Dceři se stýská po škole, podala ústavní stížnost

16. listopadu 2020

Post Image

Dceři se stýská po škole, podala ústavní stížnost

Play icon
46 minut
Lubor Bystřický

Karolína Jírová

Už čtvrt století patří mezi mé nejbližší přítele. V posledních týdnech mi nemohlo uniknout, že v něm cosi bublá, že to možná brzy přeteče, a minulý týden špunt vystřelil. Advokát Lubor Bystřický podal jménem své sedmileté dcery ústavní stížnost kvůli zavřeným školám, družinám a kroužkům. Následující den sice vláda opatření zmírnila, ale kamarád Lubor se rozhodl, že stížnost nestáhne. Celý rozhovor nabízíme i v audioverzi na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.

Začátkem listopadu jsi podal ústavní stížnost kvůli zavřeným školám. Ty máš pocit, Lubore, že jsou omezována naše základní práva a svobody?

Hlavně mám pocit, že i za současné situace musíme mít možnost právně se bránit. Zažíváme dříve nepoznaný krizový stav a potřebujeme právo obrany, aby se náhodou nestalo, že se vláda zblázní a vydá skutečně zničující opatření. Coby právník jsem dospěl k závěru, že jediná rychlá a efektivní možnost, jak se v tuto chvíli bránit, je ústavní stížnost – a doufám, že s ní můžu uspět.

Co přesně jsi v té stížnosti napadl?

Žádal jsem otevření základních škol, družin a kroužků, protože to jsou místa, kam dochází má dcera. Formálně se na Ústavní soud obrací ona coby dotčený subjekt, ale jejím jménem jsem stížnost samozřejmě podal já; otec, zákonný zástupce a zároveň advokát.

Souhlasí dcera s obsahem?

Souhlasí – upřímně ji mrzelo, že nemá školu. A důležité je říct, že nejde jenom o samotnou výuku, protože ano, násobilku ji jsme schopni naučit i doma. Ale ve stížnosti jsme uvedli i druhý rozměr, totiž ten, že dítě nemá právo jenom na vzdělání, ale taky na zdravý fyzický a psychologický vývoj, který předpokládá pobyt v kolektivu. Trochu se obávám, že čím víc budeme držet děti mimo kolektiv, tím spíš z nich vyrostou nerdi závislí na mobilu.

Kdybychom otevřeli školy, výrazně se zvýší počet hospitalizovaných. Jak odpovídáš na podobné námitky?

Že to je trošku jiné téma. Mně jde v první řadě o to, že vláda letos radikálně zasahuje do našich životů, a že to znamená významné omezování základní práv: nemůžeš vyjít v noci z domu, nemůžeš poslat dítě do školy, nemůžeš podnikat… Žijeme v právním státě uprostřed demokratické Evropy, a vláda podle mě musí v takhle výjimečné situaci velmi dobře a srozumitelně argumentovat: „Bylo zcela nezbytné udělat ten a ten krok, abychom něčemu zamezili; naše restrikce nepochybně způsobí méně škody, než kolik by jí vzniklo bez nich, a navíc ta opatření budou prováděna pouze v nezbytně nutné formě.“ No a my v ústavní stížnosti uvádíme, že vláda svá opatření přinejmenším v souvislosti se základními školami pořádně nevyargumentovala.

A můžu se tě přesto zeptat taky na osobní názor?

Můžeš, ale ten opravdu není zásadní. Jakožto Lubor bych ti řekl třeba to, že mám známé v Německu, a tam se otevírají školy dřív než u nás, v půlce srpna. Němci si na začátku školního roku vypracovali empirickou studii, ve které došli k závěru, že otevřené školy dramatické riziko nepředstavují. Nevím, jestli to je pravda, ale kdo to vlastně ví? Žádná civilizovaná vláda nemůže říct jen stručnou větu: Je covid a tečka. Obhájila by si to snad na jaře, kdy jsme nevěděli, jestli se na nás neřítí mor, ale dnes už s covidem žijeme tři čtvrtě roku. Podle mě je tu spousta lidí, kterým nebylo a dodnes není restriktivní jednání vlády srozumitelné, a to je průšvih.

V čem přesně to je průšvih?

Podpořte Reportér sdílením článku