Nemocnice na kraji světa

Největším zabijákem je nevědomost – říká Edna Adanová a hněv v jejím hlase se nedá přeslechnout.

Je konec října a před pár dny do její nemocnice dovezli bezvládnou devětatřicetiletou ženu s mrtvými dvojčaty v břiše. Porodit se je snažila pět dní. Marně. Jedno z dvojčat totiž v děloze leželo napříč. Žena, která zprvu rodila tradičně obklopena jen ženskými příbuznými, nutně potřebovala císařský řez. O tom ale její rodina nechtěla ani slyšet. „Vždyť už má pět dětí a všechny porodila normálně. Vy doktoři tomu nerozumíte!“

Po třech zastávkách v různých zdravotnických zařízeních, která měla stejná doporučení, naložili příbuzní rodičku do auta naposledy a dopravili do Nemocnice Edny Adanové. Z bezvědomí se zcela vyčerpaná žena prožívající několikadenní utrpení už neprobrala. Zemřela za šest hodin na celkovou sepsi způsobenou infekcí.

„Teď je tu pět dětí bez matky a manžel bez ženy. Přitom mohla být ještě naživu. S lepším vzděláním a osvětou se tomu všemu dalo předejít,“ má jasno Adanová. „Kdyby šla před porodem kamkoli na kontrolu, i ten největší blbec by jí řekl: ‚To dítě se nikdy nemůže dostat ven. Nedá se porodit přirozenou cestou. Musíte na císařský řez.‘“

Sama by pak nemusela utěšovat matku rodičky, což je ta „nejbolestivější situace, ve které můžete být“.

„Takže nevědomost. Největší zabiják. Největší zabiják.“

 

Tetička Edna a 29 000 dětí

Charismatická rodačka z Hargeisy, hlavního města Somalilandu, proti nevědomosti a nevzdělanosti bojuje celý život, ať už jako porodní asistentka, pracovnice Světové zdravotnické organizace (WHO), ministryně pro rodinné zdraví, nebo aktivistka proti mrzačení ženských pohlavních orgánů. Hlavně ale jako zakladatelka a šéfka nemocnice s porodnicí, pro kterou posledních dvacet let žije. Čtyřiaosmdesátiletá žena je tu i dnes. V neděli v sedm ráno.

Z její kanceláře v prvním ze dvou pater je přes balkon a nemocniční dvůr vidět až na jednu z děravých a zaprášených ulic, podél níž se pohybují muži, ženy i kozy. Je to obrázek typický pro rychle rostoucí metropoli s jedním a půl milionem obyvatel v jedné z nejchudších zemí světa, která je ale na rozdíl od zcela dysfunkčního Somálska stabilní, bezpečná a relativně demokratická. A to navzdory problémům, s nimiž se musí potýkat, ať už je to velmi slabá infrastruktura, více než padesátiprocentní nezaměstnanost, nebo nerovné postavení žen a dívek ve společnosti. A samozřejmě také fakt, že ji žádný jiný stát formálně neuznal, i když nezávislost vyhlásila už v roce 1991.

Spousta těžkostí se nevyhnula ani stavbě nemocnice, s níž až neuvěřitelně energická žena začala koncem devadesátých let, tedy v době, kdy se Hargeisa ještě ani zdaleka nevzpamatovala z bombardování nařízeného somálskou vládou v roce 1988, při němž lehlo popelem až devadesát procent města. Chyběly ty nejzákladnější věci – pitná voda, hygienické potřeby, elektřina. Přesto se zdravotnice, kterou tu každý zná jako tetičku Ednu nebo prostě jen Ednu, pustila do budování letitého snu.

Na jednom ze svých tří exmanželů – tom, jenž byl v té době prezidentem Somalilandu – si vymohla pozemek o velikosti 9 600 metrů čtverečních. Pak prodala své auto a vybrala prakticky všechny úspory. Do zařízení poskytujícího péči, které se zvláště v té době v celé zemi akutně nedostávalo, dala ze svého na 400 000 dolarů. Nakonec nemocnici, jež se jí stala i domovem, otevřela v březnu 2002.

Od té doby se zde narodilo na 29 000 dětí. Jedno přichází na svět i teď, za tradičně dekorovanou plentou modře vykachlíčkovaného porodního sálu v přízemí nemocnice. Přes chodbu v potemnělé místnosti už čeká další žena, na kterou přicházejí porodní bolesti. Hned vedle je operační sál pro císařské řezy s vybavením, které se v Evropě používalo možná před dvaceti lety. V Somalilandu ale patří k tomu nejlepšímu, co je k dispozici.

V přízemí nemocnice, do jejíchž velmi jednoduchých pokojů se vejde na sedmdesát pacientek a pacientů, je i místnost se šesti inkubátory. Obsazena jich je dnes polovina. Jeden novorozenec, který by bez nemocnice nejspíš nepřežil, je napojen na kyslík, o druhého, s problémy s hladinou cukru v krvi, zrovna pečuje zdravotní sestra. Před třetím obsazeným inkubátorem tiše sedí mladá matka v černém čádoru.

Své miminko si snad brzy bude moci vzít domů. „Inšalláh.“ „Dá-li Bůh.“

 

Porody i kousnutí velbloudem

Původně Edna, která sama děti nikdy mít nemohla, počítala s tím, že její nemocnice bude sloužit jen ženám a dětem. Sotva dvacet čtyři hodin po jejím otevření se to ale změnilo, když lidé z ulice donesli osmdesátiletého muže, kterého srazil vůz tažený oslem. Edna neměla srdce ho odmítnout. Vedle zákroků a péče spojených s mateřstvím se tak zařízení od té doby věnuje také léčení žen a mužů s potížemi, které jsou i v Česku běžné – vysoký krevní tlak, žloutenka, spalničky. Zároveň se musí vypořádat se situacemi, na něž u nás doktoři často nenarazí – malárie, bodnutí škorpionem, kousnutí velbloudem.

Sedmiletý Mustafa tu před pár dny podstoupil operaci rozštěpu rtu i patra, kvůli němuž zatím nemohl žít normální život vrstevníků. Protože má horečky, čeká teď ve stínu před bočním vstupem na kontrolu. O tom, že nemocnice bude celý týden za pomoci doktorů ze zahraničí rozštěpy operovat, se Mustafova matka dozvěděla z rádia. Z oblasti u hranic s Etiopií, kde žijí v nomádské komunitě, pak vyrazili do hlavního města. Cesta jim zabrala jeden den. Zpátky se vydají, až jim to lékaři povolí.

Šest Mustafových sourozenců zatím v polopoušti hlídá jeho teta.

Už je na to stará víc než dost. Je jí šestnáct let.

 

Nejhorší věc pro ženy

Jedním ze zdravotních problémů, s nimiž se zdejší doktoři setkávají výrazně častěji než jejich evropští kolegové, je porodnická píštěl. Vzniká většinou v důsledku dlouhého a komplikovaného porodu, k němuž může výrazně přispět předchozí zmrzačení pohlavních orgánů, kterému se někdy eufemisticky říká „ženská obřízka“. Hlava dítěte tak dlouho tlačí na měkké tkáně, až jejich část odumře a vznikne otvor mezi vaginou a močovým měchýřem nebo vaginou a konečníkem. WHO odhaduje, že píštěl každý rok postihne 50 000 až 100 000 žen, které pak nejsou schopny udržet moč, stolici, případně obojí.

„Je to ta nejhorší věc, co se ženě může stát,“ je přesvědčena Edna. „Žena, kterou někdo miluje, otěhotní a porodí dítě. Taková krása. A najednou z ní teče moč. Páchne. Její muž odejde a třeba si najde jinou. Čerstvá matka zůstane opuštěna,“ líčí jeden z bohužel až příliš častých následků. Mezi další běžné reakce blízkých patří to, že ženy, které mají vedle fyzických obtíží i obrovské psychické problémy, vykážou z obydlí, aby tam nesmrděly, a to buď nastálo, nebo třeba jen když přijde návštěva. „Je to tak ponižující. Ženy to ničí. Často spáchají sebevraždu.“

Některé naopak s píštělí dokážou přežívat léta. Na jeden takový případ Edna nikdy nezapomene. Do nemocnice tehdy po náročné cestě přišla v doprovodu dcery starší žena. Dlouho si myslela, že se s inkontinencí nedá nic dělat, protože ji někdo v minulosti proklel. Když se jí doktoři zeptali, jak dlouho s píštělí žije, ukázala na dceru a řekla, že od jejího narození.

Dceři bylo jednatřicet let.

„Spravili jsme to a nemohla uvěřit tomu, že je suchá. Začala plakat,“ vzpomíná Edna. Příběh ženy, které všichni přezdívali královna pro její vznešenost, s jakou inkontinenci zvládala, ukazuje na hlubší problém země, kde je i dnes více než polovina obyvatel negramotná. Řada žen totiž se svými zdravotními obtížemi směřuje nejprve za místním léčitelem, od něhož nezřídka pochází svérázné vysvětlení, že problém je způsoben „zlým pohledem manželovy druhé ženy“ či „zakletím“. Pak přijdou obskurní rady, jak vše napravit, ať už to je příprava nápoje z „kořenů toho a toho stromu“, nebo „obětování ovce s bílým flekem“. Prostě „všechny tyhle blbosti“, jak říká Edna.

Přesto se pomalu daří dělat pokroky. Zprávy o tom, že inkontinenci lze v nemocnici odstranit, se za léta ústní cestou rozšířily do většiny koutů téměř šestimilionové země o rozloze více než dvojnásobku Česka. Takže zatímco dříve nemocnice dělala kolem šedesáti až sedmdesáti operací píštěle ročně, v posledních letech už většinou nenajde více než deset takových pacientek.

 

Porody pod stromem

Další dobrou zprávou je, že za posledních zhruba pětadvacet let klesla úmrtnost žen v těhotenství, při porodu a těsně po něm z extrémně vysokých 1 600 na 100 000 živě narozených dětí na zhruba 250. Je to dramatický pokrok. I tak se ale zatím Somaliland v tomto měřítku pohybuje na úrovni Rwandy, Džibutska nebo Barmy, tedy zhruba na 145. místě na světě. Pro srovnání, v Česku, které patří do první světové desítky, umírají podle dat WHO z roku 2017 jen tři rodičky na 100 000 živě narozených dětí.

Edna by ráda, aby se index této úmrtnosti v Somalilandu v příštích pěti až deseti letech snížil ke stovce. Za klíč k dosažení cíle považuje vedle lepšího vzdělávání rodiček a vyššího věku prvorodiček předporodní péči. „Je to něco, co se nám zatím nepodařilo úplně překonat. Dochází na ni jen zhruba dvacet pět až třicet procent těhotných,“ říká s tím, že kdyby se číslo podařilo výrazně navýšit, dalo by se předejít až čtyřem pětinám všech úmrtí při porodu.

Pro řadu žen je však kontrola před porodem zcela za hranicemi jejich představivosti. Jednou z nich je i Fatima, která stejně jako přibližně polovina jejích spoluobčanů žije nomádským způsobem života; toho času v keři lemované písečné krajině několik kilometrů od silnice spojující Hargeisu a přístavní Berberu na severu země.

V horkém dopoledni si našla aspoň trochu stínu pod improvizovaným přístřeškem pár kroků od své chýše, zbudované z barevných kusů dek, koberců a látek sešitých dohromady a zajištěných provázky. V malé kruhové ohrádce z keřů s ostny, které poskytují ochranu před divokou zvěří, jsou takové chýše ještě dvě. Běhají mezi nimi děti z příbuzenstva, okolo se potuluje skromné stádečko koz. V hrnci na ohni se vaří rýže k obědu.

Šedesátiletá Fatima má a celý život měla spoustu mnohem naléhavějších starostí než řešit preventivní zdravotní prohlídky. Každý den musí několikrát pro vodu k polovyschlému „vádí“, korytu řeky, odkud ji pak v plastových nádobách tahá na zádech. Peníze shání, kde může. Její manžel, který čas od času vyráží na velbloudu polopouští do nejbližší vesnice na nákup základních potravin, někdy prodá pár koz nebo si přivydělá příležitostnou prací. Jinak žijí jen z toho, „co Alláh dá“.

Není proto divu, že když dostane Fatima otázku, jestli někdy byla v porodnici nebo na předporodním vyšetření, hlasitě se rozesměje. Všech šest dětí samozřejmě porodila buď v chýši, nebo pod stromem.

 

1 000 porodních asistentek

I příklad Fatimy ukazuje, jakou cestu ještě zdravotnictví a vzdělávání v Somalilandu musí ujít. Aby se po ní šlo rychleji, začala Edna ještě před otevřením nemocnice – v roce 2000 – vzdělávat porodní asistentky. Původní cíl vychovat jich tisíc si už před pár lety splnila. Země jich – i dalších odborníků ve zdravotnictví – ale potřebuje násobně více. Od roku 2010 proto hned vedle nemocnice funguje také Univerzita Edny Adanové, na níž dnes studuje kolem dvou tisícovek lidí více než deset oborů. Ze zdravotníků se zde připravují mimo jiné porodní asistentky, sestry, laboratorní technici, farmakologové, doktoři či zubaři.

Jeden z problémů, na který při studiu naráží, je nedostatek kvalitních pomůcek, především anatomických modelů nebo figurín, na nichž se dá nacvičovat porod, píchání injekcí nebo třeba resuscitace. „Takové věci jsou pro nás vzácné,“ připouští Edna, pro jejíž nemocnici i univerzitu je v tomto ohledu důležitá zahraniční pomoc. „Když budou z druhé ruky, vůbec nevadí. Třeba už jsou od studentů poškrábané nebo jim chybí šroubek, pro nás jsou ale pořád dost dobré.“

Druhý vzdělávací problém se týká výhradně studentek. Dodnes je totiž velká část místních rodin přesvědčena o tom, že místo ženy je výhradně doma, u dětí. Na pracovní ambice svých dcer proto hledí velmi skepticky. Poznala to i devětadvacetiletá Amar, která dnes v nemocnici působí jako anestezioložka. Zatímco kontroluje sál před další operací, vypráví o tom, jak pro ni bylo těžké získat souhlas rodiny se studiem.

Pro zdravotnictví se rozhodla kvůli tomu, že její matka málem při porodu mladšího bratra vykrvácela. „Byla jsem zapsána na sesterský kurz, ale řekla jsem si, že bych raději studovala anesteziologii,“ vzpomíná. „Rodina však byla proti. Říkali, že to je práce pro muže, ne pro ženy, že to prostě nemůžu studovat,“ líčí a popisuje, jak další týdny u obou rodičů vytrvale lobbovala. „Nakonec moje matka řekla: ‚Běž a dělej si, co chceš.‘ Můj otec pak souhlasil. A tak jsem to udělala.“

Kolik žen tuhle možnost nikdy nedostane?

 

Tu bolest si pamatuju

Zatím jen pomalu se mění také postoj společnosti k mrzačení ženských pohlavních orgánů (FGM), které je, jak již bylo řečeno, známé pod nepřesným termínem ženská obřízka. Na rozdíl od té mužské nemá jediný zdravotní přínos. Právě naopak.

Edna to ví sama lépe, než by si přála. Když jí bylo osm let, odjel její otec, přední somálský lékař, na služební cestu. Matka s babičkou toho využily a sezvaly další ženské příbuzné na „slavnost očištění“. „Řekly mi, ať se posadím na stoličku, a sotva jsem to udělala, uchopily mě matčiny přítelkyně za ruce a ostatní mi vyhrnuly noční košili, chytly mě za nohy a roztáhly mi je... vzápětí už jsem vřeštěla, protože stařena si přidřepla přede mě a jala se mě řezat mezi nohama,“ vypráví Edna ve svých pamětech, které loni pod názvem Dar života vyšly česky.

„Je to přes sedmdesát let a já si pořád tu bolest pamatuju a prožívám ten okamžik znovu a znovu, kdykoli si to připomenu. Cítím, jak mi ten nůž zajíždí do citlivého masa mých intimních partií, cítím, jak jsem oblepená vlastní krví. Křičela jsem a bránila jsem se jim, ale moje matka i moje babička se na to mučení jen dívaly a ani jedna nezasáhla, ani jedna neudělala nic, aby mi pomohla a zachránila mě.“

Takzvanou infibulaci neboli FGM třetího, nejhoršího stupně prodělala drtivá většina somalilandských žen. Mladým dívkám při ní ženy často bez dodržení elementární hygieny odřežou klitoris, malé stydké pysky i části velkých stydkých pysků. Obnažené maso se nakonec zakryje zbytky velkých stydkých pysků a buď sešije, nebo nechá srůst. Dívka je pak podle tradičních představ „očištěná“ a „dospělá“. Hlavně ale zmrzačená. Malinkatý otvor, který jí po zákroku zůstane, způsobuje obrovské komplikace – při močení, menstruaci, během svatební noci, při porodu. Nemluvě o psychických následcích.

V Somalilandu podle odhadu UNICEF „obřízku“ prodělalo na 98 procent dívek a žen, kterým je dnes mezi patnácti až pětačtyřiceti lety. Na světě je jich podle Světové zdravotnické organizace kolem 200 milionů. „Je to vnímáno jako povinnost a část mateřské zodpovědnosti,“ vysvětluje Edna. Matky mají za to, že pro dcery dělají něco dobrého. Velký tlak přichází i ze strany příbuzných. „Říkají: ‚Když to neuděláš, porušíš zvyk a tradici, budeš se lišit od celé rodiny, budeš nemorální.‘“

O to těžší je přesvědčit je o opaku. Edna se o to poprvé pokusila na přednášce na kongresu žen v somálském Mogadišu už v roce 1976. Tehdy policie pro jistotu posílila ostrahu akce, kdyby došlo k výtržnostem. Od té doby nespustila téma z očí.

„Snažíme se vysvětlovat, že pro to dnes na světě není místo a jaké škody to dělá,“ konstatuje. Zdůrazňuje také, že rozhodně nejde o náboženskou povinnost, jak si některé ženy myslí. Koneckonců v kolébce islámu Saúdské Arábii ženy ničemu takovému podrobeny nejsou, v některých křesťanských oblastech Afriky naproti tomu ano. Muslimští duchovní v Somalilandu proti mrzačení ženských genitálií v roce 2018 vydali fatwu. Příslušný zákon zatím země nepřijala.

„Roky o FGM mluvím k ženám, ženám a zase ženám. Teď ráda mluvím i s otci, protože otec rodiny má být ten, kdo bude dceru chránit od zbytečného poškození. Chci, aby převzali zodpovědnost. Neměli by povolit, aby někdo poškodil jejich dítě, protože chce vydělat deset dolarů, nebo proto, že babička říká, že je to tradice,“ podotýká Edna. Tématu se nevyhne ani nikdo, kdo na její univerzitě studuje jakýkoli zdravotnický obor, ať už je to třeba anesteziolog, nebo zubař. „Když se o tom nechcete učit, běžte ztrácet čas někoho jiného. Když budete na mé univerzitě, prostě se to učit budete,“ říká nesmlouvavě.

I díky takovému přístupu se zdá, že se v posledních letech situace malými krůčky mění. Předběžné výsledky studie Nemocnice Edny Adanové hovoří o tom, že procento žen s FGM třetího typu kleslo z více než devadesáti procent na přibližně šestasedmdesát procent. Neznamená to nutně, že ty ostatní už „obřízku“ nemají, ale alespoň ne ten nejhorší typ. I takový pokrok se v Somalilandu počítá.

„Před třiceti čtyřiceti lety jsem zaujímala postoj nulové tolerance, ale postupně jsem se stala realistkou. Konec mrzačení ženských pohlavních orgánů za svého života už neuvidím,“ je si vědoma Edna.

„Ale když moje generace vyhraje boj proti třetímu typu FGM, tak na tu další už zbude ‚jen‘ boj proti prvnímu a druhému typu.“

 

Autor je redaktor ČTK.