Čínská olympiáda: Kamery i ve sprše

Za normálních okolností by se Johana Šťastná na olympiádu těšila. Místo toho napsala krátce před jejím zahájením na web Reportéra glosu s titulkem „Letím do Číny a moc se tím nechlubím“. Přemítala v ní, jaké to je, dostat od sportovců a trenérů důvěru, aby jim pomohla k co nejlepším výkonům. A jaké dilema pro ni znamená, že se událost, která mohla být vrcholem její dosavadní kariéry, koná zrovna v Číně.

Fyzioterapeutka, která pracuje v Dukle Liberec po boku závodníků v severské kombinaci, byla zneklidněná už tím, že si musí do mobilu stáhnout mobilní aplikaci My2022 s pochybnými bezpečnostními standardy. Na srdci toho ale měla víc a vlastně se trochu trápila. Zajímalo mě proto, s jakými postřehy a zážitky se vrátila. A jestli se třeba nepřistihla, že byla předpojatá a olympiáda byla nakonec „cajk“. Už zase z Liberce mi napsala: „Byl to bizár.“

Jsem zvědavý na podrobnosti, Johana tedy píše dál: „Z paměti asi nevymažu potěmkinovský les kolem lyžařského areálu – mrtvé stromy zasazené v trojnožce, aby se neskácely, rozmístěné v symetrických rozestupech. Kamery úplně všude – v umělohmotných smrcích kolem sportovišť, ale i ve sprše na pokoji. Holé a vyprahlé kopce, v podstatě poušť – až ke konci her něco nasněžilo. Suchý sníh, na kterém se nedalo sklouznout. Kruté mrazy, zvlášť po západu slunce.“

Podobně nezapomenutelných zážitků bylo víc a Johana je doplňuje: „Mávající Číňané zahalení v plastových oblecích, říkali jsme jim Šusťáci. Spousta personálu, ale bez znalosti angličtiny, takže ti nemůžou efektivně pomoct. Plexisklem oddělená místa v jídelně. Výtahy, podlahy, nábytek, všechno zabělené od dezinfekce. Takřka prázdné obludně megalomanské letiště a další pustá místa bez života. Cenzura – internet fungoval jen po nainstalování VPN.“

Takové jsou tedy autentické zážitky mladé ženy na její první olympiádě…