Radši do fabriky než se nechat zahanbit

Rodiče jej vychovávali, jak bylo tehdy obvyklé: myslet si své, ale navenek se chovat tak, aby si nepošramotil „kádrový profil“, tedy neohrozil své studium a kariéru.

Když mu bylo dvanáct, zachytil v humoristickém časopise Dikobraz výraz „Charta 77“. Zeptal se matky, kdo jsou to ti chartisté. „Očividně ji to zaskočilo. A řekla něco ve smyslu, že je to ‚skupina divných lidí‘.“

Pomocným zedníkem

Cestu k disentu mu otevřelo setkání s „máničkami“, které zažil jako šestnáctiletý při jedné z cest do Prahy. Dostaly se mu do ruky tiskoviny jako Infoch, kde se objevovaly zprávy o vězněných chartistech. Objevil písničky Jaroslava Hutky a Karla Kryla, nadchla jej kniha Invalidní sourozenci od Egona Bondyho...

Vzdor brněnského gymnazisty vůči režimu akceleroval. V druhém pololetí prvního ročníku školu opustil. „Necítil jsem se tam svobodně, musel jsem si třeba ostříhat vlasy,“ vysvětlil dnes sedmapadesátiletý Milan Ohnisko žákům základní školy v Praze 12 v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Rodiče mu sjednali návštěvu u psycholožky, která doporučila, aby pokračoval ve studiu tam, kde je kladen větší důraz na literaturu, češtinu a vůbec humanitní předměty. Přestoupil proto na střední knihovnickou školu, ale ani tady nevydržel dlouho. „Připadal jsem si tam jako outsider. Většina spolužáků byla o dva roky mladší, protože šla na střední školu z osmé třídy a já z deváté, navíc jsem kvůli zápalu mozkových blan jeden rok zmeškal. Nepodařilo se mi s nikým sblížit,“ vypráví. Rozhodnutí školu opustit dovršil zážitek z hodiny občanské výchovy. „Měl jsem popsat rozdíl mezi postavením mládeže v socialismu a kapitalismu. Odříkal jsem to, jak se ode mě očekávalo, a cítil jsem se potupen. Cestou domů jsem si sám se sebou domluvil, že do žádné školy už chodit nebudu.“

Rodiče to nesli těžce. „Já byl ale tak tvrdohlavý, že by mě do lavice museli přitáhnout v provazech,“ přibližuje Milan Ohnisko svoje tehdejší rozpoložení. Protože mu hrozilo nebezpečí trestního stíhání za „příživu“, otec mu domluvil práci pomocného zedníka v Brněnských papírnách.

Aby se stihl na šestou dopravit do továrny, vstával ve čtyři. „Ten náraz byl silný. Ocitl jsem se ve vulgárním prostředí, kde se neuvěřitelným způsobem pilo. Jedním z úkolů bylo nosit kolegům svačiny. Takže jsem vozil na kole po obou stranách řídítek zavěšené tašky plné pivních lahví.“

Strach z mlácení

Se znechucením z přetvářky a šlendriánu rostla jeho touha proniknout mezi disidenty. „Zazvonil jsem u prvního člověka, na kterého jsem dostal tip. Nevěděl si se mnou rady, navíc mohlo jít o provokaci. Poslal mě tedy za farářem Janem Šimsou, který mě odkázal na Petra Pospíchala. Ten mě přijal s naprostou důvěrou – uvařil mi čaj a dlouho jsme si povídali. To byl určitý zlom,“ vzpomíná Milan Ohnisko, kterému tehdy bylo necelých osmnáct.

Postupně poznal řadu dalších disidentů v Brně i v Praze – Petra Uhla, Ladislava Hejdánka, Radima Palouše a především Jaroslava Šabatu. „Věnoval se mi způsobem až otcovským. Rozmlouval se mnou o filozofických a politických otázkách, půjčoval mi texty... Tak jsem byl vtažený do intelektuálně vzrušujícího světa, který byl v křiklavém rozporu se vším, co jsem zažil. Lidé, kteří byli stonásobně vzdělanější a o dvě až tři generace starší, se mnou mluvili jako rovný s rovným.“

Podepsal Chartu 77, šířil texty, obíhal signatáře petic. První kontakt se Státní bezpečností zažil v roce 1984, kdy byl po tříletém věznění propuštěn na svobodu Jan Litomiský a jeho brněnští přátelé se jej rozhodli navštívit. „Bydlel na Vysočině ve vesnici Vyskytná, kde pracoval jako agronom. Cestou nás zastavili policisté, jednali s námi zostra, z jednoho táhl rum, měli oplzlé narážky,“ vzpomíná Milan Ohnisko. „Rozdělili nás, odvezli na stanici a vyslýchali. Nakonec mě odvedli na autobus s vyhrůžkou, abych se příště na hony vyhnul okresu Pelhřimov, nebo se mi povede špatně,“ vybavuje si.

Zadržen a vyslýchán byl vícekrát, trestně stíhán nikoli. „Žádný estébák na mě nevztáhl ruku, ale měl jsem až živočišný strach, že k tomu může dojít. Ale úplně největší hrůzu jsem měl z vojny,“ svěřuje se muž, kterého tehdy psychické problémy přivedly až k hospitalizaci v psychiatrické léčebně, což mu pomohlo získat odklad. V té době byl zaměstnaný jako kulisák v Divadle bratří Mrštíků, později pracoval také jako odečítač vody, skladník nebo noční hlídač.

Komická tečka

Dvakrát byl zadržen ještě v roce 1989. Nejdříve v předvečer 21. srpna, aby se nemohl zúčastnit pražských protestů souvisejících s okupací, podruhé 20. listopadu, když mířil na demonstraci na brněnském náměstí Svobody. Zastavila jej policejní hlídka, která si všimla, že má na klopě placku s nápisem Propusťte Petra Cibulku, vězně svědomí – tento moravský disident byl propuštěn až 27. listopadu…

„Tehdy poprvé jsem se nebál – bylo jasné, že je konec. Cítil jsem jen zlost a smutek, že přijdu o událost, na kterou jsem se bezuzdně těšil,“ vzpomíná. „Řekli, že když tam tu placku nechám, propustí mě. Souhlasil jsem, chtěl jsem stihnout aspoň kousek demonstrace,“ přibližuje poněkud komickou tečku za disidentskou érou.

Po revoluci založil nakladatelství, provozoval knihkupectví, dvakrát se oženil, narodily se mu tři děti. Pokračoval v psaní poezie, se kterým začal v osmdesátých letech – první básně publikoval v exilovém časopisu Listy. Jeho verše zhudebnila například kapela Nahoru po schodišti dolů band, za sbírku Světlo v ráně získal cenu Magnesia Litera. Působí jako zástupce šéfredaktora literárního časopisu Tvar.

Příběh Milana Ohniska zpracovali Anděla Brožová, Tran Duc Anh, Adéla Fialová a Tomáš Ferenczy ze ZŠ Rakovského v Praze-Modřanech pod vedením Aleny Škopkové.

MONETA byla antickou bohyní paměti.
Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu.
Proto MONETA podporuje Paměť národa.