Děvčátko na řece

Děvčátko na řece. Píseň tohoto jména z mé nové desky je natolik osobní, že hraničí s nemístným voyeurismem.

S tím ovšem začal už můj praprastrýc František Halas, když vyobrazil v básni tehdy osmiletou Milenu Královou jako děvčátko koupající se v řece. Z Mileny Králové se časem stala Milena Galušková a jejímu druhému synovi jsem se narodil já.

Babička byla úžasná. Když před třemi lety zemřela, zhudebnil jsem část Halasovy básně a měl potřebu portrét doplnit o obraz z posledních měsíců jejího života – o obraz skleslé stařenky, co skoro nevidí a jednou denně jí volá rodinný přítel A. J. Liehm, aby ji zkontroloval. Tento dvojportrét zachycující dva téměř devadesát let vzdálené momenty života jedné ženy je obrácený a píseň končí Halasovými slovy: „… zpívá a hlásek se jí stále rozbíjí, pomněnky radostí se krčí, blatouchy zlato hází jí.“

V písni jsem babičce vložil do úst i slova, která pronesl dědeček Miroslav Galuška: „To víš, paměť člověku už tolik neslouží, když mu bylo šedesát. Totiž sedmdesát. Promiň, vlastně osmdesát.“ Takto dědeček během deseti vteřin zestárnul o dvacet let. Baví mě představovat si babičku, jak omládne o devadesát let a opět se jí klaní příroda i velcí básníci.