V pandemii jsme selhali. Hodně dětí se už k pohybu nevrátí

Report

​​​​​​​Děti budou po roce doma obéznější, nemotorné, a pokud nepocházejí ze sportujících rodin, těžko se pandemických návyků zbaví, upozorňuje Steriani Elavsky, která se zabývá psychologií pohybu. V posledních letech zkoumá hlavně vztah pohybu a technologií. Zajímá ji, jak nás ke sportování a zdravému životnímu stylu dokážou motivovat chytré aplikace v mobilech, ale i to, jak užitečné mohou být technologie v případě péče o seniory. A proč je vlastně v našem životě pohyb – a jaký pohyb – tak potřebný.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Původně vystudovala v Ostravě učitelství, nakonec ale Steriani Elavsky strávila sedmnáct let ve Spojených státech, během nichž zkoumala účinky pohybových aktivit, jógy nebo mindfulness technik na psychiku. Před třemi lety se vrátila na Ostravskou univerzitu, kde na Pedagogické fakultě pracuje na čtyřletém projektu Chytrá řešení napříč kontinuální péčí o seniory.

V rozhovoru kinantropoložka Steriani Elavsky vysvětluje, proč je při sportování tak přínosná komunita i jak mohou techniky mindfulness pomáhat zvládat stres. A také v čem pomáhají v péči o nemohoucí chytré pomůcky a proč si můžou děti přenést sedavý návyk z života během pandemie až do dospělosti.

 

Už víme, jaké má pandemie dopady na pohyb – a tedy i na psychiku – lidí?

Už vyšlo hodně studiíjejich přehledů, kde se jasně ukazuje, že došlo k výraznému poklesu pohybové aktivity téměř ve všech populacích. My jsme napáchali hodně škody, když jsme uzavřeli školy pro děti, zakázali jim mimoškolní aktivity. To je myslím největší problém. Část dětí se už k pohybu nevrátí. S tímto efektem se budeme potýkat následujících pět deset let.

 

Uf.

Potkaly se nám tady dvě věci. Na jedné straně došlo k omezení pohybu, na druhé narostla míra stresu a duševních problémů, kdy právě pohybová aktivita je jedním ze zdrojů mentálního zdraví. To znamená, že máme dvojitý efekt. My jsme nevyužili toho, že máme nástroje, jak snižovat efekt stresových situací u dětí, naopak jsme jim příležitosti ještě odebrali. V tomto jsme selhali.

 

Jaké nástroje máte na mysli?

Socializace, možnost být s vrstevníky. Podle mě jsme nešťastně používali termín „sociální distanc“, když nám především šlo o fyzický odstup. Spousta zájmových kroužků (nejen těch sportovních) mohla pokračovat v modifikované podobě nebo online. My je ale utnuli ze dne na den. Málokterý vedoucí či trenér vyvinul snahu zůstat s dětmi v kontaktu a tak jim umožnit být v kontaktu s ostatními. Také jako dospěláci jsme ne vždy demonstrovali dobrý příklad: totiž jednou z věcí, které mohou snížit u dětí stres, je možnost vidět, že jejich okolí se se situací vypořádává bez větších problémů. Nejdůležitější je jít dobrým příkladem, mluvit s dětmi o situaci, ujistit je, že jsou v bezpečí. Jedním ze způsobů, jak toto demonstrovat, je sám se starat o své zdraví a pomoci dětem udržet pravidelný a předvídatelný režim a věnovat jim čas.

 

Takže teď bychom se měli všichni rychle vrátit k pohybu.

Ano. Možná o to víc dotovat sportovní aktivity pro děti, hlavně pro ty sociálně znevýhodněné. Byť covid v tomto ohledu přinesl paradoxní situaci, kdy snížil míru sociálního znevýhodnění. Okleštil totiž organizované aktivity, kterých se víc účastní děti z lépe situovaných rodin. Ty ze znevýhodněných si naopak byly „schopné“ udržet nějakou míru pohybu, protože u nich častěji roste ze spontánních zdrojů, jako jsou hry venku.

 

Obezita dětí

Proč je právě u dětí a mladistvých pohyb tak důležitý?

Když opomenu zdravotní stránku, která má zdravotní benefity v každém věku, u dětí se budují celoživotní návyky. Často si myslíme, že každý člověk má stoprocentní kontrolu nad tím, zda bude aktivní, když se k tomu rozhodne. Tak jednoduché to ale není. Kdo má návyk sedavého chování, tomu se to bude v dospělosti velmi špatně měnit. My dnes víme, že většina dospělé populace není dostatečně aktivní, a to právě kvůli absenci návyků. Koronavirové období tak může mít dalekosáhlé dopady.

Já jsem třeba hodně zvědavá na první studie o hmotnosti a obezitě dětí. Když se bavím s kolegy, zdá se, že došlo k nárůstu – a to je zase něco, s čím se dlouhodobě velice těžko pracuje. Budeme tady mít obéznější, méně motoricky dovedné a méně aktivní děti. A pokud jsou z prostředí, které nemá hodnoty příliš zaměřené na zdravý životní styl, obávám se, že se budou horko těžko dostávat ze vzorců, které jsme jim vytvořili.

Snad to není depresivní.

 

 

Je, ale to je celá pandemie.

Zase máme o to odhodlanější výzkumníky a praktiky, kteří si to všechno uvědomují a budou s tím bojovat. Připravila se spousta zajímavých studií a projektů, které budou tyto problémy řešit. Já doufám, že se to odrazí a dopad nebude tak špatný.

 

Můžou nám v návratu k pohybu pomoci aplikace zaměřené na zdravý životní styl, které jste zkoumala? Většina z nás si minimálně nějakou stáhla: měření kroků, výkonu, kalorií, jógu, mindfulness… Jsou ale opravdu užitečné?

Obecně je využívání podobných, takzvaných mHealth, aplikací spojené s pozitivními účinky na změnu chování a zdraví, může jít o docela efektivní nástroje. Problém bývá spíš v tom, že je lidé využívají velice krátkou dobu. Odhaduje se, že sedm z deseti lidí aplikaci otevře jednou a pak už ji akorát smaže. Kdo ji skutečně začne používat, vydrží dva tři měsíce, kdy je to něco nového. U dlouhodobé změny chování ale zjišťujeme, jak důležitá je lidská podpora.

 

Motivace k pohybu

Co tedy pomáhá, aby člověk u pohybu nebo snahy o zdravější životní styl zůstal?

Obecně jde o míru a typ motivace. Tedy důvody, proč ke změně chování vůbec někdo přistupuje. Dopracoval se k tomu interně, protože to je pro něho důležité, odpovídá to jeho základním hodnotám? Doporučil mu to lékař, tlačí na něho partner, zažil krizovou situaci typu infarkt? Každá motivace je dobrá, když vás přivede na práh změny chování, dlouhodobě je ale důležité pomáhat lidem budovat hlavně vnitřní motivaci. To znamená, že pohyb pro mě představuje něco, co chci dělat, co mě baví, dává mi příjemný pocit. To se dá zprostředkovat i skrze technologie, efektivnější ale bývá individuální přístup založený na dobré znalosti motivace člověka.

Důležité jsou také kompetence a schopnosti – a to jak objektivní, tak subjektivně vnímané. Kdo chce změnit své chování, musí vnímat svoje schopnosti, věřit si. To víme i ze vztahu seniorů a technologií, což je další téma, které zkoumáme. Kdo hodnotí svoje kompetence jako vyšší, ten vnímá i méně bariér. Nakonec jsou podstatné příležitosti a zdroje. V tomto jsou technologie dobré, protože příležitosti nabízí. Třeba i v koronavirovém čase, kdy nám bylo hodně institucionalizovaných možností pohybu odepřeno.

 

Sám jsem začal cvičit jógu u YouTube, moc dlouho jsem u ní ale nevydržel. Chápu to dobře, že to bude lepší, když budu pokračovat s živými lidmi?

Já myslím, že byste měl stejný problém. Pro setrvání ve snaze o změnu je opravdu důležitá taky sociální podpora, vědomí, že v tom nejste sám. Ta ale existuje i v online prostředí, kdy si můžete vytvářet skupinky, domlouvat se na určité hodiny, takže budete cvičit jakoby společně. Už tohle vědomí vám může pomoci, protože byste se třeba cítil provinile, kdybyste vynechal. To samozřejmě platí i pro situaci, kdy začnete chodit do jógového centra s kamarádem nebo kamarádkou. Důležité přitom zůstává, že člověk se na konci hodiny cítí většinou dobře. Nad tím je potřeba vědomě přemýšlet, když člověk neví, jestli se mu chce jít běhat, když právě prší. Jde o drobné uvědomování, které se dá postupně nasbírat, aby si člověk vybudoval rutinu.

 

Výzkumu jógy jste se přímo věnovala. Co jste zjistila, že s člověkem „dělá“?

Jóga má podobně jako jiné pohybové aktivity akutní, téměř okamžitý efekt. To znamená, že vám zlepší náladu. Taky zvyšuje vnímaný pocit kompetence. Kdo nikdy nedělal jógu, během osmi až dvanácti týdnů si výrazně zvýší sebevědomí ve smyslu své fyzické schopnosti něco udělat. To je nesmírně důležité, protože to souvisí i s naším obecným sebepojetím, mírou sebedůvěry. Jóga také redukuje stres a napomáhá schopnosti zvládat stresové situace, protože její součástí je práce s dechem nebo určité aspekty meditace. I její pomalé varianty navíc mírně, ale jasně zvyšují kondici. V neposlední řadě víme, že jóga zlepšuje rovnováhu mezi sympatikem a parasympatikem, což pomáhá tlumit nepřiměřené reakce na různé situace. Jde tak o nesmírně důležitý mechanismus právě pro zvládání stresu, psychických úzkostí. (Sympatický nervový systém je zodpovědný za okamžité reakce organismu na hrozící nebezpečí, aktivuje se při stresu. Parasympatický nervový systém řídí imunitní funkce, trávení, budování a opravy tkání. Pozn. red.)

 

Záleží na tom, do jaké míry jde o fyzické cvičení a do jaké míry je součástí jógy s ní spojená filozofie?

To je dobrá otázka, ale nevím, jestli na ni máme odpověď. Ono je důležité poznamenat, že většina lidí v západním světě praktikuje jógu primárně za účelem cvičení. Pořád to není forma, kterou známe z východních textů a kontextů. Obecně bych ale řekla, že čím víc budete prostoupen filozofií jógy a praktikovat ji jako svůj životní styl, tím větší předpoklad pro její účinky existuje. Na druhé straně ale platí, že lidé oddaní józe dělají ve svém životě spousty odpovídajících rozhodnutí týkajících se stravování, chování ke světu, přírodě. To se nedá od cvičení dost dobře oddělit a empiricky studovat.

Moje doktorandská studentka ale například ukázala, že pozitivní účinky jógy nerostou pouze z individuální praxe, přínosné je také stávání se součástí komunity, která nabízí určité souzení v hodnotách a ideálech. To je ta už zmíněná sociální podpora, která má samotná výborné účinky na psychiku. Někteří psychologové by dokonce řekli, že většina benefitů spojených s pohybem roste právě z toho, že ho děláme s jinými lidmi. Nemají ale úplně pravdu, i když to je taky důležité.

 

Taky se zabýváte účinky mindfulness technik, které se staly v posledních letech velkým hitem. Můžete na začátku říct, o co přesně jde?

Je to způsob vnímání světa, sebe a sebe ve světě, který klade důraz na to, aby byl člověk v dané chvíli vědomě přítomný. To znamená být schopen vnímat, co se zrovna děje, nebýt rušen, nenechat si rozrušit pozornost ostatními věcmi. Když tady s vámi mluvím, jde o to, abych byla opravdu s vámi a nemyslela na to, že mě zítra čeká série státních zkoušek. Pro podporu mindfulness se používají různé techniky a praxe, kdy nejznámější jsou různé typy meditací a dechových cvičení.

 

Co jste na tom zkoumali?

Mindfulness trénink je vědecky ověřená strategie pro redukci stresu, kdy existuje několik empiricky podložených programů, které mají opravdu signifikantní účinky. My jsme je použili u studentů prvního ročníku univerzit ve Spojených státech. V jejich případě jsou totiž dobře zmapované dopady přechodu, který tam má trochu jiný kontext než v České republice. Mladí lidé tam během prvního semestru opouští často poprvé své rodiny, kde byl jejich čas organizovaný, teď jsou ale samostatní a musí se učit seberegulovat své chování. To je obrovská změna, kdy dochází k nárůstu duševních problémů, stresu, zvýšení hmotnosti. My jsme hledali program, který by jim v přechodu pomohl. Zvolili jsme [evidence-based] Learning to Breath, kde se během osmi týdnů studenti seznamovali s technikami a praxí mindfulness. Tito studenti měli oproti kontrolní skupině nižší míru úzkosti, deprese, vyšší životní spokojenost, dokonce existovaly i dlouhodobější účinky, kdy u nich naopak nerostl stres spojený s rodinným prostředím.

 

Víme, čím to je?

Nejpřímočařejším efektem je to, že se učíte pracovat s emocemi. Nahlížet na ně z odosobněného pohledu jako na něco, co se vám děje, ale zase to odejde. Dopadů je ale spoustu, kdy studie ukazují podobné efekty jako u jógy, kdy dochází k „předrátování“ mozku – to znamená hlavně potlačení sympatika. Důležitý je opět i sociální kontext, kdy se vám buduje sebedůvěra, protože vidíte, že ostatní mají podobné prožitky. Že věci, které cítíme jako unikátní, jsou ve skutečnosti docela univerzální. Zvlášť u vývoje dětí a adolescentů je tohle poznání klíčové. Mindfulness v tomto pomáhá – ostatní vnímáte jako sebe sama, jako podobné, což zvyšuje míru empatie a sounáležitosti.

 

Stres a péče o seniory

Ve svém dalším projektu nazvaném Chytrá řešení napříč kontinuální péčí o seniory se snažíte snížit zátěž, jakou si procházejí ti, kteří pečují o seniory a seniorky. Typicky rodinní příslušníci či spíše příslušnice, ale i lidé pracující v různých domovech pro seniory. Jaké nástroje pro péči o seniory a seniorky jsou podle vás zatím nejužitečnější?

Když jsme se ptali na nejproblematičtější momenty péče, v zařízeních pro seniory se opakovalo téma nočních služeb, kdy sestry musí pravidelně kontrolovat seniory na lůžku. Jestli tam leží, jestli mají vitální funkce. To znamená, že musí otevřít dveře, přisvítit si… Což ruší spánek klientů. V tom může pomoct senzorická podložka, která se vkládá do postele a dokáže monitorovat fyziologické funkce jako dech, srdeční frekvence nebo pohyb na lůžku. Data přenáší do sesterny, čímž se eliminuje potřeba kontrolovat co dvě hodiny všechny pacienty na patře a rušit jejich spánek.

Také máme mobilní aplikaci, která krátkými dotazy zjišťuje, jak se člověk cítí, co dělá, a to v reálném čase vyhodnocuje. A systém vyvíjený naším výzkumným partnerem, Univerzitou Hradec Králové, umí zapojovat různé senzory, které sledují, jestli se v bytě třeba otevírá a zavírá lednice, jaká světla právě svítí… To vše se snažíme spojit a vyvinout aplikaci, která bude sloužit pro domácí péči. Druhý výstup našeho projektu míří na domovy pro seniory, kdy má jít o softwarové rozhraní, které by kontinuálně zpracovávalo data ze zmíněných technologií a tím usnadňovalo tamní práci.

 

Takže to je hodně prakticky orientované.

Ano, výstupy mají být praktické. Systém budeme testovat v praxi, kdy spolupracujeme se sítí domů pro seniory SeneCura, kde už podložky zkouší. Od nich budeme zprostředkovávat zpětnou vazbu vývojářům podložky ze startupu DeepLab a společně hledat řešení, jak technologie využívat co nejlépe.

 

Co dalšího mohou technologie ulehčit?

Pro pečující je velkou pomocí i monitorování pádu. Různé senzory sledují pohyb člověka po místnosti a dokážou poznat, když upadne. Jiné senzory zase poznají, jestli nezapomněl vypnout troubu. To může být užitečné hlavně pro toho, kdo se dochází starat o svoje stárnoucí rodiče, kteří žijí sami. Pečující v této situaci mívají obavy o jejich bezpečnost, uvítali by proto možnost vědět, jestli se rodiči něco nestalo, jestli nepotřebuje pomoci.

 

Takže vlastně pomáháte zbavit pečující stresu v době, kdy s blízkými či klienty zrovna nemůžou být...

Obecně vzato se pečovatelská zátěž ve své podstatě jako stres hodnotí. Může růst z různých situací. Když se snažíme pečujícím ulehčit pomocí technologií, v podstatě doufáme, že personál domovů i domácí pečující budou vnímat jednotlivé situace jako méně problematické, těžké, stresující. To je hlavní cíl. Do jaké míry to technologie opravdu dokážou, zatím nevíme. Podobné aplikace se většinou vyvíjí a testují v laboratoři, které bývají odtržené od reality užívání, takže nemáme zatím příliš důkazů o konečných dopadech. Ty právě my zkoumáme, ale zatím jsme teprve ve druhém roce čtyřletého projektu.

 

Technologie pomáhají, ale dokážu si představit, že mohou také budit odpor: třeba jako nástroj dehumanizující péči. Setkáváte se s tím?

Ano, v rozhovorech se seniory i pečujícími to vybublalo. Hlavně u technologií zaměřených na interakce, jako jsou třeba roboti, kdy v Česku senioři na několika místech už konverzují s robotem Karlem. Pečující v tomto kontextu uvádí, že technologie lidský kontakt nenahradí a nahrazovat ani nemají. U našich technologií nejde o náhradu kontaktu, ale o podpůrné nástroje, které mohou péči ulehčit.

V tomto ohledu mají pečující naopak obavu, že to žádný čas ani námahu neušetří, práci to pouze zkomplikuje. Nesmírně důležitá je proto osvěta, která vyžaduje víc vzájemné komunikace, než bývá ve výzkumech obvyklé.

 

Třeba?

Dám zase příklad: pečující musí dělat s imobilními pacienty polohování, které zapisují ručně do tabulky na posteli, tu potom musí někdo vzít a přepsat do počítače… To zabere hodně času. Když se v tu chvíli zeptáte, jestli by nebylo nápomocné mít třeba tablet, kde by pečující rovnou v systému zaklikal políčka, lidé pochopí, o co vám jde. Najednou to není zlo, do kterého je někdo tlačí, celé jim to pouze mění rutinu a přidává čas. Navíc víme, že pečující uvádějí jako problém číslo jedna právě administrativu. Takže času na tu osobní, lidskou péči může být i díky technologiím naopak víc.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama