Je papírová taška lepší než plast? Ne tak docela

Stejně jako většina Čechů nakupuje Veronika Nováčková v supermarketech. Coby šéfka neziskové organizace Zerowasters, usilující o používání co nejmenšího množství obalů, přitom nemá ráda malá pestrá balení s jídlem na dvě sousta. S každým takovým obalem může přibýt na skládce nebo ve spalovně nový odpad – a obaly se vyrábějí ze zdrojů, které planetě docházejí, jako ropa nebo dřevo.

„Cestu ke snižování odpadu si může najít každý a dělat maximum, co je možné a v běžném dni realistické. Chápu, že většina lidí nemá bezobalový obchod za rohem, ne vždy můžete pořídit maso u řezníka... Osobně se ale snažím nakupovat s rozmyslem a vést k tomu i děti,“ říká Veronika Nováčková. Většina lidí si musí vystačit s tím, co jim řetězce a prodejci nabízejí. „Jen je dobré o tom začít víc přemýšlet,“ dodává.

Podle Českého statistického úřadu vyprodukovali Češi v roce 2021 5,4 milionu tun komunálního odpadu. Je to nepatrně méně než rok předtím, ale více než v letech 2019, 2018 i 2017. Poměrně velkou část přitom tvoří obaly. Podle České asociace oběhového hospodářství jde o zhruba 1,23 milionu tun za rok.

V třídění jsou Češi poměrně vzorní, podle předloňských údajů společnosti Eko-kom, založené velkými firmami, která má na starosti sběr odpadů, 73 procent lidí deklaruje, že pravidelně třídí své odpady. Podle Eko-komu vytřídil v roce 2021 každý obyvatel do barevných kontejnerů v průměru 71,8 kilogramu, což je o pět kilogramů více než v roce 2020.

To však neznamená, že se stejný objem odpadu i zrecykluje. Podle ČSÚ se v roce 2021 necelých 47 procent komunálního odpadu z domácností vyvezlo na skládky, téměř šestnáct procent skončilo ve spalovnách pro energetické využití a něco málo přes dvanáct procent se zkompostovalo. Na recyklaci šla jen čtvrtina odpadu. Ve srovnání s předchozím rokem se čísla příliš nezměnila.

 

V plastu balené banány

Již zmíněná organizace Zerowasters rozdává každý rok anticeny za nejbizarnější obaly roku. V nominacích a hlasování veřejnosti za rok 2022 získaly první místo banány zabalené v plastu z obchodního řetězce Globus. Druhý skončil žitný chléb balený po jednotlivých krajících a třetí balená jablka – obojí v plastu a obojí v nabídce Albertu.

V plastu balená jablka měla „úspěch“ i u odborné poroty: druhým místem pak ocenila bioplastovou tašku z kukuřičného škrobu od Rohlíku.cz. Prodejce deklaruje, že jej lze kompostovat, v Česku si s ním ale neporadí ani jedna kompostárna. A pokud tašku spotřebitel vhodí do žlutého kontejneru, může při recyklaci napáchat škodu.

První adepti se objevují i v nominacích pro letošní rok. Je mezi nimi například jedna houska v plastovém obalu od Pekárny Hořovice, případně himálajská sůl z Košíku.cz zabalená v papíru s nápisem „bez obalu“.

Lidé nominují obaly, které vypadají na první pohled nesmyslně, ty největší problémy se však skrývají jinde. Typickým případem jsou takzvané kompozitní obaly – tedy ty, které jsou složeny z více materiálů, například z plastu a hliníkové fólie, které se nedají oddělit, tudíž je jejich recyklace nemožná. „Výrobci si vymýšlejí různá označení a lidé, kteří se v tom nevyznají, podlehnou. Vidí zelenou barvu, karton a nápis, že je něco ze stoprocentně recyklovaného materiálu,“ říká Nováčková.

Recyklační symboly na obalech, které se skládají z trojúhelníkové značky doplněné o označení materiálu, jsou podle ní komplikované. Pokud jde o složený materiál, nemusí se ve značkách orientovat ani odborník. Mnohdy tak lidé dají recyklovatelné obaly do směsného odpadu, takže zbytečně končí na skládkách. Jindy v barevných kontejnerech na recyklovaný odpad končí obaly, které naopak recyklovat nelze.

Takovýto nerecyklovatelný odpad z „barevných“ kontejnerů je přitom od ledna 2021 komplikovanější odvézt na skládku. Z popelnic na plasty lze odložit maximálně patnáct procent – musí jít o opravdu nepoužitelný, či kontaminovaný materiál. Část obsahu žlutých popelnic, který nelze snadno recyklovat, se pak používá při výrobě nového produktu – například nové lahve s příměsí recyklátu, část zamíří do spaloven či cementáren, kde se spálí a využije jako energie.

Dalším problémem jsou papírové tašky. Na nich se často píše, že jde o ekologické řešení: to ovšem do značné míry neplatí, respektive záleží na jejich dalším využití. Pokud je zákazník použije jen jednou, je to minimálně polopravda – uhlíková stopa, která vznikne vykácením stromu, spotřebovávajícího skleníkový oxid uhličitý, a pak při výrobě papíru, není vůbec zanedbatelná.

Naopak nelze říct, že plastové obaly jsou za všech okolností nejhorší: jakkoli jsou pochopitelně v centru pozornosti, protože plast se v přírodě rozkládá dlouhé desítky let a vznikají z něj mikroplasty, kolující třeba v mořích. Jejich částice se objevují i na nejodlehlejších místech světa a vědci ještě nedokážou s jistotou říci, co jejich hromadění s živými organismy včetně lidí udělá.

Náhled, že s plasty je to složitější, nicméně potvrdily i závěry týmu Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, který připravil studii takzvaného LCA – „life cycle assesment“: posouzení životního cyklu produktu nebo služby z hlediska jeho působení na životní prostředí. Zkoumaly se dopady výrobků například přepočtem emisí oxidu uhličitého. A podle zmíněné studie mají nejnižší uhlíkovou stopu čistě plastové obaly a také některé obaly kombinující papír a plast: konkrétně ty, kdy jde od sebe oba materiály jednoduše oddělit.

Při srovnání obvyklého kelímku z plastu zvaného polypropylen, dále plastového kelímku doplněného papírovým kartonovým přebalem a nevratné skleničky na jogurt – která navíc obsahuje plastovou etiketu a kovové víčko – je uhlíková stopa plastu podle zmíněné studie až čtyřikrát nižší než skla.

 

Nic není černobílé

Závěry, k jakým došel tým expertů z VŠCHT, přitom ne všichni v byznysu přijímají. Třeba v mlékárenské firmě Madeta sklo tak úplně nezatracují, prodávají v něm třeba jogurty. Podle ředitele obchodu, marketingu a nákupu Jana Teplého jde ovšem o výjimku. Je nicméně přesvědčen, že právě pro tento produkt zatím neexistuje lepší řešení.

Zmíněná studie LCA je podle manažera Madety založena na několika principech. „Například v tomto případě se nezohledňuje druhotné využívání daného obalu v domácnostech. To je konkrétně u tohoto produktu vysoké. Zákazníci je používají na marmelády, kečupy a spoustu dalšího,“ říká ředitel obchodu, marketingu a nákupu Jan Teplý. Sklo a plech jsou podle něj velmi snadno a prakticky donekonečna recyklovatelné.

Ředitel obchodu, marketingu a nákupu v Madetě vysvětluje, že se ve firmě snaží k obalům přistupovat „eko-logicky“, tedy s ohledem kombinujícím ekologii a logiku. „To znamená navzdory aroganci vůči životnímu prostředí z jedné strany a ekologickému fanatismu ze strany druhé,“ říká Teplý.

Za nejzásadnější přitom považuje odchod od laminovaných „multi­layers“ obalů skládajících se z různých vrstev: jde například o papírové kelímky potažené tenkou plastovou fólií. Právě proto se v Madetě dává mléčný krém Lipánek do kelímku, který má plastový vnitřek, papírový přebal a uzávěr tvoří jednodruhové hliníkové víčko. Vše lze od sebe jednoduše oddělit a vytřídit, tudíž šance na recyklaci roste. U plátkových sýrů zase využívají plastovou, polymerovou monofólii: tím, že ji tvoří jen jeden materiál, se snáze recykluje. „Byť to je za cenu vyšších nákladů, což sice není úplně logické, ale za nás je to eko-logické,“ vysvětluje Teplý.

Poněkud jiné věci řeší e-shopy. Martin Mates je šéfem firmy Econea, online obchodu se zaměřením na ekologické produkty: říká, že se v tomto odvětví nelze zcela zbavit papírových krabic z lepenky. Nakupují proto krabice z druhé ruky, které firmy vyřadily. „Jsme také v kontaktu se startupem, který vyvíjí až dvěstěkrát využitelnou krabici. Uvidíme, jestli to klapne, podobné pokusy už na trhu byly,“ říká Mates.

Problémem jsou také výplňové materiály v papírových krabicích. V Econee si i k nim nyní nechávají zpracovat LCA analýzu, tedy posouzení jejich cyklu z hlediska působení na životní prostředí. Aktuálně to podle Martina Matese vypadá na tři varianty. Nejlépe se zatím jeví nafukovací sáčky ze stoprocentního plastového recyklátu.

V úvahu přicházejí i pelety ze škrobu, které údajně mají být rozpustné ve vodě. Poslední variantou je recyklovaný zmuchlaný papír, který e-shop používá už nyní. „Ten asi dopadne nejhůře, nicméně víme, že na rozdíl od plastových sáčků jej lidé vnímají udržitelněji. Výroba papíru je ale náročná a obsah krabice je s ním těžší,“ vysvětluje Mates s tím, že se firma nejspíše přikloní k nafouknutým sáčkům, ale bude je muset zákazníkům dobře vysvětlit.

 

Plast přetrvá

Své aktivity, pokud jde o obaly, představila koncem února na online tiskové konferenci pro evropské novináře společnost Nestlé. Ta si stanovila, že v roce 2050 bude mít ve svém portfoliu jen stoprocentně recyklovatelné a opětovně použitelné obaly. Do roku 2025 chce také o třetinu snížit podíl takzvaného „virgin“ plastu, tedy „panenského“ prvotního plastu, který nebyl po výrobě ještě nikdy využit a recyklován. „Jsme na dobré cestě, abychom tento náš cíli splnili,“ sdělila novinářům Katja Seidenschnur, ředitelka udržitelnosti v Nestlé Europe.

Christian Detrois, expert na obaly z Nestlé Europe, přitom vysvětloval, že některé produkty, které jsou citlivé na vlhkost, nelze jednoduše zbavit plastového obalu. V Austrálii třeba Nestlé testovala alternativní obal pro ikonickou tyčinku KitKat, nicméně kolem náhrady pořád panují pochybnosti. „KitKat je opravdu citlivá na vlhkost, protože má křupavý vnitřek. Takže ji musíme chránit a je to velká výzva, pokud bychom chtěli použít papír,“ připustil Detrois. Papír naopak zatím v Nestlé funguje u „lentilek“ Smarties. Nestlé přitom nechce používat papírové obaly z recyklovaného materiálu. Firma se obává, že v recyklátu se nacházejí stopy inkoustu, například z novinového papíru, což pro potraviny není vhodné.

V rámci udržitelných kroků teď Nestlé testuje i „bezobalová“ řešení. Pracuje na nich například i s českou společností Miwa, které se daří pronikat do obchodních řetězců s pilotními projekty „bez­­obalových stěn“ – míst, kde si lidé mohou do vlastních obalů nasypat například ořechy, semínka či čočku, a tím pádem se vyhnout obalům. V Česku se jedná například o Albert, bezobalové řešení od Miwy má například i diskont Aldi ve Velké Británii. Nestlé si mezi prvními značkami koncept vyzkoušela ve značkových obchodech ve Švýcarsku, kde testuje například prodej granulí pro kočky nebo krávy. Zatím se těmto řešením daří lépe v řetězcích na západních trzích, jako jsou Německo či Francie, které už mají legislativu, jež bezobalový sortiment a jeho podíl vyžaduje.

Obaly řeší i český výrobce a prodejce ekologické drogerie – společnost Tierra Verde. Zatímco ještě před lety firma balila prací prášky do takzvaných „bag-in-box“ obalů, tedy papírových krabic s plastovým vakem uvnitř, postupně se přiklání k plastovým kanystrům, ovšem vratným. S kódem od Zásilkovny je lze zdarma poslat zpět.

„Velmi dlouhou dobu jsme byli přesvědčeni, že výrobou bag-in-boxů děláme to nejlepší, co můžeme. V roce 2020 jsme se ale vrátili k plastovým kanystrům. Bag-in-box sice obsahoval méně plastu, ale nebyl recyklovatelný, protože se jednalo o více druhů plastu slisovaných do jednoho celku,“ popisuje Michal Lazor z týmu inovací. Nyní používají kanystr z plastu, konkrétně z mikrotenu – což je lidový název, odborně řečeno jde o HDPE, anglicky high-density polyethylene, česky vysokohustotní polyetylen: je totiž odolný a vydrží desítky použití doma nebo po vrácení do Tierra Verde.

Firmě se podle Lazora vrací osmdesát procent pětadvacetilitrových kanystrů a čtyřicet procent pětilitrových.

 

Něco ani za obal nestojí

Budou nicméně popsané kroky stačit? Poměrně radikální náhled má profesor Vladimír Kočí, který se na Vysoké škole chemicko-technologické věnuje zmíněnému posuzování životního cyklu. Profesor Kočí tvrdí, že je potřeba se zabývat nejen tím, do čeho se výrobky balí, ale obecně tím, zda je vůbec nutné, aby některé výrobky vznikaly a lidé je kupovali.

Podle něj se dnes bavíme o zálohování PET lahví, ale ve skutečnosti třeba vodu v nich vůbec nepotřebuje. Je přece – jak říká – možné si ji natočit z kohoutku. „Pak je tu i celá řada různých výrobků, které vůbec nedávají smysl z hlediska zdravé výživy,“ myslí si Kočí. Takové výrobky by adekvátně finančně zatížil, aby nebylo tak snadné je nakupovat. „Jakmile je to výrobek, který není životně nezbytný, nevadí, že bude dražší,“ je přesvědčen Kočí.

Na poli obalů se totiž podle něj zatím ve skutečnosti nic moc nemění. Pozoruje změnu zájmu veřejnosti a velkých hráčů, ale jestli se to pozitivně odrazí v množství odpadu, prý ještě nedokáže říci. „Zatím je to všechno jen záplata na záplatu. Stát snižování odpadu v podstatě nepodporuje, protože z něj má peníze,“ domnívá se expert.

 

Autorka pracuje pro specializovaný web Ekonews.