Ať se nevrátí hranice, násilí a města duchů

Někde vede prostředkem silnice, jinde domem či zahradou. Že jste ji překročili, si ani nevšimnete: hranice mezi britským Severním Irskem a Irskou republikou. Po dekádách krvavého konfliktu dnes vládne mezi severoirskými katolíky a protestanty mír (byť křehký) a propustná hranice je jeho pílířem. Co se však stane, odejde-li Británie z EU bez dohody? Hrozí návrat tvrdé hranice. A možná i násilí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Před nějakými třiceti lety byste se ve městečku Aughnacloy patrně ani nechtěli zastavit na kávu. Leží totiž v Severním Irsku na hranicích Irské republiky, na pomezí hrabství Tyrone a Monaghan; tehdy se v něm nacházel hraniční přechod a vládla tam dusná atmosféra. Konflikt mezi severoirskými katolíky (republikány požadujícími sjednocení Irska) a protestanty (loajalisty, kteří si přáli setrvání ve Velké Británii) ničil zemi v druhé polovině 20. století: uvádí se, že v něm zahynulo tři a půl tisíce lidí a dalších asi 47 tisíc bylo zraněno. Místní tuto dobu nazývají, poněkud eufemisticky, The Troubles. Problémy.

V době „Problémů“ stál na konci hlavní ulice v Aughnacloy opevněný checkpoint: ozbrojení britští vojáci kontrolovali doklady a prohlíželi auta. Pro cestovatele to mohlo znamenat i hodiny čekání – sotva měli tuhle stresující peripetii za sebou, obvykle šlápli do pedálů a uháněli pryč, aniž by se v Aughnacloy byť jen porozhlédli.

Dnes je situace zásadně jiná. Od podpisu takzvané Velkopáteční dohody, která v roce 1998 ukončila téměř tři desítky let krveprolití, veškerá pohraniční infrastruktura v zemi zmizela. Že překračujete hranici, poznáte, když ukazatele najednou neudávají vzdálenost v kilometrech, ale v mílích. A pokud nejste dost všímavý, zjistíte to až ve chvíli, kdy dostanete do svého mobilu esemesku: „Vítejte ve Spojeném království.“

Aughnacloy je tak dnes jedním z těch městeček, kde se lidé zastavují na půli cesty na sever, aby se občerstvili. V široké hlavní ulici snadno zaparkujete a můžete zajít do jedné z místních restaurací: některé kromě liber přijímají i eura.

 

Toho srpnového dne v půl jedenácté dopoledne je Rainbow Café plné lidí, před vchodem stojí několik aut s poznávací značkou Irské republiky. Servírka Sarah Louise říká, že je jí teprve dvaadvacet, takže časy, kdy byl na dohled od kavárny hraniční přechod, nepamatuje. „Nemám ponětí, jaké to bude,“ odvětí, když se jí ptám na brexit. Pokud totiž Velká Británie opustí Evropskou unii bez dohody, do Irska se mohou vrátit hranice. A vzhledem k nepřehlednému vývoji v britské politice se to klidně může stát.

Přes ulici od Rainbow Café je obchod Garyho McKenny. Gary říká, že tu podniká už od roku 1985 a dobře pamatuje, jaké bylo Aughnacloy v dobách „Problémů“. Podle něj to bylo „město duchů“. Do jeho obchodu tehdy chodilo jen minimum zákazníků – což se po odstranění hranice po podpisu mírové dohody rychle změnilo. „Bylo to, jako by někdo otevřel tyhle dveře a řekl: ,Jen pojďte dál.‘ Co se byznysu týče, pocítil jsem masivní změnu. Nechci už zpátky do těch dob!“

Jako mnozí obchodníci ve městě mluví i McKenna o strachu z budoucnosti: „Spousta mých zákazníků je z okrsku Monaghan v Irské republice, maximálně půl míle odsud.“ Jestli se vážně vrátí tvrdá hranice a kontroly, McKenna se bojí, že vedlejší silnice v okolí budou stejně jako v dobách „Problémů“ zavřené. Veškerá doprava by pak vedla přes checkpoint v Aughnacloy, a to by, říká Gary, byla „noční můra“, s kolonami až na konec hlavní ulice. Mnozí z jeho stálých zákazníků z Irské republiky by pak asi dali přednost obchodům na druhé straně hranice, v Emyvale devět kilometrů na jih.

 

„Geniální“

Je jisté, že relativní prosperita a stále poněkud křehký mír, které nyní v Aughnacloy panují, by nenastaly bez zmíněné Velkopáteční dohody – složité mírové smlouvy uzavřené po letech komplikovaných rozhovorů, při nichž spolu jednaly vlády Británie, Irské republiky a hlavních politických stran v Severním Irsku.

Jedním z klíčových stavebních kamenů dohody je odstranění tvrdé hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Severoirští unionisté k němu svolili poté, co se Dublin vzdal teritoriálních nároků na šest hrabství Ulsteru nacházejících se pod britskou kontrolou.

„Geniální na Velkopáteční dohodě je, že umožnila lidem dvou národností koexistovat na jedné ploše a vytvořit si takovou verzi státu, v jaké chtějí žít,“ říká Philip Boucher-Hayes, novinář z irské veřejnoprávní stanice RTE, který konflikt desítky let sledoval. Severoirští nacionalisté, katolíci, mohli mít pocit, že už vlastně žijí ve sjednoceném Irsku, protože hranice fyzicky zmizely. Unionisté, protestanti, se zase cítili bezpečněji, protože přestalo hrozit, že by je Irská republika pohltila. „Takže jste měli dvě různé populace, které si odlišně vykládaly jedno a to samé uspořádání. Což mělo za následek, že z konfliktu zmizelo násilí,“ vysvětluje Boucher-Hayes. 

John Bruton byl irským premiérem v letech 1994 až 1997, kdy se o mírové dohodě jednalo, a pracoval i jako velvyslanec Evropské unie v USA. Říká, že zásadní roli v bodech dohody týkajících se otevření hranic hrál fakt, že jak Irská republika, tak Velká Británie byly členy Evropské unie a jejího jednotného trhu. „EU se stala klíčovým předpokladem, na jehož základě mohla Velkopáteční dohoda fungovat – všechno to prohlubování vzájemných vztahů mohlo hladce postupovat díky společnému právnímu rámci zajištěnému právě EU,“ říká.

Britským rozhodnutím opustit EU však tento předpoklad mizí. Bez přijetí dohody mezi Británií a Unií, která by volné hranice zachovala, tedy v případě tvrdého brexitu, by se pět set kilometrů dlouhá, propustná hranice s až třemi sty přechody stala západní pozemní hranicí Evropské unie. A dá se očekávat, že by členské státy Unie i Evropská komise požadovaly, aby byla chráněna stejně jako hranice východní. Uvážíme-li přitom, že celá východní hranice EU od Finska na severu až po Řecko na jihu má 137 přechodů, jeví se ochrana hranice v Irsku jako velmi složitý problém – navíc za situace, kdy jsou občané i firmy na obou stranách hranice zvyklí na volný pohyb bez jakýchkoli omezení. Pro ilustraci: Mobilní operátoři uvádějí, že v roce 2018 zaregistrovali 105 milionů překročení hranice. 

Kdo žije na jihu, často dojíždí do práce na sever. A naopak. Místní byznys mívá spolehlivé dodavatele na druhé straně (nyní neviditelné) hranice. Rodiče posílají děti do nejbližší školy bez ohledu na to, zda je v Irsku, nebo v Severním Irsku. A když člověk dostane infarkt, odvezou ho podle stejného principu do nejbližší nemocnice.

„Lidé jsou prostě zvyklí překračovat hranici třeba i pětkrát šestkrát denně, je to součást běžného života,“ říká novinář Boucher-Hayes. „Jakékoliv změny v tomto ohledu budou jen k horšímu.“

Není divu, že necelých šestapadesát procent severoirských voličů hlasovalo v referendu v roce 2016 pro setrvání Británie v EU. Průzkumy navíc ukazují, že podpora členství od té doby ještě vzrostla. Dva ze tří severoirských poslanců zvolených v letošních volbách do Evropského parlamentu se stavějí proti brexitu.

Nejsilnější severoirskou stranou v britském parlamentu je ovšem Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party, DUP), která požaduje brexit – a na jejíchž hlasech od června 2017 v londýnském parlamentu závisely menšinové konzervativní britské vlády. 

Tato strana se zásadně nebrání ani možnosti tvrdého brexitu. Gregory Campbell, poslanec DUP za East Londonderry, sice říká, že jeho strana dává přednost „brexitu s nějakou vyjednanou dohodou s EU“. Ale i kdyby prý Británie odešla z Unie bez dohody, Campbell si je jist, že se ten proces „zvládne“. „Myslím, že jakékoliv krátkodobé narušení můžeme překonat,“ tvrdí. Za to, že většina severoirských voličů má zjevně opačný názor, jsou podle něj zodpovědná „senzacechtivá média“. Campbell také viní bývalé britské premiéry Johna Majora a Tonyho Blaira z šíření paniky: oba totiž týden před referendem o odchodu Británie z EU přijeli do Severního Irska a varovali, že když lidé budou hlasovat pro brexit, mírový proces se ocitne v ohrožení. Poslanec za DUP naopak říká, že od referenda se riziko násilí zmenšilo. Cituje přitom statistiky severoirské policie, podle nichž se počet bombových incidentů od roku 2016 výrazně snížil. 

 

Strašlivá doba

Některé statistiky možná ukazují na snižující se úroveň násilí, jeho riziko však pro mnoho lidí zůstává velmi reálné. Na jaře během nacionalistických nepokojů kdosi zastřelil novinářku Lyru McKee. A v době, kdy jsem pracoval v Severním Irsku na této reportáži, uniklo jen těsně několik policistů republikánskému bombovému atentátu v hrabství Fermanagh. Tyto události naznačují, že některé části Severního Irska jsou stále nestabilní; představa, že znovu upadnou do spirály násilí, není vůbec nereálná.

„Sedmdesátá léta, vlastně od nich až po Velkopáteční dohodu, to byla strašlivá doba. Doba bombových útoků, střelby, doba zničených rodin na obou stranách. Chaos a šílenství,“ vzpomíná Hugo McConnell, jenž v padesátých a šedesátých letech vyrůstal v nacionalistickém prostředí severoirského Derry (které protestanští unionisté nazývají Londonderry). Dospíval v dobách hnutí katolíků za občanská práva a na vlastní oči viděl, jak se napětí vyvolané protesty proti diskriminaci a za větší dostupnost bydlení rychle zvrhlo ve vleklý a surový krvavý konflikt. 

Ze svého domu ve vesnici Kilmacrenan mě veze McConnell na projížďku po katolických částech města. Zástupy turistů si pořizují selfie před památníkem Krvavé neděle roku 1972, kdy si střelba britských parašutistů do průvodu katolíků za lidská práva vyžádala čtrnáct mrtvých. Nyní už je obtížné si představit, že právě tahle čtvrť jménem Bogside bývala v dobách „Problémů“ nechvalně proslulým hnízdem katolického odporu.

Jen kousek odsud, na sídlišti Creggan, je nicméně atmosféra o něco méně klidná: desítky republikánů pochodují v uniformách a s bubny. McConnell je popisuje jako nepatrné torzo militantních nacionalistů, kteří nikdy nepřijali Velkopáteční dohodu; dodává ovšem, že by případné obnovení tvrdé hranice kvůli brexitu mohlo jejich agendu přiživit. „Lidi, jako jsou tihle, potřebují terč,“ říká s tím, že radikálové by mohli útočit na jakékoli zařízení, které by bylo instalováno na hranicích – například na kamery nebo celní stanoviště. „Když sestřelí ze stromu kameru, budu v klidu. Jenže ono to tím neskončí. Úřady kameru pověsí zpátky a postaví k ní někoho, kdo ji bude hlídat. Oni pak zkusí střílet po tom člověku. A bude z toho sněhová koule,“ obává se McConnell.

V kontextu nejistoty a úzkosti panující kolem brexitu začínají někteří vidět východisko ve sjednocení Irska. Hlavní nacionalistická strana Sinn Féin se snaží prosadit, aby o tom obyvatelé Severního Irska hlasovali v referendu (jeho možnost uznává mírová Velkopáteční dohoda – viz box). Máirtín Ó Muilleoir, poslanec Sinn Féin v severoirském parlamentu v belfastském Stormontu, oponuje námitkám, že na takové plány není právě teď nejvhodnější doba. „Naopak, pro řešení tohohle problému není naléhavější chvíle,“ říká. „Samozřejmě, že řešením brexitové katastrofy, která je nám vnucována, je hlasovat v referendu pro jednotné Irsko.“ Pokud podle něj bude hlasovat většina voličů, Severní Irsko se připojí k Irsku, čímž se vrátí zpět do Evropské unie.

Ačkoli některé průzkumy naznačují, že většina Irů ze severu by v případě tvrdého brexitu sjednocení Irska mohla podpořit, Gregory Campbell z protestantské DUP říká, že „ani na minutu“ nevěří, že by si severoirští voliči opravdu vybrali irskou jednotu. Tvrdí, že myšlenka na znovusjednocení zmizí ve chvíli, kdy lidem dojde, že spojením s Irskou republikou by Evropské unii museli „solit“ peníze.

Campbellovi se také nelíbí řešení otázky irských hranic v podobě takzvané irské pojistky. Tento tak zvaný „Irish backstop“ je součástí dohody o odchodu Velké Británie s EU, kterou dojednala bývalá britská premiérka Mayová, ale zamítl ji britský parlament. Irská pojistka je fakticky závazkem, že se na irském ostrově neobnoví pevná hranice, její britští odpůrci se však obávají, že to může vést k trvalému svázání Spojeného království do celní unie s EU.

Poslanec Campbell odmítá i možnost, že by se hranice Evropské unie s Británií přesunula do Irského moře, v důsledku čehož by Severní Irsko de facto zůstalo součástí evropského jednotného trhu (zatímco Anglie a Skotsko nikoli). Toto řešení má přitom mezi politickými stranami v Severním Irsku s výjimkou DUP širokou podporu. 

„Hlavní problém backstopu je, že by odřízl Severní Irsko od zbytku Spojeného království,“ říká Campbell. „Zásadní slabinou“ pojistky je podle něj fakt, že se snaží zabránit návratu tvrdé hranice, jejíž obnova je však stejně „naprosto nereálná“ vzhledem k velkému množství hraničních přechodů. „Je to pojistka, která není potřeba. Protože nás pojišťuje proti něčemu, co se nemůže stát a nestane,“ říká. 

 

Země banditů 

Ať už si člověk o Campbellově odmítání pojistky myslí cokoliv, v jedné věci má politik DUP pravdu: irská hranice je a vždy byla prostupná – dokonce i v nejhorším období severoirských „Problémů“ nebylo možné ji totálně střežit. Nikde to není zřetelnější více než v jižní části provincie Armagh, jemuž se v dobách konfliktu říkalo „země banditů“. Členové Irské republikánské armády tehdy hranici přecházeli tam a zpátky a prakticky beztrestně prováděli operace, při nichž zemřelo více než 120 britských vojáků a zhruba 60 severoirských policistů. Navíc se zde rozmohlo pašování zboží, které se i přes veškerou snahu bezpečnostních složek stalo hlavním zdrojem příjmů kriminálních i teroristických organizací. 

Tyto temné dny se dnes už zdají být dávnou minulostí, možnost obnovy tvrdé hranice však strach z návratu starých časů oživuje. Séamus Murphy je bývalý ekonomický novinář, nyní penzista. Narodil se právě v severoirském Armaghu, teď žije několik mil odsud, za hranicemi v irském hrabství Louth. V obavách, že si lidé dost neuvědomují, jaké následky by tvrdý brexit mohl mít na celou oblast, pomohl Murphy rozjet blog „Brexit Border“ snažící se rozebírat potenciálně devastující a nepředvídatelné důsledky odchodu Británie z EU. 

Scházíme se kvůli interview, ale on trvá na tom, že mi ukáže přímo na místě, jak obtížné by bylo severoirskou hranici hlídat. Jedeme jen asi deset nebo patnáct kilometrů – během nich však podle Murphyho odhadů překročíme hranici nejméně patnáctkrát. V jednom místě dokonce hranice prochází přímo prostředkem vedlejší silnice, jinde zase roztíná čísi dům. 

Často vůbec nelze určit, na jaké straně se člověk nachází. A podobně nemožné je představit si, jak by taková hranice mohla být střežena v případě, že by se Evropská unie po odchodu z Británie rozhodla pro ochranu jednotného trhu. 

Zvláště naléhavé je to v zemědělství, které je klíčové pro Irsko i Severní Irsko. Obrovské množství zemědělské produkce dnes křižuje hranici tam a zpátky, zpracovává se na jednom či na druhém místě a přinejmenším do uzávěrky tohoto vydání Reportéra nebyl znám žádný detailní plán, jak minimalizovat škody v případě tvrdého brexitu. Zvláště bude-li EU vyžadovat zdravotní kontroly dobytka nebo se rozhodne ve shodě s pravidly Světové obchodní organizace (WTO) vybírat ze zemědělských produktů cla. Pro sedláky by taková opatření mohla být likvidační, část produkce jsou potraviny, které podléhají rychlé zkáze a čekání na hranicích by je zničilo. 

Zastánci brexitu a konzervativní vláda v Londýně odmítají pesimistické předpovědi a říkají, že je například možné najít řešení, kdy budou pohyb zboží na hranicích kontrolovat „moderní technologie“. Séamus Murphy je ovšem skeptický. „Hodně se mluví o dronech,“ říká. „Ale to mi teda povězte, jak takový dron zvládne prohlédnout kufr auta nebo strčit teploměr do kravského zadku.“

Neposlouchají nás

Stín brexitu visí i nad městy Lifford a Strabane, z nichž každé leží na jedné straně hranice. Spojuje je stopatnáctimetrový most přes řeku Foyle – i zde vládlo v časech „Problémů“ napětí, i zde byl hraniční přechod s dlouhými kolonami.

Dnes lidé přecházejí most, jako by jen šli z jedné strany téhož města na druhou. 

Stojím na mostě a za minutu napočítám 48 projíždějících aut. Je tu i muž venčící psa a žena, která na druhou stranu nese dvě plné nákupní tašky. „Všichni chodí na nákup do ASDA (britský řetězec supermarketů – pozn. red.),“ říká Gillian Grahamová, manažerka liffordského bistra Old Courthouse. Sama prý do severoirského Strabane chodí denně. V budoucnosti by pro ni mohlo být obtížné chodit do oblíbeného supermarketu, stejně tak není jisté, zda by mohla do svého bistra snadno dovážet produkty ze severu.

Situaci ještě komplikuje, že uprostřed vší nejistoty kolem brexitu už dva roky nefunguje severoirská místní vláda sídlící v Belfastu. Administrativa rozdělující podle Velkopáteční dohody moc mezi protestantské i katolické strany se rozpadla v lednu 2017 kvůli skandálu strany DUP kolem dotací na obnovitelné zdroje tepla. Od té doby se politici nebyli schopni sejít; rozhodnutí se nepřijímají, protože je nemá kdo přijímat.

Jedním z důsledků takového stavu je, že v Severním Irsku dál roste rozčarování z politiky. 

Lidé jako Gena McGarrigle ze Strabane mají pocit, jako by o jejich osudu rozhodovali někde daleko v Londýně nebo Bruselu, zatímco jejich politici jsou plně zaměstnáni handrkováním o své vlastní zájmy. „Hádají se a bojují spolu, jedni jako druzí. Nás neposlouchají,“ říká. „My ostatní pracujeme. Denně odvádíme práci, abychom dostali plat.“•

 

Autor je Ir žijící v Praze, pracuje jako novinář v Rádiu Svobodná Evropa.

 

Z anglicky psaného textu přeložila Adéla Tallisová Dražanová.

 

 

 

Hrozba pro Baileys 
Jak by mohly tvrdá hranice a brexit poškodit konkrétní firmu
 
Za dvě desetiletí od uzavření Velkopáteční dohody se propojil byznys a průmysl na obou stranách hranice. Jedním z příkladů je známý irský smetanový likér Baileys, který vyrábí společnost Diageo. Každý den se z mléčných farem na obou stranách hranice svážejí statisíce litrů mléka do zpracovatelského závodu v hrabství Cavan v Irské republice. Tam se smetana odděluje od mléka a velká část z ní se pak převáží do Severního Irska do továrny v Antrimu, kde se míchá s whiskey – čímž vzniká Baileys Irish Cream. 
Hotový produkt se potom odesílá do severoirského Belfastu, kde se stáčí do lahví, načež se vrací přes hranici do Dublinu v Irské republice, odkud se exportuje. V případě, že dojde k tvrdému brexitu bez dohody s EU, je možné, že se za převážení produktů přes hranici v různé fázi výroby budou muset platit cla. Což nutně povede k značnému nárůstu cen. Další navýšení mohou způsobit dlouhé prostoje na hranicích: mléko a smetana podléhají zkáze a je třeba je převážet rychle.

 

 

Mír a Unie
Co je Velkopáteční dohoda?
 
Byla podepsána 10. dubna 1998 po jednáních mezi vládami v Londýně a Dublinu a hlavními politickými stranami v Severním Irsku. Ten samý rok ji stvrdili voliči v referendech v Severním Irsku (71 procent pro) a v Irské republice (94 procent pro).
Dohoda ukončila dlouhý ozbrojený konflikt v Severním Irsku (i když sporadické násilné incidenty se objevovaly i poté). Na jejím základě vznikl místní parlament a vláda v Belfastu, která získala pravomoc rozhodovat a přijímat zákony v určitých oblastech, jako je vzdělání, zdravotní péče a zemědělství.
Jedním z hlavních stavebních kamenů Velkopáteční dohody je „princip souhlasu“, který uznává právo požadovat sjednocení Irska, ale zároveň uznává přání většiny obyvatel setrvat ve Spojeném království. Definuje také, že jednotné Irsko nemůže vzniknout bez souhlasu většiny občanů Severního Irska.
Tvrdou hranici dokument výslovně vůbec nezmiňuje, hovoří ale o „demilitarizaci“, „odstranění bezpečnostních objektů“ a „rozvoji mírového prostředí“. Zahrnuje také odhodlání Londýna a Dublinu vyvinout „úzkou spolupráci mezi zeměmi coby přátelskými sousedy a partnery v rámci Evropské unie“. S odchodem Británie z EU dokument rozhodně nepočítá.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama