Příběh

Petřin život ve tmě

21 / 12 / 2018

Rozhodl jsem se věnovat roční audio předplatné časopisu Reportér nevidomé dívce Petře Zelenkové, která mě letos požádala o konzultaci ke své publicistické aktivitě. A tak vznikl i tento text, který je příběhem nejen o tom, jak se žije ve tmě.

Rozhodl jsem se věnovat roční audio předplatné časopisu Reportér nevidomé dívce Petře Zelenkové, která mě letos požádala o konzultaci ke své publicistické aktivitě. A tak vznikl i tento text, který je příběhem nejen o tom, jak se žije ve tmě.

Jmenuji se Petra Zelenková, je mi třicet a od svých deseti let jsem zcela nevidomá. Do zmíněných deseti let jsem viděla na jedno oko. To vše díky nádoru na mozku, který u mě doktoři zjistili, když mi byly dva roky. V tomto věku jsem podstoupila první operaci tohoto problému, který se ovšem nepodařilo odstranit celý.

Dokud jsem viděla na jedno oko, žila jsem jako moji zdraví vrstevníci – jezdila na kole, hrála si s kamarády venku… A mimo to všechno jsem vychodila do 4. třídy klasickou základní školu pro zdravé a vidící děti.

V mých deseti letech se ale na pravidelných kontrolách magnetickou rezonancí zjistilo, že nádor začíná přerůstat na druhou stranu, a že by mohl způsobit to, že bych časem přestala vidět úplně. Proto jsem podstoupila druhou operaci mozku, kterou mi doktoři měli fungující zrak pravého oka zachránit.

Bohužel se operace nepovedla tak, jak by měla, a já skončila jako nevidomá. Nutno ale říci, že mi zachránila to nejdůležitější a nenahraditelné – ŽIVOT.

Nejtěžší chvílí pro mě bylo probuzení z narkózy, při kterém jsem slyšela pláč mé maminky, která seděla u mého lůžka. V tu chvíli mi bylo jasné, že asi něco není v pořádku. Proto jsem ještě chvíli ležela se zavřenýma očima s myšlenkou: „Proč brečí? Co bude až oči otevřu?“ Pak jsem se odhodlala a… TMA.

Když mi pak mamka vysvětlila, co se stalo, první myšlenka, která mě napadla byla: „Co teď bude? Jak budu chodit do školy? Jak se budu pohybovat venku? Čím si budu krátit dlouhou chvíli?“

Pak mamku vystřídala slečna, která na oddělení přišla dělat herní terapeutku, díky čemuž se stala mojí kamarádkou. Sedla si vedle mě na lůžko, vzala mě kolem ramen a řekla mi: „Péťo já vím, musí to pro tebe být hrozné. Ale máš ještě spoustu možností. Já chápu, že teď si myslíš něco jiného, ale ty máš opravdu spoustu možností. Neumím si to představit, to nikdo, a musí to pro tebe i pro tvojí maminku být těžká chvíle. Ale vezmi si, jsou na tom lidi daleko hůř, jsou lidi, kteří jsou upoutaní na lůžko. Ty máš spoustu možností.“

Asi vám to přijde divné, ale já si ve svých deseti letech její slova dvakrát v hlavě zopakovala a pak jsem si řekla: „To je pravda, mám sedět doma a nechat se užírat tím, co se stalo a říkat si, jaká jsem chudinka?! Nemůžu svůj život hodit za hlavu.“ A tak jsem začala ŽIVOT VE TMĚ.

Potom jsem studium na základní škole na rok přerušila, abychom se s maminkou zvládly se situací nějak vyrovnat a naučily se v mém novém životě žít. Pak jsem dokončila základní školní docházku, ale to už na škole pro slabozraké a nevidomé. 

V letech 1999 až 2004 jsem studovala Speciální základní školu pro slabozraké a nevidomé Jaroslava Ježka  v Praze 1. V roce 2004 jsem byla přijata na tříletou Obchodní školu pro zrakově postiženou mládež v Praze 5, kterou jsem v červnu 2007 ukončila závěrečnou zkouškou.

Našla jsem si spoustu koníčků: výrobu keramiky, navlékání korálků (výrobu jednoduchých náramků), která se postupem času rozrostla na výrobu korálkových módních doplňků obecně a výrobu korálkových závěsných dekorací. Dále jsem díky získání jednoho projektu, který za chvíli popíšu, začala příležitostně fotit.

5c1cf62be4b0266373d1ff41 MEDIA_ITEM image

Posledním koníčkem, který nemůžu opomenout je literární tvorba. Tu jsem začínala jako malá básničkami, protože mě bavilo hledat slova, která se rýmují. Postupem času jsem přešla na psaní dětských povídek, kterým bych se věnovala dodnes, kdybych neměla pocit, že jsem vyčerpala témata. A postupem času vznikla moje příběhová prvotina, která měla ve Wordu bez formátování třicet jedna stránek.

Díky ocenění Světýlko 2004 jsem po celý rok spolupracovala se spisovatelkou Ivou Procházkovou. Pod jejím vedením jsem se zdokonalovala v tvůrčím psaní. Vytvořila jsem sérii rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které jsem se pokusila doplnit fotografickými portréty zpovídaných. Díky mnoha společnostem a především vedoucí projektu Světýlko Ivetě Kučerové mi vyšla publikace Rozhovory.

Napsala jsem také svou prvotinu s názvem „Petřin román“. S povídkou na písmeno „pé“ jsem kdysi vyhrála v jedné literární soutěži Napiš To, kterou uspořádalo olomoucké TyfloCentrum, což je nezisková organizace poskytující sociální a doplňkové služby lidem se zrakovým postižením. Bohužel si již nepamatuji, v jakém roce to bylo.

 

Bylo to v roce 2012. A ta povídka je naprosto skvělá a unikátní. Jmenuje se Psí průvodce a Petra ji napsala tak, že má na konci i poučení:

 

PSÍ PRŮVODCE

Pražáka Pavla pokaždé probouzí psí parťačka, pudlice Pegi.

„Páníčku, povstaň. Potřebuju proběhnout přeleželé packy,“ povídá Pavlova psice.

Pavel pudlíka postávajícího před postelí pohladí, pak Pavlovo podřimování pokračuje.

Pegi panicky pobíhá po pokoji: „Páníčku! Pospěš!!! Pociťuji příšernou potřebu počůrat patníky!“

Pavel prohledává prádelník, povytahuje ponožky – pošpiněné, potřebující přeprat.

Pegino pokňourávání posílí: „Páníčku, proboha pojď! Postačí pyžamo+pantofle, přišla potřeba povyprázdnit prdelku!“

Probíhá procházka parkem.

Po projití průchodem Pavel parťačce poodepíná popruh, pouští pudlici proběhnout.

Pegi pohotově popisuje patníky/pařezy psími pozdravy, pak povytlačuje přeměněný pokrm předešlého podvečera.

Po pětiminutové pochůzce parkem před Pavla přistupuje pán. Proč před Pavla předstoupil? Podivné.

„Pane, povolujete psovi pobíhat po parku, pokuta půllitr.“

„Prosím?!“

„Provádíte přestupek proti předpisům. Připněte prosím psa.“

„Proč? Pegi potřebuje proběhnout packy, permanentně pomáhá,“ povídá Pavel.

„Pomáhá?“ pochybuje policista.

„Přirozeně. Podává předměty, provází při pochůzkách,“ pokračuje Pavel, přitom pozdvihne předmět poukrývající problém. Policista pochopí: Pavel postrádá panenky.

„Promiňte, psím pomocníkům pochopitelně proběhnutí povolujeme.“ 

Pozdraví, poodejde, policejní pochůzka pomalu pokračuje.

„Pitomec, pravděpodobně přehlídnul paličku,“ přemýšlí Pavel polohlasně.

Právě procházející pán povídá přívětivě: „Pane, potřebujete pomoc?“

„Pouze pěkně poděkuji, poněvadž postiženým příkladně pomáhají psí pomocníci popřípadě pomocnice. Přesto povězte, pravil pán předtím pravdu? Pracuje pro policii?“

„Policista? Pitomost, postrádá policejní placku. Pročpak?“

„Protože prudí pejskaře. Požaduje pokutu po páníčcích povolujících psím přátelům pobíhat.“ 

„Přehlížejte prudiče. Psí pomocníci pobíhat přeci potřebují.“

„Přesně, pravíte pravdu,“ potvrdí Pavel.

„Promiňte, půjdu. Potřebujeme pospíšit pod panelákový přístřešek. Po poledním pokrmu provedeme potřebné pondělní pochůzky po Plzni.“

„Pardon, přestanu povídat, pospíchejte. Pozdrav Pánbu!“ 

Pavel pochoduje, přitom přivolává průvodkyni: „Pegi, Peginko, poběéž.“ 

Pojednou postřehne poznámku: „Pane, psík prokrmován podál postávající prošedivělou paní.“ 

„Proboha, proč?!!!“ pění Pavel.

„Paní pravděpodobně pociťuje potřebu pohublého psa přikrmit.“

„Pohublého?! Pegi pořád přijímá pamlsky (pochopitelně psí), pravidelně pojídá podvečerní pokrm!“

Pavel popoběhne, pospíchá padesátnici pokárat. 

„PROČ PROKRMUJETE PRACOVNÍHO PSA!!!“

Prošedlá paní po Pavlovi polekaně pokukuje.

Pavel přidá poučení: „Pegince pojídání přemíry potravin poškodilo pankreas, po pozření protipředpisového pokrmu přijde pravidelně příšerný průjem. Proto prosím přestaňte.

Propó, pracovní psi přijímají pouze páníčkovu potravu, pochopitelně po provedení povelu.“

„Pozoruhodné! Proč, pane?“ 

„Potřebujeme poslušné pomocníky, pokaženého psa přetěžko přeučíte, paní.“

„Pravda, pochopitelné, promiňte,“ povídá padesátka provinile.

Povídka plná Pé přináší poslání – prajednoduché: POSTAČÍ POUZE PŘEMÝŠLET.

 

***

 

A jestli si myslíte, že nejde vytvořit příběh ze slov, která začínají jen na písmeno „ch“, tak se vám musím vysmát. Petra ho totiž vymyslela. Povídka se jmenuje „Chrt Chosse“. A je o psovi.

 

„Christian, chlapec chřipkózně chrchlajícího chalupáře, chce chytit chlupatého chrta Chosseho.

Chyba! Chlapec chytl chomáč chrtových chlupů, Chosse chladnokrevně chňapl Christiánovo chodidlo, chřoume. Chlapec chrčí.

Chytrý chalan Chuan chvátá chlapce chránit. Chrabře chytl chlupáčův chvost, chrt chňapl Chuanovu chlebárnu. Chalan chytl chlupáčův chřtán, chytrým chmatem Chosseho chvátí.

Chrtova chuť chřoumat chlapcovo chodidlo chabne. Chamtivě chňapl chalanův chleba chucený chobotničkou, chvátá chálovat.

„Chuligáne!!!

Chránitel Chuan chlácholí chlapce: „Chudáku.“

Chladí Christiánovu chroumaninu chmelovým chlastem.

Chudák?!?!?! Chlupáče chytají chuligáni, chlupáči chytře chrání chlupy chňapnutím. Christianovo chichotání Chuanem chláme.

Chlemtá chlazený chmel, chovaje chlapce. Chrt, chráněný chajdou, chroupe chobotničku, chlapec chovaný chalanem chrní.“

A ještě jedna povídka mě zaujala. Nečekal jsem, že Petra dokáže vymyslet povídku i na slova začínající na „u“ a „ú“. Jmenuje se „Upíři útočí“ a tady je na ukázku její začátek:

„Únorové úterý, úplněk. Upíři – ukrývaní úložištěm umřelých – utekli. Unhošťští ukrývají údy… Úlisný upír Ugo uviděl učitelku Uršulu, uhání útočit: ukousnout ucho. Ubohá Uršula úlisnému upírovi utíká, úzkostlivě úpí: „Uááá!!!“

 

***

 

Chápu, že se asi divíte, že nevidomá Petra má zálibu ve fotografování. Taky mě to zarazilo. A protože vím, že má Petra ráda černý humor, povím vám to takhle: její fotografický talent mohu potvrdit, viděl jsem ho na vlastní oči. Petra si mě na setkání cvakla na svůj digitální fotoaparát.

Jak může se svým handicapem fotit? Co z fotek má a jak si je prohlíží? „Fotit lidi není až taková věda. Dotyčný na mě promluví, já namířím objektiv foťáku a zmáčknu spoušť. Někdy se stane, že na ni je dotyčného jen půlka hlavy nebo člověk vedle něj a cílený objekt vůbec, ale to se stává zřídka,“ usmívá se Petra.

A dál své fotodobrodružství popisuje: „Další skupina mých fotek jsou fotky do neznáma. Zkrátka někam namířím foťák a udělám fotku. Občas tímto stylem vznikají zajímavé obrázky. Nejhorší je ale focení na akcích a koncertech, protože je tam většinou špatné osvětlení, lidé jsou alespoň částečně v pohybu a směr zvuku, podle které se orientuji, je zkreslený.“

Petra své fotky, jež si přetáhne do počítače, vidí prostřednictvím třetích osob. V jejím případě jde většinou o maminku Danu, která jí fotky popíše. „Mamka mi třeba řekne: ´Tady je nějaká slečna, má dlouhý hnědý vlasy a usmívá se´. A podle data záznamu fotky usoudím, že je to kamarádka XY, se kterou jsem ten den byla v kavárně. Horší je, když je na fotce skupina lidí a já se snažila fotit někoho konkrétního, koho popisující nezná.“

 

***

 

Petra také chodí na kroužek keramiky. Umí vytvořit misky či svícen. Na fotkách jsem z její dílny viděl i jakýsi starodávný hrnek. Vypadal jako z nějaké umělecké výstavy.

Petra, což jste mohli vycítit z jejích povídek, má velmi ráda psy. Donedávna byl jeden zlatý retrívr její nejlepší přítel. Vlastně to byla holka jménem Bella a byla to parťačka, která jí našla při cestách přechod pro chodce, dveře či schody, nebo jí označila kliku u dveří. „Taky mi podávala to, co mi upadne,“ řekla Petra.

5c1cf5c2e4b0266373d1ff0f MEDIA_ITEM image

Teď čeká Petra na novou psí parťačku. Jedna už byla na cestě, ale fenka Amber musela být vyřazena z výcviku. „Aktuální situace je taková, že budu čekat, až se objeví další vhodná psice pro mě. Nejsem z vyřazení Amber zklamaná příliš, protože věřím, že až se objeví ta správná hafina, bude to reinkarnovaná Belluška,“ napsala Petra letos v březnu na svůj web.

Ano, zapomněl jsem říct, že Petra má své internetové stránky. A tam si – pokud vás příběh zaujal – můžete přečíst o jejím životě více, najdete tam i její povídky a fotky. Nebo taky číslo účtu, kam můžete přispět na její neutuchající entusiasmus a sílu bojovat s nepřízní osudu.

V jednom pořadu, který byl o Petře natočen, se jí zeptali: Co by pro tebe lidi mohli udělat? Petra bez váhání odpověděla: „Lidi by nám handicapovaným a mně konkrétně mohli splnit to, že by se k nám chovali jako k rovnocenným a naučili se s námi komunikovat.“

I proto sepsala několik rad, jak se chovat k nevidomým. Jsou na Petřině webu. A je tam i citát, který vystihuje to, co jsem vám chtěl tímto textem říct: Nevidomí nemají „jiný svět“, mají svět stejný jako my (společný s námi).

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat