Půlka mozku kreslí, druhá skládá písničky, říká Kemel

Kultura

Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Na jaké muzice jsi, Míro, vyrůstal?

Na žádné.

 

Nemusíš nutně vtipkovat!

Mluvím vážně. Dodnes bych řekl, že o hudbě k vlastní škodě nemám přehled; moc ji nesleduju.

 

Ale proč?

V dětství jsem nezískal posluchačské návyky – u nás v rodině nebyl gramofon ani magnetofon. I když počkej, cívkový magneťák tam byl, bé čtyřka, ale ten měl táta kvůli poslechu přednášek ve francouzštině nebo angličtině.

 

Co tvůj táta dělal?

Hydrologa; byl to vědecký pracovník přednášející na vysoké škole. Maminka technická kreslířka pracující ve výzkumném ústavu motorových vozidel a oba sice k životu nepotřebovali hudbu, zato byli výbornými sportovci.

 

Kam to dotáhli?

Táta se stal volejbalovým mistrem Evropy z roku 1958, máma reprezentovala v kanoistice a tátův brácha Tomáš byl pro změnu pětinásobným mistrem republiky v boxu. Čili po sportovní stránce dost úspěšná rodina, až já v tomhle ohledu trošičku selhal.

 

Žádný větší úspěch?

Hrál jsem jenom druhou basketbalovou ligu.

 

Tomu říkáš selhání?

Potenciál jsem měl na víc... Každopádně v naší rodině se sportovalo – když jsem byl malej, každý zimní víkend jsme sbalili bágly, hodili na záda lyže, trmáceli se autobusem z Prahy do Kořenova v Jizerkách, tam si zalyžovali a v neděli zas zpátky.

 

 

Co když nebyl sníh?

Tak jsme chodívali do plavečáku v Podolí. Na jednu stranu jsem za to prosportované dětství a mládí rád, po fyzické stránce se cítím výborně a basket občas hraju pořád, ale zpětně si říkám, že jsem možná měl víc dělat muziku.

 

K té ses tedy nakonec dostal jak?

Na gymplu jsme měli úžasnou třídu, kde hrál každý druhý na nějaký nástroj. Chodili jsme po vandrech a hlavně po žižkovských hospodách a já tehdy prvně vzal do ruky kytaru.

 

Jaká hospoda byla vaší kmenovou?

Na Žižkově jsme jich měli víc, ale nezapomenu na klasický komunistický pajzl U Jíšů. Bylo nám sotva sedmnáct, vyndali jsme kytary, začali hrát „Rum nám dávej, rum nám dej“ a podivnej výčepák, tak trošku špindíra, si nasadil sombrero, za opasek zastrčil kolt a na stůl postavil litr rumu: „Chlastejte!“ V té době jsme už měli své uskupení Vyzunk, Výzkumný ústav nápojů a kuřiva, které dodnes funguje a já jsem jeho členem.

 

Na Národní třídě

Od koho byla vůbec první deska, kterou sis koupil?

Od Katapultu. Jmenovala se 2006 a byly na ní hity jako Vojín XY: „Ospalá vrátnice a na polici poslední dva klíče“ – z toho jsem byl unešenej, ale bohužel desku neměl na čem přehrát, protože první gramofon jsem vyženil až roku 1990.

 

A začal jsi všechno dohánět?

Vůbec. Mně se stává, že jdu na film Bohemian Rhapsody – a najednou jsem u vytržení z toho, jak skvělou kapelou byli Queen.

 

Vystudoval jsi stavební fakultu, kde tou dobou o maličko starší spolužáci zakládali punkový Visací zámek. Věděl jsi o tom?

Ne. Opravdu jsem vyrůstal na hospodských písničkách; na folku nebo na country. Bydlel jsem ale na Žižkově kousek od klubu Chmelnice, což bylo v osmdesátých letech úžasné místo, kde se konaly koncerty na hranici ilegality, a tam jsem nakonec přece jen objevil i Ivana Hlase, Vláďu Mertu nebo brněnské HaDivadlo.

 

Kde jsi byl 17. listopadu 1989?

Na Národní třídě, a to náhodou; dostala mě tam moje budoucí žena. Sám jsem tehdy chtěl jít na basketbalový trénink, ale ochranářský pud zavelel, že ji nemám pouštět samotnou, tak jsem basket obětoval a vyrazil na svoji první demonstraci. Škoda že jsem nešel už někdy dřív – třeba by dřív přišla i ta společenská změna.

 

Hodně kamarádíš s hercem Vladimírem Javorským, který tě doprovází i v kapele, ale kvůli basketbalu se nejdřív zeptám na jiného herce. Znáš se s Ivanem Trojanem?

Samozřejmě, i s ním jsme kamarádi. Dodneška se občas při společném basketu sejdeme a znali jsme se už jako kluci. On hrál za Spartu, já za Teslu Žižkov, bývaly to mezi námi tvrdé boje a o Ivanovi jsme všichni věděli, že je rychlý a rtuťovitý rozehrávač. Velmi emotivní, někdy snad až agresivní.

 

Jo, na to ho tipuju. A tebe naopak na hráče klidného.

Obávám se, že mě netipuješ přesně. Ve své době jsem byl docela dobrej a na hřišti se ze mě v jakési euforii stával frajer, který má chuť úplně pokořit soupeře.

 

Myslíš, že jsi měl na první ligu?

Několikrát jsem dostal nabídku. Po vojně se ozvali z NHKG Ostrava, kde nabízeli práci i byt, já byl po rozchodu s holkou, tak jsem o tom vážně uvažoval, ale tehdy mi v mateřské Tesle Žižkov řekli: „Když ti seženeme byt v Praze, zůstaneš?“ A já zůstal, to byl rok 1989... No a výš jsem to nikdy nedotáhl, protože na profesionální sport nemám správně nastavenou hlavu.

 

V jakém smyslu?

Dodneška je pro mě klíčová pohoda a kamarádi kolem. Jednou jsem na chvíli přestoupil do mužstva stavební fakulty, ocitl se tam v partě ambiciózních sportovců, kteří basketu podřizovali všechno, a bez pohody šel můj výkon dolů. Totéž na vojně v Českých Budějovicích, kde jsem měl oficiálně funkci velitele čety pro opravy letištní plochy, ale v reálu dvakrát denně trénoval basket, což už bylo moc. Když se tlačilo na pilu, přicházel jsem o radost.

 

A takhle to máš se vším?

Mám. Nikdy jsem se nikam netlačil, unášel mě proud. Vždyť i tu stavárnu jsem vystudoval samospádem – šel jsem na ni, ani nevím proč.

 

A projektanta jsi pak stejně dlouho nedělal.

U mě šlo o to, že jsem od dětství rád kreslil a koncem osmdesátých let chodil tři roky nabízet své vtipy do Dikobrazu. Chladně a nepřístupně působící pan redaktor Daniel se na ně vždycky podíval, načež řekl „ještě ne“, ale mě to neodradilo. Těsně před převratem pak jednou – aniž by změnil obličejovou mimiku – tři kresby přijal: „Tak děkuju, na shledanou.“ Zanedlouho přešel Dikobraz do soukromých rukou, noví majitelé mi nabídli smlouvu o výhradním zastoupení a já najednou vydělával pětinásobek peněz než v Pražském projektovém ústavu. Byl jsem svobodnej kluk, tak jsem si řekl, že zkusím chvíli kreslit na volné noze a pak se k vystudované profesi vrátím. Nikdy jsem se už nevrátil.

 

Ani to nehrozilo?

V Dikobrazu bych asi dlouho nevydržel, ale hned roku 1991 mě oslovily Lidové noviny a tam jsem najednou cítil, že má to moje kreslení smysl i budoucnost.

 

Jak jsi své vtipy vlastně do redakce doručoval?

Dlouhá léta denně tramvají.

 

A dnes?

Papír vůbec nepotřebuju, dávno kreslím do tabletu. Dokonce je to tak, že ještě před pěti lety jsem využíval profesionální a drahý grafický tablet, ale teď už si nosím v batůžku iPad, takže můžu kreslit kdekoliv – doma, na chalupě, v kavárně nebo u moře...

 

Zvláštní případ Ovčáček

Proč vtipy podepisuješ jménem Miroslav, ale muziku jménem Mirek?

Když jsem se stal kromě kreslíře i písničkářem, došlo mi, že to jsou dva odlišné světy – pokaždé jako bych zaměstnával jinou polovinu mozku. Karikatura je vlastně novinařina, kdežto texty a písničky jsou mnohem intimnější a ukazují můj vnitřní svět – asi proto mi k muzice připadal vhodnější ten Mirek.

 

Sleduješ své mladší kolegy typu kolážisty TMBK?

Skoro vůbec. Vlastně je za tím upřímná snaha nenechat se ovlivňovat cizími nápady a jet po vlastní koleji.

 

V Česku dnes máme nemocného prezidenta, což musí být pro kreslíře složitá situace – jak udělat vtip, aby nebyl krutý a za hranou?

Tohle dilema samozřejmě řeším, protože mým prvořadým cílem není někoho urazit. Politik sice musí ustát, když ho vtipem zasáhneš, ale mně jde o to, abych zbytečně nezasáhl třeba i jeho rodinu, jeho děti. Navíc uvažuju tak, že nikdy stoprocentně neznám motivaci něčího chování, nemůžu si být jistý tím, že měl zlý úmysl, a proto mám radši kresby s nadhledem než ty, které člověka sejmou. Takhle: ono vůbec není těžké nakreslit vtip, za který tě bude druhá strana žalovat, ale mě víc baví vymyslet to tak, aby si i potrefená husa, dejme tomu Jiří Ovčáček, dala ten vtip na svůj Facebook.

 

Jiří Ovčáček skutečně sbírá kreslené vtipy o sobě samém – což je pozoruhodné.

Celé je to trochu zvláštní a já dodnes nevím, jestli těm vtipům vlastně rozumí. Jednou jsem v televizi viděl, jak má mé vtipy vystavené za sebou v rámečku, ale všechny byly oxeroxované z novin – kdyby si to aspoň koupil, že jo? Osobně se neznáme, ale od jisté doby mám pocit, že asi není úplně standardní osobnost.

 

Od jaké doby?

Dlouho na něm bylo vidět, že je snad až zamilovaný do svého šéfa a idolu, ale před pár lety jsem si všiml, že dokonce začal napodobovat i dikci prezidentova hovoru – a tohle už mi připadalo příliš. Nicméně kreslí se dobře, oba dva. A abych ti odpověděl na původní otázku, tak nemocného prezidenta se mi opravdu moc kreslit nechce, ale poslední dobou jsou důležití právě ti nejbližší lidé okolo, a tak mám například pocit, že jsem se letos na podzim konečně pořádně naučil Vratislava Mynáře.

 

Kdo dostane Ostrouchova

Ty ses nikdy v mládí ani nepokusil založit kapelu?

Ne. Skutečně až v pětačtyřiceti letech jsem se zamiloval do zvuku akordeonu a rok pak chodil k učiteli. Zjistil jsem, že mě nebaví etudy, které zadává, a tak jsem si složil jednoduchou písničku, na které mě to učení bavilo víc. Byla úplně jednoduchá, ale líbila se kamarádům, tak jsem složil i druhou, třetí – a ono to šlo jako obvykle samospádem.

 

Obdivoval jsi nějakého akordeonistu?

Moc rád jsem měl Vaška Koubka, který je mimochodem tím, kdo mi ten první akordeon půjčil. Ale to jsem ještě skutečně nemyslel na žádné koncertování – dlouho jsem si jen tak tahal a poslouchal ten zvuk.

 

Na letošní desce Vlčí stopy už ale akordeon není moc slyšet – ani na koncertech na něj skoro nehraješ.

Zpětně vím, že ta počáteční vystoupení s akordeonem ode mě byla vlastně drzostí. Technicky jsem to nezvládal a koncerty obvykle urval spíš hlasitým zpěvem a nasazením. Postupně jsem se vrátil ke kytaře, koupil si ukulele a tak dále. Naposledy před třemi lety jsem se začal učit i na trubku, protože ta se mi jako sólový nástroj vždycky moc líbila, stejně jako saxofon – ale na ten hraje v naší kapele Vladimír Javorský.

 

Jak se vlastně před lidmi na pódiu cítíš?

Začátky byly těžké. Ruka se mi klepala tak, že jsem netrefoval klávesy, občas musel přestat hrát a vůbec nevěděl, jestli tu ruku uklidním... Ale později mi došlo, že se vlastně cítím podobně jako kdysi při basketu. Dobře. Najednou až nečekaně sebevědomě.

 

Muziku na tvou novou desku nahrál a produkoval mimořádně akční Petr Ostrouchov. On nemá rád akordeon, že na něj vůbec nevsadil?

Podle mě jsi to možná trefil. Jednou jsem byl sám na chalupě a skládal. V pokoji u kamen jsem měl rozložené akordeony, ukulele, dvě kytary, foukací harmoniky, trumpetu, no bylo toho hodně, tak jsem tohle zátiší vyfotil, zavěsil na Facebook a připsal otázku: Kolik hudebních nástrojů na fotce vlastně je? A Petr Ostrouchov mi do komentáře napsal: „Vidím osm hudebních nástrojů a dva akordeony...“ Já sice akordeon pořád miluju, ale uvědomuju si, že Petrův modernější zvuk osloví víc lidí a že se ty písně najednou hodí snad až do rádií. Což mi nevadí, naopak, cením si toho. Jestli to rádia budou hrát, nebo ne, samozřejmě pro mě není rozhodující, ale radost bych z toho měl.

 

Sledoval jsi v posledních letech pozorně, jak Petr Ostrouchov sklízí jednu hudební cenu za druhou?

Až do doby, kdy mě oslovil režisér Viktor Tauš s tím, že chce písničku do své minisérie Vodník, jsem jméno Ostrouchov neznal. Právě při Vodníkovi jsem s Petrem začal spolupracovat, od té doby ho naopak sleduju pozorně a je úžasné, co se mu povedlo jak s Vláďou Mišíkem, tak i s Lenkou Dusilovou... Teď mě možná napadá zárodek budoucího vtipu!

 

Povídej.

Končí přenos z předávání cen Anděl a jeden přítomný muzikant říká druhému: „To jsem zvědavej, kdo příští rok dostane Ostrouchova.“

 

Máš nějaké větší hudební ambice?

Na Anděla si nemyslím.

 

Ptám se proto, že jsem nedávno po vašem koncertě mluvil s Vláďou Javorským a došlo mi, že ten nemá ambice veškeré žádné. Chce si jenom hezky zahrát s kamarády.

Na druhou stranu je strašně poctivej, a kdyby neměl tolik práce jako herec, pořád by měl touhu zkoušet. Zlepšovat se. Táhnout to někam dál a výš, protože Vladimír je lepší muzikant než já. Ať vezme do ruky jakýkoliv nástroj, za chvilku na něj umí, aniž by znal noty.

 

Ty tu trubku nakonec taky zvládneš!

Snad zvládnu odzpívat sloku písničky a potom zatroubit tři tóny – to by mi ke štěstí stačilo.

 

Řešíš nějak svůj zpěv?

V mládí by mě to ani nenapadlo, protože tehdy jsem byl rád, že dokážu v hospodě střídat akordy na kytaře, a do toho dokonce zazpívat – vzpomínám, že jsem kolikrát odcházel domů úplně vychraptěný. Ale když jsem pak začal vystupovat veřejně, přihlásil jsem se do individuálního kurzu k paní profesorce na DAMU Ivance Vostárkové, několik let k ní chodil a to mi dalo hodně. Neříkám, že jsem se stal zpěvákem, zůstávám věčným studentem, ale došlo mi, jakým úžasným nástrojem hlas je. Aby zněl, jak má, musíš správně nastavit celé tělo, odstraňovat staré bloky... Kolikrát jsem odcházel z hodin zpěvu a připadal si jako po meditaci nebo po nějaké droze. Nádherně. Protože když pracuješ dobře s dechem, dějí se úžasné věci.

 

Když říkáš slovo meditace, tak jsem si na něco vzpomněl. S Vladimírem Javorským jste se prý poznali na meditačním kurzu!

Jo, v srpnu roku 1993.

 

Co tě tam, prosím tě, zavedlo?

Moje žena Kačenka. Jela na něj dřív než já, vrátila se nadšená, tak jsem se příště přidal a potkal nejen Vladimíra, ale celou novou partu lidí, se kterou se vídáme dodnes.

 

Co mezi vámi s Vláďou tak očividně hezky lidsky zaklaplo?

Těžká otázka... Vladimír například přesně rozumí tomu, co chci říct svými texty, a dokáže to podpořit. A lidsky to je hluboký, přemýšlivý člověk. Dokážeme spolu i mlčet a cítíme se u toho fajn.

 

On na mě působí jako velmi hodný chlap – snad ještě klidnější než ty.

Určitě je klidný i hodný, ale kromě toho v sobě má i neuvěřitelnou energii, kterou občas vědomě vypustí ven a krásně zazlobí. Nejenom při koncertech.

 

Kde ještě?

Pamatuju třeba, jak jsme kvůli obědu zastavili na parkovišti před motorestem, a když jsme pak šli zpátky k autu, venku byla spousta lidí. Vladimír najednou začal hrát, že je úplně na plech, dovrávoral do auta, kde se složil za volant a nastartoval – brečel jsem smíchy, protože to byl jeden z těch okamžiků, kdy na chvíli vypustí ven uličníka.

 

Na dřeň

Na závěr mám, jestli můžu, opravdu osobní otázky.

Jasně, ptej se.

 

Když jsem poslouchal desku Vlčí stopy, hodně mě překvapily dva silné a dramatické texty. Za prvé píseň Sen – je noc, vypravěč vidí na ulici za svým oknem kamaráda, kterého zničily drogy, a nejspíš vystrašeně se jde podívat na své spící syny.

Mám naopak radost, že se ptáš a že sis všiml té spojnice na syny a jejich dětství. Pochopil jsi to. V písni vyprávím skutečný zážitek, kdy jsem za oknem viděl zničeného kamaráda ze základní školy. Výjev jsem v sobě nosil dlouho a písničku pak napsal během půl hodinky.

 

Jak ten kluk dopadl?

Je po smrti. Na základce jsem měl dva nejlepší kamarády, z nichž jeden se upil a ufetoval a druhý se v mládí zastřelil.

 

Druhá dramatická píseň se jmenuje Byt na prodej a ty v ní zpíváš o malém klukovi, kterému matka otevře okno v pokojíčku a sama si v kuchyni pustí plyn.

I to je můj vlastní zážitek – jinak bych takový text ani nezpíval.

 

Jde tedy o tvoji maminku?

Jo.

 

Přežila?

Probudila se, ale už to pak nikdy nebyla zdravá ženská. Střídala ústavy, dlouho jsem za ní jezdil do sanatoria za Prahou, nejspíš se s tím nějak potýkám celý život.

 

Kdy se to stalo?

Roku 1974, mámě ještě nebylo ani čtyřicet. Nezabíhal bych do detailů – sama později říkala, že si tu situaci nepamatuje, ale otevřené okno u mě v pokoji vypovídá, že nešlo o nešťastnou náhodu, ale o promyšlený čin... Jen tak sám pro sebe jsem o tom napsal text, který ležel deset let v šuplíku, vůbec jsem si nebyl jistý tím, jestli může někoho zajímat, ale pak jsem ho dal Petru Ostrouchovovi a ten k němu napsal muziku, která ještě podtrhla atmosféru. Čili ano, trefa. Na závěr ses zeptal přesně na ty dvě písně z nového alba, které jsou pro mě zásadní...

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama