Ladislave, hochu drahý, namaluj mi ptáky!
10. března 2019
Reportér 03/2019 · Číslo 55
Ladislave, hochu drahý, namaluj mi ptáky!
Zvětšitfoto David Těšínský
Žádný článek neplánuju. Jdu jen kolem ateliéru, v němž malují lidé s mentálními poruchami, nahlédnu dovnitř, obrazy jednoho z nich se mi líbí, tak pravím: „Ladislave, mám rád ptáky, pokud mi nějaké namalujete, rád zaplatím.“ Dvaatřicetiletý Ladislav Svoboda cosi odpovídá, pochopím, že souhlasí, ale o moc víc mu nerozumím, tak se loučím a čekám, zda se někdy ozve.
Když jsem na podzim potkal Ladislava Svobodu poprvé, nadchl mě jeho malířský styl, ale jinak jsem měl pocit, že žijeme každý ve svém světě.
Láďa je autista, já s těmito lidmi neměl zkušenost.
Nepodíval se mi do očí, hovořil těžkopádně, hledal slova, až mi ho bylo líto. Inu, přemýšlel jsem, moc si nepokecáme, ale jeho obraz by mi na stěně radost dělal, to jo.
Jedna věc mě zaujala: v Ateliéru radostné tvorby (ART) na pražské Letné, kde jsme se potkali, zrovna s čímsi pomáhala i jeho maminka, a ta si posteskla: „Neuvěřitelné, jak se Láďa s cizíma vykecává – a doma nic.“
Moc jsem to nechápal. S Láďou jsme si za deset minut řekli pět vět, z toho jen dvěma jsem s jistotou rozuměl: pochopil jsem, že kromě malování taky píše dobrodružné sci-fi romány o stovkách stran a nadšeně sbírá karty z jakési fantasy hry.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
