Jaroslav Kmenta: Mít touhu dělat reportéra

Na ten den nikdy nezapomenu. V listopadu 2013 jsem si sbalil pár osobních věcí, vzal krabice od banánů plné papírů a šanonů a odešel ze své milované práce. Opustil jsem mediální skupinu Mafra, redakci deníku MF DNES, v níž jsem prožil sedmnáct let života. Bylo to, jako byste opouštěli rodinu. Vnitřní krize, depka, úzkost, splín, blbá nálada. Od každého něco. V konečném důsledku frustrace.

Oligarcha Andrej Babiš se právě v Mafře ujímal vlastnických práv a já s ním nechtěl být za žádnou cenu na jedné lodi. A už vůbec ne dělat v jeho médiu investigativní práci. Ta by totiž narážela na zásadní limity v osobě nového vlastníka, z něhož se právě v té době stával kromě byznysmena i politik, dokonce člen vlády.

Že půjdu pryč, jsem věděl už několik měsíců. V červnu 2013, kdy němečtí mediální podnikatelé, kteří tehdy vlastnili Mafru, oznámili, že se dohodli na obchodu s Babišem, mi stačilo jen pár „pikovteřin“, abych měl jasno. V listopadu 2013 to bylo jen pár „pikominut“, než jsem banánovky naložil do auta a už nikdy do Mafry nevstoupil.

Nakažen nadšením

Že jsem odešel, nelituji. A ani nebudu. Svoboda a nezávislost jsou v novinařině to nejcennější, co může být. Když to nemáte, jste jako bez srdce. Můžete bušit do klávesnic v kterékoli redakci a publikovat jakoukoli změť písmen, ale když vám k tomu netluče srdce, budou vaše texty bezduché, nedůvěryhodné a pro veřejnost dosti zmatečné.

Pár dní po balení svých věcí jsem se sešel s dalším „uprchlíkem“ z Mafry, dlouholetým šéfredaktorem MF DNES Robertem Čásenským. I on se odmítl podílet na agrofertizaci novin. Těch schůzek jsme pak měli několik. Mluvili jsme spolu o tom, co budeme dělat dál poté, co Andrej Babiš vhodil do mediálního světa granát. Chodili jsme tehdy jen do kaváren. Byli jsme vlastně „bezdomovci“ – v pracovním slova smyslu. Čenda, jak Robertovi říkáme, přišel s nápadem a s vizí, jak dělat nezávislý časopis. Nevěřícně jsem na něho koukal. „Ty chceš rozjet časák, a nemáš pomalu ani na kancelář,“ říkal jsem Čendovi. Myslím, že ani on tehdy netušil, čím vším bude muset projít a jak těžké bude projekt spustit a hlavně ekonomicky udržet. Ale cítil jsem z něj obrovskou touhu to zkusit. „Tak kdyžtak půjdeme učit, když se nám to nepovede,“ řekl s úsměvem na tváři, čímž narážel na naše vystudované profese.