Moje léta s Trumpem

Když letošního 6. ledna dav příznivců Donalda Trumpa obsazoval budovu amerického Kongresu, byl jsem ohromen, ale ne tak úplně překvapen. Obavy, že se toho dne něco nedobrého semele, vyvolávaly zprávy, které v předchozích týdnech z Ameriky přicházely: obecný strach z vývoje v USA jsem však měl už několik let – od doby, kdy se Trump v roce 2016 dostal do finále volební kampaně.

Moje znepokojení bezprostředně před 6. lednem nebylo rozhodně výjimečné, cítila ho spousta lidí, u nás i v Americe. Trumpova tvrzení, že listopadové prezidentské volby neprohrál, ale že mu je soupeři ukradli jakýmsi bezprecedentním, obřím volebním podvodem, sice neuspěla ve více než šedesáti soudních jednáních, avšak řada jeho nejvěrnějších fanoušků tomu věřila. Prezident jim navíc sděloval, že jde o „boj“, že se musí „bojovat“. A kde jinde bojovat než v Kongresu, jenž ten den výsledky voleb certifikoval při zasedání, které bývalo do té doby v zásadě jen formální událostí.

V Americe vznikly jakési dva paralelní světy. Jeden, v němž se řešilo, co bude dělat nový prezident Joe Biden, a druhý, v němž Trumpovi příznivci zcela vážně očekávali, že Biden prostě do Bílého domu nevstoupí. Podporovali je v tom, ať už z přesvědčení, či z oportunismu, i někteří vysoce postavení lidé v republikánské straně. „Biden by měl uznat svoji porážku. Chci mít jeho uznání na stole zítra ráno. Nenuťte mě, abych si pro něj přišel,“ sděloval na sociálních sítích republikánský kongresman Paul Gosar v osudný den útoku na Kongres; a přidal fotografii protrumpovských demonstrantů.

K čemu to vedlo, je známo. Trumpovi příznivci vtrhli násilím do budovy Kapitolu – sídla Kongresu. Zemřelo pět lidí včetně jednoho policisty (paradoxní je, že přinejmenším před čtyřmi lety Trumpa volil). Desítky dalších mužů a žen v uniformě byly zraněny. Demonstranti třískali nejen do policistů, ale i do oken a dveří, z kanceláří zákonodárců si odnesli nejrůznější „suvenýry“, skandovali výzvy k věšení, zatímco kongresmani se na žádost ochranky choulili na podlaze, než je evakuovali do bezpečných místností.  

Tyto tragické události ovšem pro mě byly, jak už jsem naznačil, sice mimořádně drsnou, ale ne neočekávanou eskalací něčeho, co začalo už mnohem dříve.

Slabý Gorbačov

Tak třeba výrok Donalda Trumpa, tehdy ještě kandidáta na prezidenta z února 2016. „Rád bych mu dal pěstí do obličeje,“ prohlásil Trump o člověku, který protestoval na jeho shromáždění. „Miluji staré časy. Víte, co se takovým týpkům dělalo, když se ocitli v podobné situaci? Odnesli by je na nosítkách,“ řekl, když ochranka protestujícího vyváděla ze sálu. A část jeho příznivců se začala smát a tleskat.

Těžko se ubránit pocitu, že od tohoto výroku vede souvislost k Trumpově výzvě – „buďte tam, bude to divoké“ – jíž lákal své příznivce na demonstraci 6. ledna. 

Nebo je zde starý výrok Donalda Trumpa, který ve mně vyvolává snad ještě divnější pocit: patrně proto, že si události, o nichž Trump mluvil, živě pamatuji – v předrevolučním Československu totiž budily velké obavy. Ona Trumpova slova se týkala krvavého potlačení studentské demonstrace na náměstí Nebeského klidu v Pekingu čínským komunistickým režimem, při kterém v červnu 1989 zahynuly přinejmenším stovky, možná tisíce lidí. 

„Když studenti začali proudit na náměstí Tchien-an-men, čínská vláda to skoro projela. Potom se chovala brutálně, byla hrozná, ale potlačila to silou… a to ukazuje moc síly. A naše země se ukazuje jako slabá,“ prohlásil v interview pro časopis Playboy v roce 1990; mimochodem šlo o rok, kdy tehdejší prezident – podle Trumpa „slabých“ – Spojených států George H. W. Bush zformoval koalici zemí, jejichž armády posléze vyhnaly iráckého diktátora Saddáma Husajna z okupovaného Kuvajtu.

V onom rozhovoru, v souvislosti s čínským zásahem, navíc Trump kritizoval sovětského vůdce Michaila Gorbačova za to, že je slabý. „Rusko je bez kontroly a vedení to ví. To je můj problém s Gorbačovem. Nemá dost tvrdou ruku,“ řekl tehdy ještě byznysmen Trump o sovětském vůdci, jenž se přitom, byť šlo o nechtěný efekt jeho politiky, zasloužil o pád komunismu v naší zemi i v celé střední a východní Evropě.

Vzývání síly a kritizování slabosti nacházíme v Trumpových vystoupeních stále. Ostatně i svým příznivcům 6. ledna, krátce předtím, než se jejich část vydala obsadit Kongres, sdělil: „Se slabostí nikdy nezískáte vaši zemi zpátky. Musíte ukázat sílu.“

Miss Prasátko

Zatím jsem ani jednou nezmínil Trumpovu politickou příslušnost k republikánské straně. Záměrně. Moje nejzásadnější potíž s Trumpem se netýkala konkrétních politických témat. Ne že bych s většinou jeho postojů souhlasil, některé byly dokonce velmi podezřelé, ale kdyby přinejmenším část z nich říkal jiný, vyrovnanější republikánský politik, nevnímal bych je tak problematicky.

Co mě opravdu, a bohužel nepřeháním, budilo v noci ze spaní, byl Trumpův charakter, jeho osobnost projevující se urážením, obdivem k násilí a zjevnou psychickou nevyrovnaností. Upřímně jsem se obával toho, co se stane, získá-li právě takový člověk pravomoc vydat americkým jaderným silám rozkaz k palbě. A bál jsem se, když už coby prezident kódy k odpálení nukleárních zbraní disponoval.

Právě kvůli jeho charakteru jsem se taky někdy do poloviny roku 2016 zdráhal uvěřit, že by mohl prezidentské volby vyhrát; v čemž jsem se samozřejmě mýlil. Současně mě frustrovalo, že se důvody mých obav někdy nedařilo vysvětlit. I když v průběhu Trumpova prezidentování stále více lidí uznávalo, že jeho charakter je problematický, teprve lednový útok jeho příznivců na budovu amerického parlamentu změnil pohled na něj zásadněji.

Abych dokumentoval události, na jejichž základě jsem si dělal obrázek o jeho charakteru – jednou z prvních věcí, která mě zarazila, bylo, jak hrubě mluvil o novinářce z konzervativní televizní stanice Fox News. Moderátorka Megyn Kelly na něj v debatě v létě 2015 naléhala, aby vysvětlil své výroky o ženách typu „tlusté prase“. Trump to nejprve označil za směšné, později řekl, že z moderátorky „všude tekla krev“ (rozuměj – byla agresivní, protože měla periodu). A když se za to na něj snesla kritika i z republikánské strany, postěžoval si ještě na Twitteru.

Tato sociální síť představovala, dokud Trumpovi její šéfové po lednovém útoku na Kongres nezablokovali účet, pozoruhodný a nikým nefiltrovaný zdroj informací o jeho myšlení. Těžko se daly jeho tvíty odbýt slovy: překroucené, zveličené či vytržené z kontextu. „Pitomý jak šutr“, „krvácela z faceliftu“, „psycho“ – dalo se dočíst na Trumpově Twitteru v souvislosti s jeho bývalými ministry i novináři.

Trump zjevně trpící nespavostí – podle jeho neteře souvisí i s nadměrnou konzumací coly bez cukru – začal jednou tvítovat už kolem třetí hodiny ranní. To když jeho soupeřka Hillary Clinton v září 2016 v prezidentské debatě zmínila tvrzení vítězky jím organizované Miss Universe, podle níž ji Trump nazýval „Miss Prasátko“.   V ranní twitterové bouři tehdejší kandidát na prezidenta bez důkazů naznačil, že Hillary, bývalá ministryně zahraničí, pomohla této miss venezuelského původu jakýmsi podvodem získat americké občanství. Posléze se na Fox News rozpovídal, že s ní byly „opravdu problémy“, protože přibrala „masivně na váze“.

Konspirační teorie, závažnější než ta, že Hillary někomu udělila občanství, představovaly další stálý Trumpův rys. Jejich zdrojem byl přitom často „internet“, respektive sociální sítě – jako by se v tom podobal českým dědečkům rozesílajícím řetězové e-maily, pokud si rovnou ty teorie nekonstruoval sám.

Ještě před svou kandidaturou dlouho propagoval konspirační teorii, že Barack Obama se nenarodil v USA, tudíž se do křesla prezidenta dostal v rozporu s ústavou. „Extrémně důvěryhodný zdroj mi volal do kanceláře a sdělil, že rodný list Baracka Obamy je podvod,“ tvítoval v srpnu 2012. Když ve státě Iowa v únoru 2016 skončil až druhý v republikánských primárkách, napsal na Twitter, že jeho porážka byla podvod a že mu volby ukradl jeho protikandidát Ted Cruz. 

Trumpovo tvrzení z posledních měsíců, že v souboji s Joem Bidenem neprohrál, ale že mu vítězství nekale sebrali, tedy opravdu není nic nového. On o sobě coby oběti volebního podvodu mluvil i po volbách, které vyhrál. V roce 2016 získal většinu ve Sboru volitelů, v němž lidmi zvolení zástupci jednotlivých států v souladu s ústavou volí prezidenta. Jeho protikandidátka Hillary Clinton však zvítězila v takzvaném „popular vote“: v celoamerickém součtu získala zhruba o dva miliony devět set tisíc hlasů více. To Trump odmítal připustit, takže na jeho popud vznikla komise, která ovšem žádné důkazy o masivních volebních podvodech nenašla.

Přičtěme ještě další pozoruhodné lapsy. Uvedl třeba, že „se říká“, že zvuk turbín z větrných elektráren způsobuje rakovinu. 

Předloni v projevu prohlásil, že američtí rebelové bojující v 18. století za nezávislost proti Britům „obsadili letiště“. Potíž je, že žádná letadla tehdy ještě lidstvo neznalo. 

Loni se ptal na tiskové konferenci, zda by se covid-19 nemohl léčit injekcí dezinfekce; že prý by bylo „zajímavé to zjistit“.

Přitom Trump opakovaně tvítoval a sděloval světu, že je „vyrovnaný génius“. 

Chápu, ale…

Možná vás po tomto výčtu překvapí, že se zdráhám generálně odsuzovat, respektive nepřemýšlet o pohnutkách voličů, kteří mu dali hlas, a o postojích lidí, kteří s Trumpem sympatizovali – jak v Americe, tak třeba v Česku.

Samozřejmě, že ho podporují i příslušníci extrémní pravice. Zajisté se nabízí, že část jeho příznivců tvoří jakýsi trumpistický kult, v jehož rámci věříte, že vše, co Trump činí, dobře činí a ve všem má pravdu. Je zjevné, že již zmíněnou paralelní realitu, v které tvrdé jádro jeho fanoušků žije, spoluvytváří digitální svět. Dnes můžete prostě pohodlně konzumovat jen ty informace, které potvrzují váš názor, a žádné jiné nevidět. 

Na úrovni konzervativních novinářů a republikánských politiků lze najít lidi, kteří se k Trumpovi přidali, protože to považovali za výhodné pro svou kariéru. Třeba senátor Lindsey Graham před volbami v roce 2016 ostře kritizoval Trumpův charakter, podle něj neměl na to, aby se stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Pak se Graham stal jedním z jeho věrných spojenců. Jiní republikáni se ho prostě bojí. Dříve se báli, že na ně Trump, budou-li ho kritizovat, poštve na Twitteru své příznivce a ti je pak nezvolí v primárkách. Nyní se přidaly nikoliv neopodstatněné obavy, že je i jejich rodiny budou jeho fanoušci obtěžovat či dokonce fyzicky napadat.

Na druhé straně – Trump, jak říkají experti a dokumentují průzkumy, získal hlasy voličů, kteří třeba politiku příliš nesledují, ale jsou pyšní na své podnikání a bojí se, že jim ho demokraté ztíží regulacemi. Měl podporu lidí z městeček ve vnitrozemí Ameriky, která kdysi byla hrdými centry průmyslu, jenže dnes chátrají kvůli globalizaci a dovozu levných výrobků z ciziny. Další, což už se týká i lidí mimo Spojené státy, mohli mít obavy z radikálního křídla v demokratické straně, z nepokojů, jež některá americká města zachvátily v létě (byť i zde je správné rozlišovat jak mezi účastníky tehdejších demonstrací, tak i jejich pohnutkami). Nebylo by však pro tyto Trumpovy příznivce lepší, kdyby jejich názory zastupoval nějaký normálnější politik?

Trumpovo odcházení po mém soudu ukazuje, že na charakteru záleží. Že když prezident uráží lidi, velebí násilí a trousí konspirační teorie, tak to prostě ovzduší ve společnosti zhorší. Jak moc, možná budete vědět už ve chvíli, kdy čtete tento text. Zatímco ho totiž dopisuji v době uzávěrky lednového Reportéra, šíří se zprávy o chystaných ozbrojených demonstracích Trumpových fanoušků po Spojených státech. 

Ať už to dopadne jakkoli, jedna věc platí v každém případě, a to pro příznivce pravice a levice. Není dobré přehlížet něčí osobnostní defekty, nevyrovnanost nebo narcisismus, jen proto, že stojí na „naší“ straně politického spektra. Může se to vymstít.