Umění slyšet

Jedni se velmi obávají koronaviru, předpovídají nejhorší možný vývoj a požadují co největší omezení. Jiní se domnívají, že se vlastně nic tak hrozného nestalo a že by nejlepší bylo, kdyby se covid populací prohnal, tudíž by si lidé vybudovali imunitu…

Ne, nehodlám zde zásadně polemizovat s jedním či druhým táborem – už proto, že mezi těmito póly existují i další názorové skupiny. Co řeším, je, že podle mojí zkušenosti zalezla už loni na jaře určitá nemalá část lidí, obrazně řečeno, do zákopů a od té doby se neposunula ani o píď.

Přitom dnes víme o koronaviru SARS-CoV-2 podstatně více, než jsme věděli před rokem, pokud tedy sledujeme zprávy a hledáme fakta. Je například známo, že ve Španělsku sice v základních a středních školách platila přísná pravidla, ale od podzimu zůstaly otevřené – a španělská nadúmrtí, naznačující, jak se země vypořádala s virem, od října až do dubna nikdy nevystoupala na úroveň Česka, které mělo školy zavřené v evropském srovnání velmi dlouho. Ví se také, že loni dospěla skupina výzkumníků k závěru, že brazilské město Manaus se promořilo virem natolik, že už ho nějak chrání kolektivní imunita – aby se jím prohnala nová vlna nákazy a úmrtí, přičemž hlavním podezřelým je nová mutace.

Právě kvůli takovým věcem by bylo skvělé, kdyby se lidé při debatách o covidu více poslouchali – třeba by to mohlo různé tábory obohatit. On samozřejmě náhled, že je dobré si v dnešních debatách vyostřovaných sociálními sítěmi vzájemně více naslouchat, platí obecně. Ale u pandemie je to možná důležitější; pro případ, kdyby – což si nikdo nepřejeme, ale vyloučit to nelze – virus opět uhodil v nějaké nové mutaci. A i když se to nestane, poučení ze smysluplnější debaty se může hodit pro budoucí zdravotní krize, které, doufejme, hned tak nenastanou, ale přijít bohužel mohou.