František Skála. Kdopak mě, loučko rozptylová, na tebe rozpráší?

Lidé

Čerstvě pětašedesátiletý František Skála, jeden z nejoblíbenějších výtvarníků českých, má v ateliéru spoustu hlíny, kytarové banjo a dva levitující vycpané racky. „Mořským rackem bych byl rád,“ utrousí. „Jsou srandovní, když se procházejí po pobřeží jako doktůrci. Líbí se mi, jak se ve vzduchu skoro nehýbou, jenom rozhlížejí, nebo jak se jen tak pohupují na vlnách. Připadá mi, že jsou svobodní, takže bych byl rackem raději než třeba jezevcem v noře; byť se poslední dobou jako jezevec občas cítím.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ten úvod jsem vymyslel hezky, ne?

Až na to, že je plný novinářské, zkratkovité nepřesnosti.

 

Neblázněte, v čem se pletu?

Tak například to vypadá, jako bych byl v ateliéru zavalen hlínou, takže si odborník řekne: Aha, sochař! Ale to, co máte na mysli, jsou barvy. Barevné přírodní pigmenty: tedy hlinky.

 

Ještě něco?

Kytarové banjo není obyčejné banjo, ale originální nástroj vyrobený z plechové skříňky na dokumenty Martinem Růžičkou ze známé kapely Sketa fotr, které mě před Vánoci přinesl, aniž by tušil, že po něčem takovém jsem vždycky toužil. A já mu za něj dal obrázek malovaný v Kolumbii, který věnoval své drahé squaw k Vánocům, takže tu radost posunul dál... No a rackové nejsou vycpaní, ale poměrně věrohodně vyrobení v Číně. Přivezl jsem si je z Vídně od přítele Abého, který jich prý měl asi čtyřicet, neboť s nimi zabydlel výlohu pro jednoho optika a vyhrál aranžérskou soutěž. Prostě každá ta věc má příběh, který dělá život pestrým.

 

Tak začněme od nuly: Je vám šedesát pět let, což je věk, který poměrně nedávno znamenal stáří.

No jo, Vrchlického prý v padesáti oslovovali „ctihodný kmete“. My máme od čtyřiasedmdesátého roku tajnou organizaci B.K.S., Bude konec světa, a náš fundamentální člen Jirek Zlobin-Lévi Ostrowid napsal už na střední škole báseň „Ty stařeny mě serou / kde se pořád berou“.

 

Jak se Ostrowid má?

Fundamentálním členem zůstává, ale žije v nějaké chatičce na pomezí bezdomovectví. V B.K.S. jsme aktivní tři, i když aktivita není přesné slovo, protože naším programem je zahnívání a schylování se k onomu konci světa.

 

Cítíte příznaky stáří?

Jak kdy. V mnoha mých dílech je stáří přítomno, ale to bývalo vždycky, protože v rámci B.K.S. ho vnímáme jako úctyhodnou metu, kterou je třeba brát s humorem. Brzy budu například nahrávat album s dechovkou, a pro tu jsem napsal text: „Loučko loučko rozptylová, kdopak mě na tebe rozpráší, kdopak mě pochová – kolik nám ještě zbývá?“ Kamarád Petr Nikl se mnou zpočátku měl zpívat druhý hlas, ale nakonec řekl, že mu to nejde přes pysky.

 

 

Patříte k menšině lidí, pro které téma smrti není tabu.

Asi jo. Kdekdo se dnes tváří, jako že bude navždy mladý a cool, ale my s mými přáteli jdeme dávno proti proudu; naším ideálem bylo už v mládí vypadat trochu staře. Máme třeba hudební soubor Finský barok, kapelu, která vznikla z napětí mezi špičkovými výtvarnými umělci, a tam je to jasně dané – když s námi chtěl začít hrát na bicí můj syn Franta, tak se musel snažit, aby vypadal staře, uboze, prostě tak nějak finsky... A ještě bych snad mohl zmínit jeden pochod, který jsem složil kamarádovi k narozeninám.

 

Ke kolikátým?

To je složitější, protože my v B.K.S počítáme léta dvojnásobně; ve třiceti je vám šedesát, ve čtyřiceti osmdesát, a teprve od stovky zase začínáme trochu ubírat. Takže kamarádovi bylo pětačtyřicet a já mu složil Pochod devadesátníků, který si teď taky hodlám zazpívat s dechovou muzikou Provodovjané a věřím, že to bude šlapat: „Už ke hrobu se schrána sune blíž, už supi krouží nad tvojí zdechlinou...“

 

Jak říkám – málokdo z nás si ty supy připouští.

Téma smrti bylo vytěsněno a staré rituály odsunuty nebo zapomenuty. Naši předkové oplakávali své mrtvé tři dny, rodina měla nebožtíka v chalupě, ale to by už nešlo, protože málokterý rodič dopustí, aby se dítě rozloučilo s mrtvým dědečkem.

 

Vy jste se například s rodiči takhle rozloučil?

Jasně, chtěl jsem je vidět mrtvé, takové rozloučení je přece důležité... Připomněl jste mi, jak jsme před devíti lety měli s B.K.S. výstavu ve Špálově galerii a do výlohy přinesli a položili rakve, to dost fungovalo. Na kolemjdoucích bylo vidět, že při pohledu na rakev přece jen cítí úctu; už když jsme je vynášeli z ateliéru, s respektem uskakovali... Každopádně my máme rakve připravené – kaž-dý svou.

 

Jak konkrétně vypadá ta vaše?

Je to artefakt z masivu zdobený ornamenty vypalovací jehlou – zrovna nedávno byla na výstavě věnované Karlu Hynku Máchovi v Litoměřicích... Kdysi jsem domluvil exkurzi v Pelhřimově, kde firma Moser Legno vyrábí rakve pro celou Evropu, a to byl krásný, obohacující zážitek, dovedený k dokonalosti tím, že nám dali pět rakví sponzorsky.

 

Spal jste v té truhle někdy?

Zkoušel jsem to, je trošku tvrdá. Čímž se dostáváme k tomu, že přibývající věk cítím; chodím po doktorech se zády a nejsem pružnej jako kdysi... Čili moc se v tom spát nedá, ale člověk má mít rakev připravenou a nespoléhat na ostatní, protože čert ví, v čem by nakonec ležel.

 

I místo jste si už zařídil?

Se ženou ho řešíme, ale zatímco já preferuju Olšany, jí se zalíbil Vinohradský hřbitov u Strašnického krematoria, že to je blíž od domu a ona tam má oblíbená zákoutí. Doufám, že se kvůli tomu po padesáti letech nerozvedeme.

 

Poslední otázka k tématu: Co by váš hrob mělo zdobit?

Objevil jsem nedávno fotku z dětství, na níž jsem jako čtyřletý u dědečka na prázdninách a stojím v příšerné póze: vyzáblej vykroucenej hošík, který dělá ksichty, zuby vyceněný, hlavu jak žárovku… Tak to by byla pěkná soška na hrob – nebo taky na kapotu Rolls-Royce.

 

Nepopulární entity

Máte pocit, že už trochu zpomalujete?

Já se vždycky snažil mít to tempo pod kontrolou, ale i kvůli covidu mi došlo, že pořád potřebuju extrémní zážitky – neboli jednou za čas se fyzicky zdevastovat, aby si pak člověk víc vážil rodinného krbu, což je vůbec filozofie zákona protikladů. Například teď jsem se zkusil připojit k zimnímu výjezdu takzvaných křovinářů a vrátil se zcela uspokojen, že jsem přežil.

 

Křovináři? Co to je?

Nedávno vyšla tlustá knížka o vágním terénu jménem Město naruby a ta se věnuje lokalitám, na nichž vzniká nová divočina. Roste tam křoví a další nepopulární botanické entity...

 

… čili taková ta bezdomovecká teritoria.

A jediné džungle v rámci měst. Křovináři je zkoumají a celé to připomíná dětské pocity lidí mého typu, takových grázlíků. Matka říkávala, že někde zguňám, což znamenalo, že stavím bunkry, prolézám křoví a podobně; u nás ve Strašnicích bývalo podobných lokalit dost. K věci samozřejmě patřilo a patří taky občasné pálení pneumatik nebo podobné akce, což jsou zážitky, které současná mládež moc nezná. Většina rodičů jim do džunglí zakazuje chodit, i to se během mého života změnilo. Přitom znovu: jde o nesmírně důležité zážitky.

 

Proč přesně?

Za prvé se člověk přestane bát pohybu v neznámém prostředí a sžije se se zemí; vždyť děti milují bahno a louže – myslím, že za většinu problémů dnešní mládeže může tato skleníkovitost... No a pro umělce je databáze zážitků vytvořená v dětství zásadní. Čerpá z tohoto zdroje celý život, a je-li zdroj chudý, je to umění taky chudé a nepřesvědčivé.

 

Víte, proč jsem se ptal na zpomalování? To se totiž říkalo o vašem otci, výborném ilustrátorovi: prý byl k stáru ortodoxním vyznavačem pomalého tempa.

Ano, táta vyznával jakýsi styl starosvětských statkářů, barák měl přeplněný sbírkou starožitností a červotočivého nábytku, prostor pro normální život zbyl v jediné místnosti. Až syn Franta uskutečnil tátův nezrealizovaný sen. Udělal z domu krásné místo k bydlení a naplnil ho rodinou a dětmi – nejdřív ale bylo nutné otcovu sbírku prodat.

 

Zbylo vám z ní něco?

Pár zásadních věcí jsme si nechali. Třeba tahle šavle, podívejte se, s krásnou damascénskou čepelí, do které je vyryta modlitba k Alláhovi. Býval to pro mě zážitek, když táta otevřel truhlici a z ní vytáhl vykládané pistole nebo schiavony benátské stráže...

 

A jak to bylo s tím jeho životním tempem?

Zvlášť po revoluci už seděl doma, občas dělal ilustrace, ale nikam nejezdil, protože zahořknul.

 

Kvůli čemu?

Protože koukal na televizi... Měl zajímavý příběh: v padesátých letech komunista, programově chtěl tvořit pro lid a stát se dělníkem umění, takže namísto volné tvorby ilustroval dětské knihy, z nichž dnes už je známých jenom pár: třeba Rozum do kapsy. Roku 1968 se s komunismem rozešel, později jásal s revolucí, ale když si pak pořídil tu televizi a sledoval nekonečné pásmo hrůz, které se v ní odehrává, pozvolna se vracel k názorům z mládí, takže jsme mívali politické rozepře. Spal s bouchačkou pod polštářem, protože se bál, že ho kvůli sbírce někdo zamorduje, jako se to stalo jeho příteli sběrateli.

 

Vyplývá z toho něco?

Že je lepší nemít televizi.

 

Třaskavá směs

Jak vnímáte vy, muž připravující se celoživotně na konec světa, koronavirové období?

V B.K.S. nás nepřekvapuje, kam teď všechno spěje. Jen si teda často říkám, jak by to tu asi vypadalo, kdyby se objevilo něco závažnějšího – rozhodně by nastal průšvih. Lidi nejsou na potíže připravení, protože je zhýčkal blahobyt, a kdyby třeba nemocní začali padat na ulici, tak vypukne rabování a střelba.

 

Dozvěděl jste se během pandemie něco o sobě samém?

Předně si čím dál silněji uvědomuju, že už to trvá dlouho. Na jaře mi nová situace vyhovovala, na jeden zátah jsem namaloval spoustu obrazů přírodními hlinkami a vlastně si liboval, jak mě nic nerozptyluje. Teď si už nelibuju... Ale jinak jsem se o sobě samém nedozvěděl nic moc, protože se znám.

 

Jaký jste svým založením?

Něco mezi poustevníkem a exhibicionistou, přičemž ta druhá část je v posledním roce utlumena. Poustevník zůstává v naprosté pohodě, ale ta volnost pohybu, stýkání se s přáteli a možnost oslavit teď třeba narozeniny velkým mejdanem, to mi chybí.

 

Nemůžete vystupovat se svými hudebními soubory: s MTO Universal Praha, Finským barokem, Tros Sketos...

To mi taky chybí velice. Navíc vy možná nevíte, že v posledních letech přibyla ještě Třaskavá směs Františka Skály, v níž hraju například s tím Petrem Niklem, s Mirkem Černým a teď ještě se skvělým kontrabasistou Petrem Tichým. Covid přispěl aspoň k tomu, že jsme v lednu odjeli do Zlína nahrát desku mých autorských písní, které se za léta nastřádaly, a k tomu rovnou dohodli druhou, na níž se spojím s už zmíněnou dechovkou; to bude výborný.

 

Myslíte, že bych nějakou vaši autorskou píseň mohl znát?

Asi ne. I když docela známou se stala skladba Husserlova přednáška, a to hlavně ve filozofických kruzích: zahráli jsme ji na křtu knihy Alternativy (dějin) filosofie a někteří z hostů se tvářili rozpačitě. Ona je místy malinko vulgární: „Říkám ti, Nietzsche, ty běž do p**e,“ a v tomhle stylu, což možná na některé filozofy působilo kacířsky. I tuhle píseň natočíme s dechovkou, čímž ji snad pozvedneme do ještě vyšší dimenze.

 

Jak vás proboha napadla píseň o Edmundu Husserlovi?

To bylo, myslím si, tak, že jednou Ivan Wernisch s Petrem Placákem ohlásili veřejnou husserlovskou přednášku, na které ale mluvili rumunsky nebo jak, prostě úplná blbost, my se u toho s B.K.S. alkoholicky rozdováděli a brzy začali zpívat: Husserlova přednáška, ratatata, Husserlova přednáška... No a pak už se to vždycky nabaluje – trvá i pár let, než se píseň vypiluje.

 

Když teď budete mít vlastní desku, nebo možná dokonce dvě, nechtěl byste – až to půjde – častěji koncertovat?

Ani ne. Hudba v mém podání se musí dávkovat.

 

Berete ji vážně?

Tohle je zajímavé – lidi často nevědí, jestli si dělám srandu, nebo jsem vážný. A nejenom v muzice, ve všem. Přitom oba póly mohou existovat dohromady, tak to ostatně v životě i chodí, stvořitel světa má velký smysl pro humor. No a když je někdo moc vážnej, bez humoru, tak je dost směšnej, že jo... Sám mám nejradši, když je nějaká zhovadilost podaná s nejvyšší profesionalitou.

 

Třeba?

Třeba Frank Zappa. Texty šílené, hudba dokonalá, čili profesionalita ve službě čehosi surrealistického. Občas jsem ten pocit zažil i při poslechu skupiny Vltava, která kombinuje úžasnou hudební formu se zvláštně zjemnělým obsahem. Krása, ale bohužel se s tím skoro vůbec nedostali do rádií, což je často problém kapel, které se mi líbí. Nejsou main-stream, v rádiu vybírají svoji hudbu starý struktury… V čerstvé paměti mám ještě jeden příklad: desku Třaskavé směsi míchá Petr Vavřík, basák z Buty, tak jsem mu chválil jejich zvláštní, cigánské, podle mě vynikající album Normale, a Petr odpověděl: „To úplně zapadlo.“

 

Co si pouštíte v ateliéru?

Někdy potřebuju klid, ale jinak tady mám třeba dvacet pirátských nahrávek z koncertů Boba Dylana, kterými mě zásobil kamarád, a to se dá poslouchat furt dokola. Jinak v podstatě všechno kromě elektronické hudby, techna nebo metalu. Od klasických bigbítů přes Toma Waitse až po různé speciality typu rumunské zpěvačky Maria Tănase nebo skladatele Heinera Goebbelse. Žánrový rozptyl je široký, protože mě otec učil zvláštní šlágry typu Rudé oko leze ze stanu nebo třeba Jdi do hajzlu, ty sajrajte, což je staropražská odrhovačka, kterou taky hodlám nahrát s dechovkou.

 

Už se na ty desky těším. Kdy vyjde první, Třaskavá směs?

Doufám, že k mé velké dubnové výstavě v pražském Domě U Kamenného zvonu.

 

 

Na lovu barev

Sešli jsme se ve vašem ateliéru, kde visí po stěnách snad deset nových obrazů. Což je zajímavé – málokdo ví, že poslední dobou hodně malujete.

U mě to bylo vždycky tak, že jsem něčím takzvaně vstoupil do povědomí veřejnosti.

 

Například?

Hned po škole si mě lidi zařadili jako nadějného tvůrce animovaných filmů, protože jsem UMPRUM zakončil diplomkou, která pak dostala pár ocenění na festivalech.

 

O co šlo?

O krátký animovaný film Oči – přitom já film ani moc dělat nechtěl, ale nedalo se tomu vyhnout, když jsem ho studoval... Bylo to na motivy básně mého oblíbence Ivana Wernische, pojednávající o pocitech námořníka na lodi i na pevnině, a teď bych na tom filmu mohl demonstrovat, jak se v mém životě různé události propojují a ledacos je předzvěstí něčeho budoucího.

 

Tak prosím, demonstrujte.

Do diplomky jsem například namaloval venkovské stavení, a když jsem na to po mnoha letech koukal, šokovalo mě, že se velmi podobá domu, který jsme později koupili. Tytéž zelené oprýskané dveře; stejná místnost, z jejíhož jediného okna se člověk dívá do velmi podobné krajiny.

 

Máte pro to vysvětlení?

Některé osudové věci do sebe zapadají... Jinak o něco prozaičtěji se do mé diplomky promítl fakt, že jsme jako studenti každoročně jezdívali s partou přátel polohipísáků do Bulharska na co nejizolovanější pláže, kde jsme pak tři neděle žili nazí ve vlastnoručně postavených chatrčích. Skoro pokaždé se dříve či později vyskytl nějaký pasák vepřů, který jakmile zaregistroval nahé holky, tak se posouval blíž, blíž, až seděl uprostřed našeho tábora, a když jsme ho vyhnali, tak nás prásknul. Postupně jsme si na to zvykli, vždycky se jen odstěhovali o kus dál, neboť už jsme věděli, že balkánská policie přijde nejdřív pozítří. Ale tenhle zážitek, možnost žít tři týdny na pobřeží, ten u mě od té doby nic nepřekonalo. Člověk se ráno zvedne nahý, skočí do moře a nestará se o nic kromě toho, že jednou za pár dnů musí do vesnice koupit rajčata… Od té doby taky vím, co mě na světě nejvíc baví: stavět nouzová obydlí na mořském pobřeží. Pak před nimi sedět. A sledovat východy i západy slunce.

Proč jste vlastně byli nazí?

Z praktických důvodů. Vy se cítíte dobře v mokrých hadrech?

 

Nerad bych přetrhl nit: Mluvil jste o tom, jak si vás veřejnost pokaždé nějak zaškatulkovala.

Z nadějného tvůrce animovaných filmů moc nezbylo, protože to je týmová práce, a já jsem zvyklý dělat všechno sám, podepsat se pod to a nevymlouvat se na ostatní. Proto jsem se po škole začal živit ilustrováním knih, což pro mě bylo praktičtější, a navíc šlo o práci, kterou se v té době dalo úžasně živit: taky se k ní uchýlila spousta výtvarníků, kteří třeba nesměli vystavovat.

 

Co máte nejradši z knížek, které jste v osmdesátých letech ilustroval?

Nejdůležitější jsou ty autorské, s nimiž jsem strávil nejvíc času – hlavně komiks Velké putování Vlase a Brady, který vydám u příležitosti té jarní výstavy v nové, rozšířené verzi. No a z dalších? Brzy jsem od Albatrosu dostal možnost ilustrovat úžasné Pohádky z bramborových řádků od Carla Sandburga, což byl takový předchůdce beatnické generace, a na výstavě bude vidět, kolik jsem do toho vložil péče – teď už bych na podobnou práci neměl oči ani klid.

 

Říkáte klid?

Čas. Ilustroval jsem třeba i knížku Zapomenutá řemesla, která vyšla v nákladu sto čtyřicet tisíc kusů, a dělal jsem na tom tři čtvrtě roku, z čehož první tři měsíce jsem vysedával po knihovnách. To už si nikdo nedovede představit – dnes bychom všechno googlili. Jezdil jsem taky po různých řemeslnících, třeba za kolářem nebo do pivovaru kvůli bednářům, a pozorně sledoval, jak se co vyrábí. Šlo to takhle dělat, protože jsem nakonec dostal honorář, ze kterého se dalo rok žít.

 

Aspoň za něco můžeme komunisty pochválit?

Spíš bych kritizoval současné kapitalisty, kteří předstírají, jak jsou chudí, a když chci za ilustrování knihy aspoň tolik, jako před deseti lety, kroutí se a říkají, že jsem moc drahý autor...

 

Dobře. Čili okolo třicítky jste byl v povědomí veřejnosti coby ilustrátor.

A když jsem tím už živil rodinu, začal jsem se víc a víc věnovat volnému umění – ačkoli zpočátku spíš jako nedělní umělec, který se o víkendech odreagovává od sezení nad ilustracemi. Takhle jsem začal osekávat dřeva sekerou, dloubat do nich šroubovákem, a v tom byla svoboda, která vyvážila řemeslo.

 

Čím to začalo?

Jedna moje socha z úplného počátku osmdesátých let se občas uvádí jako první české postmoderní dílo – ve Veltrusích přežila dvoje povodně, ale nakonec zmizela; možná spadla sama, nebo ji rozřezali... Taková pětimetrová stéla s různými výklenky.

 

Co na ní bylo postmoderního?

Nevím. Asi výklenek na lahváče.

 

A právě tuhle hravost si s vámi lidé spojují ze všeho nejčastěji dodnes.

Na slovo hravost jsem trochu háklivej. Nemám rád řeči o tom, že jsem hračička, protože jde jenom o otevřenost a využívání možností, které se nabízejí, což by mělo být součástí jakékoli tvůrčí práce – takže já bych tomu raději než „hravost“ říkal „tvořivost“. Jde o to, aby se člověk nenechal ničím zablokovat, což je přístup, který se snad v mojí práci promítá důsledně. Občas začnu dělat něco jiného, než na co byli lidi zvyklí – a to je mate, protože mají rádi škatulky.

 

Zaškatulkovali si vás jako umělce, který tvoří objekty z netradičních materiálů.

Hlavně z různých materiálů lesních, což bylo v umění sedmdesátých let tabu, a když se to později stalo moderním, všechny ty parohy a samorosty, tak mě trošku přestaly zajímat. Upřímně řečeno, samorosty dnes už nemůžu ani cítit. Tehdy to byla záležitost chatařských kutilů, kterou jsem chtěl umělecky povýšit, ale skončilo to tím, že mě spousta lidí začala vnímat jako mechového mužíčka žijícího v lese.

 

Jak došlo k tomu, že v posledních letech hlavně malujete?

Asi za to může tenhle můj ateliér uprostřed Vršovic. Nedaleko mám ještě druhý, ale vlhký, bez denního světla, takže jsem čekal na nějakou osudovou přihrávku, a objevil tuhle velkou světlou místnost. Původně jsem si ji pronajal, abych sem mohl nastěhovat nábytek, protože jsme rekonstruovali dům, ale už v té době jsem si říkal: „Poprvé sluneční světlo!“ A navíc jsem v podobné době propadl přírodním barvám, hlinkám, které mám spojené s výpravami do přírody.

 

Musíte je složitě hledat?

Ani ne. Zeptám se na tipy od přátel, kteří znají krajinu. A nakonec zjistíte, že jsou naleziště všude, i v Praze. Je to takový lov – vyrazíte do terénu s batohem, sbíráte hlínu do pytlíků a postupně si vytváříte škálu krásných barev, které není možné koupit v krámě. Mohl bych je začít míchat, mohl bych si různé další odstíny pálit… Je to trochu alchymie.

 

Třeba černou barvu máte z čeho?

To je révová čerň; pigment vypálený z révových klacíků.

 

Vidím, že jste se do té alchymie dost ponořil!

Koupil jsem si knížku Recepty starých mistrů a v ní se s úžasem dočtete nejen o tom, jak se dřív věci vyráběly, ale taky o tom, jak odlišně plynul čas. V receptu je třeba napsáno: „Pak nech barvu měsíc stát na klidném místě a uvidíš, jak zkrásní…“ Myslím, že to mělo něco do sebe.

 

Několikrát jste se zmínil, že máte mít od začátku dubna velkou výstavu převážně ilustrací...

Znáte to: termín už se jednou posunul. Název výstavy je „František Skála a jiné práce“, což znamená, že kromě ilustrací tam budou k vidění i ty přesahy do volné tvorby.

 

Jste smířený s možností, že se výstava odloží znovu?

Jak známo, galerie jsou nejnebezpečnější místa, v nichž se koronáč šíří rychlostí světla, takže jasně: Než nějaké pokoutné otvírání, raději odklad. Vernisáž, říká ten exhibicionista ve mně, má být plnohodnotná a s následným večírkem!

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama