Nenávratné mizení

Názory

Proč se nedaří zastavit ubývání divočiny a živočišných a rostlinných druhů, přestože přibývá lidí, kteří si to uvědomují? – ptá se spisovatel Martin Vopěnka. Důvodem podle něj je, že civilizace je dnes početná, robustní a složitá a její pohyb nelze snadno změnit. „Jedinec nezastaví rozjetý nákladní vlak, zvlášť když se v kabině strojvedoucího tísní pokud ne sedm miliard, tak přinejmenším stamiliony těch šťastnějších,“ píše se v eseji odpovídající na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti?

Audio
verze

Vždy jednou za několik let rád cestuji do odlehlých drsných pustin. Byl jsem v Antarktidě, Chile, Argentině, Nepálu… Ne, nejsem cestováním posedlý. Jen mne cosi nutká vidět alespoň zlomek z naší nádherné planety – když už jsem se na téhle planetě narodil. Kromě toho: Je pro mne velkým obohacením občas odejít z civilizačních i svých vlastních vzorců a zakusit tak své bytí z jiné perspektivy.

Čím dál víc se však bojím návratů do stejných míst. Ona ta místa totiž stejná nezůstávají. Nenávratně se naší činností vytrácejí. A nenechme se mýlit nějakým tím nově zřízeným mokřadem v naší uměřené střední Evropě. Chcete-li si udělat skutečný obrázek o stavu naší planety, musíte navštívit rozvojový svět. Musíte se přesvědčit, že romantická místa z dobrodružných knih našich otců zůstala už jen v mapách. Že z veletoků, na jejichž březích se tyto příběhy odehrávaly, jsou dnes stoky plné chemie a plastů. Že potkat divoké zvíře mimo skanzeny národních parků je téměř nemožné. Místo toho je veškerá volná plocha uzpůsobena potřebám člověka a jím preferovaným monokulturním druhům.

Poprvé se mi to stalo v chilské Patagonii. V roce 1996 jsme se k pohoří Torres del Paine dostávali složitě po hliněných cestách. Pohoří a jeho rozlehlé okolí tehdy navštívilo maximálně 10 000 turistů ročně. O čtyři roky později, při návratu z pobytu na ostrově Nelson v Antarktidě, byly cesty stále ještě hliněné, avšak oblaka výfuků a prachu se za projíždějícími mikrobusy, jeepy i autobusy ani nestíhala usadit. A v místě, kde jsme v roce 1996 bivakovali, stál hotel.

Ani rumunské bukové lesy nezůstávají v tamních horách takové, jaké bývaly. Nádheru starých kmenů stále častěji střídají široké pásy výseků – dřevo je jednou provždy prodané a bohatství původního pralesa ztracené na staletí.

V roce 2015 jsem měl štěstí v Himálaji, když kvůli špatné předpovědi počasí nikdo nevyrazil na everestský trek. Byli jsme tam tím pádem sami. Teprve při návratu se proti nám začaly valit davy turistů s průvodci a nosiči. I tyhle končiny světa ovládlo průmyslové odvětví zvané turismus. Co na mne ale zapůsobilo ještě mnohem depresivněji, bylo to, že o tři roky později, když jsme mířili mimo turistické trasy, byla už značná část horských stezek vybagrovaná. Široké cesty plné výmolů a bláta se klikatily horským pralesem v erodujících svazích.

Takhle se to děje všude a pořád. Kousek po kousku, někde závratným tempem, jinde plíživě, divočiny vždy jen ubývá. Je to proces mnohem bolestnější než globální oteplování, jakkoli ono samo stojí za masivním úbytkem biodiverzity, jako je tomu v případě mořských korálů nebo rozsáhlého vysychání a požárů. Bolestnější tím, že my lidé neumíme tohle bohatství obnovit. Každý živočišný či rostlinný druh, který zmizí, je navždy ztracený. Každá životem překypující oblast proměněná na kořistěnou monokulturu je ztracená přinejmenším na stovky let.

Přitom lidí, kteří si tuhle hrůzu uvědomují, neustále přibývá. Záchrana planety se dostává i do slovníku politiků. Přesto se nedaří dosáhnout zásadního pokroku.

 

 

Sedmá pečeť

V jednom ze závěrečných obrazů filmu Sedmá pečeť od slavného švédského režiséra Ingmara Bergmana sledujeme na obzoru temné krajiny skupinu lidských protagonistů, které svedla dohromady těžká doba moru. Smrt si je odvádí z tohoto světa a na nás z obrazu dýchne zvláštní neodvratnost jejich odchodu; nepochopitelná a zároveň zákonitá moc, kterou nad nimi smrt má. Přestože by ještě chtěli žít – někteří z nich ze sžíravé touhy dopátrat se odpovědi na základní otázku existence – jestli je něco potom –, vzdalují se za postavou smrti, jako by byli chycení v neviditelné síti.

Tváří v tvář své neschopnosti ovlivnit základní směřování naší civilizace jako bychom i my byli podobně chycení. Žijeme, milujeme, tvoříme anebo se zmítáme v síti, již často ani nevnímáme a která kamsi táhne jak lhostejné, tak i ty vědomější, kteří o síti vědí a směrem jejího tahu jít nechtějí. A nic na tom nemohou změnit ani jednotlivé oblasti, kde se daří dosáhnout dílčího vylepšení. Jsou to jen ostrovy uvnitř sítě, unášené jí stejně, jako je naše Sluneční soustava unášena rotací Galaxie.

Kde se bere tak velká míra bezmoci?

Nepochybně jednou z jejích příčin je přílišná robustnost a složitost celku. Jedinec nezastaví rozjetý nákladní vlak, zvlášť když se v kabině strojvedoucího tísní pokud ne sedm miliard, tak přinejmenším stamiliony těch šťastnějších, schopných prosazovat nějaký svůj vliv a zájem. A co teprve zájmy korporací, národů a států. Na jednu stranu je tohle dostatečnou odpovědí pro všechny vyznavače spikleneckých teorií: Jakkoli existují silné zájmy silných hráčů, jsou často protichůdné a systém jako celek je příliš složitý na to, aby se v budoucím čase dalo dosáhnout jeho vývoje podle předem naplánovaného scénáře, snad s výjimkou snah vysloveně destruktivních.

Složitost systému; nával v kabině strojvedoucího, rozdílnost zájmů, zároveň obrovská hybnost, a tím pádem setrvačnost, nás staví do role bezmocně přihlížejících tomu, jak se děje něco, co nikdo rozumně uvažující nemůže chtít a zdánlivě ani nechce. Protože: kdo soudný by si přál, aby se drancovala moře až do té míry, že se stavy ryb nestačí obnovovat, a výnosy rybářů tak zákonitě klesají? Ano, může si to přát jednotlivý kapitán drancující lodi pro svůj dočasný finanční zisk. Ale už si to nemůže přát většina rybářských organizací. Nemohou si to přát ani odběratelské řetězce, pokud chtějí, aby byl jejich obchodní model udržitelný. A přece se to děje. Nutně z toho pak vyvěrá existenciální pocit ne nepodobný tomu z filmu Sedmá pečeť. Jsme diváky své vlastní zkázy; děje se to mimo náš vliv a v rozporu s naší vůlí.

Tím v žádném případě neříkám, že se máme bezmoci poddat. Naopak: Musíme usilovat o záchranu tím víc. Je ale třeba si uvědomit, jak ohromný kolos máme k uřízení. A přesto: Jakkoli robustní a složitý ten systém je, pořád je to jen systém – je to konečná soustava vlivů, která se jeví jako nepřekonatelná jen kvůli měřítku perspektivy.

A pak je tu ještě kvantová fyzika. I o ni můžeme opřít svou naději, protože z kvantové fyziky víme, že kvantové systémy se vyvíjejí podle vlny pravděpodobnosti, nikoli kauzálně. To znamená, že může zvítězit i velmi nepravděpodobná verze budoucnosti. Naději by nám mohla přinést víra, že se kvantové zákonitosti mikrosvěta nějak promítají i do časoduchoprostoru, ve kterém přebýváme. Že se kvůli nicotné fluktuaci nákladní vlak i se svou ohromnou hybností nečekaně a náhle rozpadne. Anebo alespoň zastaví. Anebo se dokonce vydá lepším směrem.

 

Nicotnost velkých duchů

Ale kdo nám dá o této naději zprávu? Anebo zprávu o beznaději? Anebo zprávu o čemkoli jiném významném? Je někde slyšet hlas velkých duchů? A jsou nějací? Má velký duch naší doby šanci domoci se vlivu? Anebo je všechno jen dílem marketingu?

Není pochyb o tom, že intelektuální potenciál lidstva během posledního století mnohonásobně vzrostl. Už jenom tím, že je nás tolik – za chvíli 8 miliard. Přičemž čím dál větší procento z tohoto počtu má přístup ke vzdělání. Už to není jako před staletími, kdy nás bylo málo, a k tomu ještě bylo vzdělání privilegiem hrstky vyvolených. Dnes několik miliard obyvatel planety může naplno využít kapacitu svého mozku. Dnes ročně vznikají statisíce a možná miliony knih a vědeckých prací – oproti desítkám až stovkám, které vznikaly v minulosti. Jejich tvůrci mají oproti svým předchůdcům výhodu, že tvořit mohou. Ale znamená to ve výsledku pokrok?

Význam jednoho mozku totiž v tak rozsáhlém systému mozků zákonitě klesl. Spíše než individualita se uplatňuje síť mozků. Jednotlivý mozek je zapojen do projektu, jehož je pouhou součástí. K výsledkům ve vědě nebo v kreativním průmyslu nevede vize jednotlivce, jakkoli její role ještě zcela nezanikla. Lepších výsledků zákonitě dosahují systémy s vysokou organizací, kde každý odevzdá kapacitu svého mozku jen k naplnění dílčího úkolu. Exaktní věda tak, jak ji může vnímat jednotlivý vědec, se rozpadá do dílčích úkolů, které samy o sobě nejsou nijak vznešené, průlomové ani krásné. Šanci mají jen týmy.

Jenomže, může být někdo, kdo svůj mozek podřídil dílčímu úkolu, velkým duchem? Může mít dostatečnou všeobecnou zkušenost, aby se jím mohl stát? Aby uměl pojmenovat základní výzvy a průlomové objevy doby? Ne, nemůže. A hrozí dokonce, že vědec či umělec s povšechnou zkušeností bude pro systém nepotřebný. A co víc: systém dokáže integrovat a podpořit i ty s menší mírou talentu. Stačí, když se zorientují, co se po nich žádá. Za systém se mohou schovat a systém je podrží. Protože systém je potřebuje. Na rozdíl od problematických géniů jsou ti průměrní pro systém užiteční.

Albert Einstein ještě úplně sám pohnul paradigmatem své doby. Stephen Hawking, navzdory svým cenným příspěvkům k pochopení vesmíru, takový posun ani zdaleka neučinil, avšak stal se mediálně známým. K tomu mu pomohla jeho schopnost vtipně a populární formou se veřejně prezentovat a také jeho zásadní odlišnost – těžký handicap, se kterým se dokázal vyrovnat s noblesou a nadhledem.

Ale bude po něm ještě někdo další? Nějaký zásadní objevitel, jehož jméno se stane nezapomenutelným pojmem? Obávám se, že vzhledem k současnému způsobu uplatnění potenciálu mozků potenciálních myslitelů už nikdo takový přijít nemusí. A netřeba zůstat jen u vědy. Podobně se to děje v literatuře nebo hudbě. Žádná literární nebo hudební klasika, která by ovlivňovala současný svět a přinášela mu významné poselství, už není.

 

Stav vědomí? Mateřská školka

Jak na tom tedy jako celek jsme? Kam jsme se v oblasti vědomí a v oné základní existenciální otázce po smyslu naší existence a po případném jejím pokračování po smrti posunuli? O kolik jsme dál oproti filozofům antického Řecka, když si uvědomovali sebe sama v onom složitém systému, jenž se nazývá světem? Jistě, nástroje moderní vědy nám daly o světě mnoho nových informací. Soudobý astrofyzik nevidí za jevy na večerní obloze nebeské sféry, ale ohromující a až zdrcující vzdálenosti; vesmír s jeho pozoruhodnými zákonitostmi a záhadami.

Podobně současný lékař nevidí jen projevy nemoci, kterou právě léčí, ale je poučený o virech, bakteriích, nervových vláknech… Současní geologové na rozdíl od antických pozorovatelů přírody by měli nemalou šanci předpovědět výbuch Vesuvu, který zničil Pompeje. Díky znalostem, které máme, také umíme vyrábět neuvěřitelné stroje a přístroje, přenášet obraz a zvuk…

Jenomže, co opravdu víme o zákonitostech, díky nimž je sestrojený třeba mobil, který máme v kapse? Co o nich ví jeho prodejce a co ředitel firmy? Většinou stejně málo jako uživatel. A dokonce i každý z vývojářů zná jen část obrazu. Znalost systému, do něhož více či méně talentovaní vědci, konstruktéři a badatelé propůjčili své mozky, nijak neposouvá znalost jednotlivce. A tedy ani jeho vědomí. Dnešní člověk nemá při pohledu na hvězdnou oblohu o nic lepší předpoklady zakusit hloubku

své existence, než jaké měl obyvatel antického Řecka. Co víc, dnešní člověk je při pohledu na hvězdnou oblohu vystaven daleko více rušivým jevům. Světelnému smogu, hluku, možná mu v kapse zazvoní mobil, nejspíš však na oblohu vůbec nepohlédne – daleko spíš bude hledět do nějaké obrazovky.

Ani dnešní umírající se nevydává na cestu do neznáma vybavený nějakou průlomovou znalostí, která by mu tuto cestu alespoň částečně osvítila. K dispozici nemá ani mytickou řeč symbolů, která by v jeho hlavě vytvořila smysluplný obraz té cesty. A aby toho nebylo málo, pokud měl to štěstí, že se narodil ve „vyspělé“ části světa, umírá většinou v neosobním prostředí nemocnice, bezradný a nevědomý.

A co teprve konzumující masy zabíjející každou nebezpečnou příležitost ocitnout se samy se svým bytím sledováním sportu, popkultury, bezduchým pitím alkoholu, nákupy…

Zdá se dokonce, že čím dále se posouvají znalosti systému, tedy sítě našich mozků, tím nevědomější zůstává jednotlivec. Na úrovni jednotlivce jsme dosáhli pokroku proti některým, zdůrazňuji některým dřívějším dobám snad jen větším respektováním osobních práv a rovnoprávností, nenásilím, soucitem, péčí o výchovu dětí… Jinak ale naše doba z hlediska vědomí jedince rozhodně není pokroková. V mnoha směrech se naopak může jevit jako hluboce úpadková. A to je její největší problém. Nikam jsme se neposunuli. Máme vědomí dětí z mateřské školky.

 

Autor je spisovatel. V mládí bez nadšení vystudoval matematické inženýrství na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Cestuje po světě a společensky se angažuje. Napsal čtyřiadvacet knih pro děti, mládež i dospělé, z nichž mnohé byly přeloženy nebo oceněny. Zejména ve svých prózách z budoucnosti se zamýšlí nad vývojem lidské civilizace: jde například o knihy Nová planeta, Láska v čase bezsmrtnosti a Můj bratr Mesiáš, přičemž posledně jmenovaná vyšla nedávno s úspěchem v Británii. V roce 2021 vydal román ze současnosti Poslední stanice Hamburk a příběh pro malé děti Sofi nka a záhadné zvířátko. Žije v Praze s přítelkyní Juliet, vychoval dvě vlastní a dvě nevlastní děti.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama