Svoboda!

Přestože mělo v Evropské unii střídání času skončit, platí dál a zřejmě i dál bude; členské státy se nejsou schopny dohodnout, který z časů by měl být ten, co bude trvat. Kdysi jsme u nás měli jednoho hlasitého odpůrce zavedení letního času, pekaře Stanislava Pecku, ale ten zemřel v roce 2009 a od té doby nikdo jeho štafetu nepřevzal. Letní čas u nás byl zaveden v roce 1979. Poprvé ale platil prý už za Rakouska-Uherska, pak za protektorátu a udržel se až do roku 1949, kdy byl zrušen.

Pekař Pecka proti změně času na letní protestoval v dobách totality. Svými výhradami atakoval představitele moci už v roce 1981. Psal premiéru Štrougalovi i prezidentu Husákovi. Tehdy byl protest proti rozhodnutí komunistické strany a vlády, jakkoliv šlo jen o letní čas, odvážný čin.

Když pominu společenství kolem Charty 77, které se vůči moci vymezovalo v mnohem zásadnějších věcech a často bylo za svou odvahu tvrdě zkoušeno vězněním, nucením k vystěhování anebo podřadnými, málo placenými pracemi na okraji společnosti a trestem na dětech, kterým byla odpírána možnost studia, většina národa mlčela. Málokdo byl ochotný nést takové následky, když přece „člověk sám stejně nic nezmůže“, jak tehdy ona většina své tiché přitakávání režimu hájila.

Teď je všechno jinak.

Máme už třicátý druhý rok svobodu a za veřejné protestní postoje nikomu nic vážného nehrozí. Naše posttotalitní společnost se velmi rychle smířila se spoustou zákazů, příkazů a omezení – a ani nehlesla. Anebo hlesla a ztichla. Třeba povinné pásy v autech, přednost chodců na přechodech, zákaz telefonování za jízdy bez handsfree, povinné přezutí z letních gum na zimní, zákaz kouření v hospodách, který se před svou platností zdál být spoustě lidí absolutně zničující, a nebyl, ani trochu, naopak. Hospody ožily i těmi, kdo do nich kvůli kouření léta nechodili.

Doba koronavirové pandemie ale odstartovala boj za osobní svobodu těch, kdo neberou ohled na nic, natož na zájem společnosti. Nikdo je nesmí omezovat v individuálních právech, jakkoliv po nich chce vlastně pouhou ohleduplnost. Znají jen já, já, já!

„Já se nedám! Mě nedostanou!“ křičí odpírači nošení respirátorů i vakcinace proti covidu-19. Protestují proti snahám odborníků zbrzdit očkováním nový prudký nárůst vážně nemocných, kteří začátkem listopadu už zase začali plnit nemocnice a jipky. Odmítají i kontroly covid pasů v hospodách; ne, já se nedám, mě nedostanou!

Mimochodem, taková kontrola v hospodě, běžná v Německu nebo Rakousku, kde ji všichni, i čeští turisté, berou jako samozřejmost (a tam ani nehlesnou), trvá minutu, když si člověk potvrzení v mobilu připraví.

Takoví bojovníci za svoji osobní svobodu, jež nebere ohled na druhé, se nestydí přirovnat opatření, která mají lidi přivést k očkování (jakkoliv není samospasitelné, ale proti těžkému průběhu pomáhá), k honu na Židy za druhé světové války.

I mezi mými známými a taky v mé bublině na Facebooku se odpírači očkování vyskytují. Třeba příspěvky lékaře, anesteziologa a taky olympijského vítěze ve vodním slalomu, to je přímo přehlídka demagogie. Udivuje mě to. Přitom on sám – když jsem se s ním nedávno osobně seznámila, abych mu řekla, že jsem ho z virtuálních FB přátel smazala, neboť mě svými názory šíleně rozčiloval – je chytrý, charismatický, zajímavý muž.

Na mé výhrady k jeho příspěvkům, s nimiž je možné i částečně souhlasit, ale jako celek jsou nebezpečné, protože rozpoutávají zlobu a nesnášenlivost, řekl: „Jen otvírám svobodnou diskusi. Těm, co se mnou souhlasí, neodpovídám, diskutuju jen s těmi, co nesouhlasí.“

Hmmm, svobodná diskuse je potřebná. Ale když se v ní užívá „zkreslených a zjednodušených argumentů, působících zejména na city a předsudky k ovlivňování jednotlivců a skupin“, je to demagogie a ta je velmi nebezpečná. Nebezpečnější v těžkých časech, kdy potřebujeme spolupracovat a posilovat sounáležitost.

„Náš stát žije v obludné představě, že činnost represivních složek budou místo něj vykonávat kadeřníci, prodavačky, plavčíci, uvaděčky nebo hospodský. Ani za komunismu s pomocníky VB jsme tak daleko nezašli. Ti, kterým už stát jednou sebral možnost obživy, ho zcela jistě nebudou suplovat ve vymáhání nesmyslů. Naopak budou rádi, že mohou své klienty či zákazníky obsloužit, a k tomu nepotřebují žádná razítka, QR kódy, bezinfekčnosti atd. Stát ztrácí soudnost, když se zříká odpovědnosti za dodržování represí…“

To napsal 31. října a pod svůj status vložil fotku esenbáka s dvěma příslušníky Pomocné stráže. Dostal za to skoro čtyři tisíce zdvižených palců nebo srdíček, přes dva tisíce tři sta lidí jeho příspěvek sdílelo a dostalo se mu i pěti set třinácti komentářů.

„A když se to samé dělá v Itálii,“ napsal v komentáři sociolog, spisovatel, esejista a taky duchovní v jedné osobě, „tak je to podle vás pozůstatek čeho? Mussoliniho?“ „Ne,“ odpověděl mu kdosi, „je to přesouvání povinnosti státu na někoho jiného. Vy neumíte kromě toho nicnedělání ani číst?“

Lékař, zdá se, nestíhá reagovat na všechny, co nesouhlasí, protože i těch je dost a své polemiky s ním se pod jeho příspěvky na rozdíl ode mne nevzdávají. Nestíhá diskutovat; pilně zveřejňuje další a další kontroverzní statusy; je to provokatér.

„Nebojme se LGBT a buďme na ně milosrdní. Vždyť je to slepá vývojová větev, dlouho tu nebudou, a navíc zachraňují planetu od přemnožení primátů.“ Napsal nedávno.

Je to takové šikovně do milosrdenství zabalené hanobení lidí s jinou orientací. Přijde mi to ubohé, za hranou i dnešní, poněkud rozviklané etiky. Tu by měl mít každý (slušný) člověk, natož lékař, v krvi!

Co všechno naše svoboda ještě unese?