Ukradeno, vráceno a zase zcizeno

Příběh Bečvářova statku, největší cinklé restituce, která se kdy dostala až k trestnímu soudu, jde do velkého finále. Až v něm padne odpověď na otázku, zda se již jednou v minulosti ukradený majetek vrátí České republice, nebo ne. V kauze Bečvářova statku jde o velké jmění, které kvůli zfixlované restituci skončilo u falešných příbuzných, spolupracovníků Státní bezpečnosti a nakonec u známých pražských šíbrů.

Pod plombou, která znamená, že s ním nelze nijak nakládat, zůstává už několik let více než miliardový majetek. Skládá se především z pozemků v Praze vydaných jako náhrada za komunisty zabavené polnosti rodu Bečvářů, kdysi zámožných statkářů z pražských Strašnic. Nikdo z rodiny se však vracení rodinného majetku nedožil. Již před přijetím porevolučních restitučních zákonů, jejichž smyslem byla náprava majetkových křivd za komunismu, totiž rod Bečvářových vymřel. Po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi, hlavě rodu, jemuž patřily na území dnešní Prahy vůbec nejrozsáhlejší polnosti, nezůstal nikdo, kdo by mohl získat jeho majetek podle restitučních pravidel zpět. Nezůstali žádní příbuzní ani závěť.

Problém s nemožností restituovat jeho velký majetek, případně žádat o odpovídající náhrady za pozemky, pokud ty původní už nebylo možné vydat, „vyřešila“ před více než deseti lety série nezákonných rozhodnutí pražského pozemkového úřadu. Tři úředníci neoprávněně přiřkli restituční nároky po dávno zesnulém Janu Marii Bečvářovi cizím lidem.

Trojice úředníků, která se podílela na těchto rozhodnutích, kvůli tomu skončila před trestními soudy. Po dvou letech se řízení dostalo do fáze, kdy se rozhodne o tom, co se s miliardovým balíkem Bečvářových pozemků stane.

Doktor Horák

Klíčovou postavou v cinknuté restituci byl doktor Jan Horák – dlouholetý právník pozemkového úřadu a po dvacet let specialista na vyřizování velkých restitučních případů v Praze. Všech osm pochybných rozhodnutí týkajících se Bečvářova statku připravoval on, a to od září 2009 do konce roku 2012. Ke kontrole a k podpisu je dostali dva s ním souzení ředitelé úřadu – Petr Chmelík a Eva Benešová. Jak vyšlo u soudů najevo, rozhodování o majetku a náhradách za pozemky kdysi sebrané Janu Marii Bečvářovi připomínalo vyjídání spižírny plné dobrot: nejprve se bere, co je hned po ruce, a až nakonec se leze na nejhůř dostupné police, z nichž se také občas padá. A přesně to se v kauze Bečvářova statku také stalo.