Vystřílíme ti rodinu. Příběh pašeráka zbraní

Report

Tato reportáž vlastně vznikala dvacet sedm roků. V první půli devadesátých let jsem psal o zbraních, které měly z Česka oficiálně odejít do Panamy, ale v rozporu s mezinárodním embargem směřovaly do válčící Bosny. Tehdy české úřady tvrdily, že obchod zarazily. Jenže se přihlásil někdo, kdo dobře znal obchodníka Jana Chvojku, o jehož roli se tehdy nemluvilo. Zbraně se do bývalé Jugoslávie skutečně dostávaly. A dost možná nejen tam.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jednoho dne, bylo to někdy na podzim roku 2019, si se mnou domluvil schůzku – a pak se přede mnou objevil v kavárně – mladý muž. Pro mě to byl do té doby absolutně neznámý kontakt. A řekl mi: „Jmenuji se Thomas Thiele, ale narodil jsem se jako Tomáš Chvojka. Je mi dvacet sedm, ale zažil jsem toho tolik, že by to bylo na román.“

Thiele je podnikatel. A když řeknu, že kontroverzní, nebudu daleko od pravdy. Poslouchal jsem ho asi dvě hodiny a pak jsem pochopil, kam jeho vyprávění zapadá. Pomohl dokončit příběh, o němž jsem poprvé psal v létě roku 1993. Byl to příběh tajných zbrojních obchodů, v němž šlo mimo jiné o vývoz desítek tisíc českých pistolí a samopalů.

Po více než čtvrt století jsem se tak dozvěděl, o co v případu šlo. V jeho jádru byly zbrojní obchody a hry tajných služeb; dění poskytující mimo jiné cenný obrázek, jak vypadalo Česko v divokých devadesátých letech – kdy se mohlo téměř cokoli. Tedy za předpokladu, že se našel dobrodruh, který měl odvahu a patřičnou drzost podstoupit riziko.

Tím dobrodruhem byl Jan Chvojka, otec zmíněného mladého podnikatele Thieleho.

Chvojka se narodil v listopadu 1945 a dnes už je více než deset let po smrti.

Jeho synovi, Thomasi Thielemu, byl v létě roku 1993, kdy jsem o případu Panama poprvé psal, necelý rok. Jenže otec mu později své zážitky „z práce“ vyprávěl a také mu přenechal archiv materiálů, z nichž jeho syn leccos dalšího vyčetl.

 

•••

Nejdříve tedy, o čem se psalo před více než čtvrt stoletím.

V létě roku 1993 vypukl v Panamě skandál. Přišlo se na to, že vicekonzulka panamské ambasády v Barceloně Victoria Uribe figurovala v nelegálním obchodu se zbraněmi. Uribe totiž podepsala závazný dokument, že Panama bude konečným uživatelem desítek tisíc pistolí a samopalů a také milionů nábojů, které její vláda poptávala. Zbraně měly pocházet od dvou českých firem: České zbrojovky Uherský Brod a vlašimské Sellier & Bellot. Do Panamy měly být dopraveny letecky přes prostředníka – španělskou firmu Eurounion Gibraltar.

Jenže Panama byla jen zástěrka. Střelné zbraně a munice měly – jak se zanedlouho ukázalo – putovat na území bývalé Jugoslávie, konkrétně do Bosny a Hercegoviny, jíž od jara 1992 otřásala krvavá válka. A to v rozporu s mezinárodním embargem, které dodávky zbraní do oblasti zakazovalo.

Kdyby panamský prezident Guillermo Endara neustavil komisi na vyšetření, zpráva by se patrně nedostala do mezinárodních agentur – a nevědělo by se o ní ani v Česku. Jenže se k nám dostala a coby novinář jsem pátral, o co šlo.

První článek jsem napsal 4. srpna 1993 a vyšel na titulní straně Mladé fronty DNES. „Zbraně pro Bosnu ČR neopustily,“ zněl titulek. A v navazujícím textu jsem se zabýval také tím, že případ šetřila i česká policie. Zkoumala podíl českých zbrojařů na připravovaném vývozu zbraní. „Miroslav Duda, generální ředitel České zbrojovky Uherský Brod, nám řekl, že nevěděl, že skutečným příjemcem zbraní měla být Bosna. Objednávka byla doložena originálními doklady panamských orgánů a Panama je země, kam se zbraně vyvážet mohou,“ uvedl tehdy první náměstek ředitele Ústředny kriminální policie Josef Doucha.

Miroslav Duda zemřel za záhadných okolností v březnu 1995 poté, co „vypadl“ z hotelového okna v německém Norimberku, kde byl jako host na mezinárodní výstavě loveckých zbraní.

 

 

•••

Prohlášení o dokladech, podle nichž měly zbraně skončit v Panamě, bylo pravdivé. Jen se nevědělo, že do tajné operace na vývoz zbraní se zapojila i již zmíněná vicekonzulka Victoria Uribe, která dokumenty bez vědomí panamské vlády vystavila a podepsala.

Úsměvné bylo, že panamská diplomatka – aby se chránila před případnými problémy – vystavila ještě druhé doklady, v nichž se značky zbraní vydávaly za jména ledniček. Ve smlouvě, která se později našla v jejím sejfu, stálo, že schvaluje dovoz „chladniček ČZ 85“ do Panamy. Takové ledničky samozřejmě neexistovaly. ČZ 85 bylo označení pro českou pistoli s ráží 9 milimetrů Luger.

 

•••

Tehdejší zpráva českého ministerstva průmyslu a obchodu, které uděluje licence na vývoz zbraní, tvrdila, že zbraně za hranice neodešly; obchod se prý podařilo zastavit. Česká policie totiž dostala v červnu 1993 informaci od kolegů v zahraničí, že Panama se od objednávky zbraní distancuje.

Dva týdny nato jsem napsal další text, v němž jsem rozebíral stav policejního vyšetřování. Podle závěrů policie české úřady přivedl v omyl rakouský představitel zprostředkovatelské firmy Eurounion Gibraltar Robert Breiner. „Ten českým zbrojovkám předložil certifikát o konečném uživateli z Panamy a zřejmě věděl, že údaje v něm jsou nepravdivé, že zbraně nemají obdržet panamské ozbrojené síly, ale Bosna,“ stálo v článku z 19. srpna 1993.

Zvláštní panamská vládní komise byla tehdy dokonce v Praze. „Po dvoutýdenním vyšetřování v ČR, v Panamě a ve Španělsku označila komise případ za hanebný skandál a upřesnila, že celková objednávka zahrnovala 26 800 samopalů, 5 000 pistolí, 128 000 zásobníků a 17 milionů nábojů,“ uvedla v srpnu 1993 agentura Reuters.

Přestože česká policie šetřila „panamský případ“ celý rok, nepodařilo se jí shromáždit dostatek důkazů, aby za pokus o fingovaný vývoz zbraní do Bosny někoho obvinila.

Jediné, co se jí podařilo, bylo usvědčit z korupce jednoho z manažerů firmy, která měla zbraně dodat. Josef Horňák z České zbrojovky Uherský Brod se v roce 1993 pokusil podplatit Jaroslava Olšu, poradce tehdejšího náměstka ministra zahraničí Alexandra Vondry, a ředitele licenčního odboru ministerstva průmyslu a obchodu Břetislava Grégra. „Oběma státním činitelům nabídl Horňák částku ve výši půl milionu korun, aby podpořili udělení licence na vývoz zbraní do Panamy,“ napsal jsem v MF DNES v srpnu 1994. Soud Horňáka uznal vinným a odsoudil ho na dva roky vězení s podmínečným odkladem tří let.

Podmínku dostal podle soudu proto, že úplatek „jen zprostředkovával“ od zmíněného rakouského představitele španělské firmy Eurounion Gibraltar Roberta Breinera. „Pan Breiner vám zasílá doplňující informace ve formě hmotné kompenzace,“ řekl Horňák úředníkům Grégrovi a Olšovi, když jim předával obálku, v níž byl papírek s cifrou okolo 25 tisíc marek. Horňákovi šlo o to, aby licence do Panamy byla vydána „co nejrychleji a bez problémů“.

 

•••

O tom, že by v případu měl figurovat jako důležitý prostředník podnikatel Jan Chvojka z Prahy, se v devadesátých letech neobjevila žádná zmínka. Nikdo o tom nepsal, nikdo o tom nemluvil. Poprvé mi to sdělil až v roce 2019 Chvojkův syn Thomas Thiele, když si se mnou domluvil schůzku v kavárně.

„Můj táta mi později vyprávěl, že když jste o tom obchodu psal, tak jste ho dost rozzlobil,“ řekl mi Thomas Thiele. Jan Chvojka prý v roce 1994 vztekle odhodil noviny z ruky a řekl: „To je v hajzlu, ještě nás zavřou.“ Janu Chvojkovi zřejmě vadilo, že noviny stále, i s ročním odstupem, připomínaly, aby se případ řádně vyšetřil. A byl zde patrně i další důvod obav z medializace případu. České zbraně se totiž – a to je na celém případu i po sedmadvaceti letech nejdůležitější – do válčící Bosny dostaly. Panamská zakázka, kterou v roce 1993 zarazily české úřady, byla jen dílčím kusem rozsáhlejšího byznysu.

Zbraně šly do bývalé Jugoslávie zčásti na další panamské doklady, zčásti na podobné doklady z Bolívie či Uruguaye, jak mi říkal Chvojkův syn disponující dokumenty z rodinného archivu. „Otec mi vyprávěl, že do Bosny vypravila jeho skupina tři nákladní letadla. Všechna byla napěchovaná zbraněmi. Zpátky se pak vracelo už jen jedno prázdné letadlo. A v něm seděli tři piloti. Ta dvě zbylá letadla tam nakonec zůstala jako součást obchodu. Samozřejmě obsah toho, co se v letounech vezlo, nebyl deklarován jako zbraně. Co si vzpomínám, tak táta se u toho smál a říkal, že v dokladech to maskovali, jako že třeba vezou dodávku deštníků,“ řekl Thomas Thiele.

To, že skupina, do níž Jan Chvojka patřil, disponovala kromě panamských dokladů také bolivijskými a uruguayskými dokumenty, lze mít za prokázané. V roce 1993 byli totiž ve Španělsku zatčeni tři Chvojkovi partneři – obchodníci se zbraněmi: Rakušané Robert Breiner a Peter Rohacek, a s nimi i Dán s íránským původem Parviz Sigurdsson. V říjnu 1993 o tom referoval španělský deník El País. Podle novin měla trojice pašeráků se zbraněmi fiktivní doklady z Panamy, Bolívie a Uruguaye.

Ale ani španělské úřady nebyly tehdy úplně důsledné a úspěšné. Síť obchodníků sice na čas rozbily, ale bez důkazů je po čase musely propustit. „Soud litoval, že policie neposkytla přesvědčivější důkazy na podporu tvrzení, že zadržená trojice vytvořila významnou síť nezákonného obchodu se zbraněmi,“ napsal v říjnu 1993 deník El País.

„Otec tehdy odjel do Španělska. Byl tam osm měsíců. Jeho úkolem bylo, aby odtamtud dostal Breinera,“ uvedl Thiele. Rakušan představoval Chvojkův klíčový kontakt v celém zbrojním byznysu. Bez něj by padly další obchody, a zřejmě také peníze, k nimž měl přístup: Breiner byl v hierarchii skupiny nelegálních obchodníků vysoce postavený.

Jan Chvojka letěl pro Breinera do Španělska coby český diplomat, přestože ve skutečnosti v diplomacii nepůsobil. „Táta měl dobrodružný život. Měl doma diplomatický pas. Navíc měl osm dalších obyčejných pasů na různá jména,“ uvedl Thomas Thiele. Jan Chvojka byl v té době zřejmě v kontaktu i se zpravodajskými službami několika států. Ale o tom až za chvíli…

 

•••

Breinera se nakonec podařilo z vězení dostat, protože Chvojka najal ve Španělsku kvalitní právníky. Pak dostal Breinera i ze Španělska, když mu dal k dispozici na vycestování falešný pas.

Ze zapeklité situace se dostávali už jednou, když cestovali z Afriky. Začátkem devadesátých let totiž Chvojka a Breiner převáželi ve svých zavazadlech surové diamanty. Část této zásilky našli na jednom mezinárodním letišti v Evropě, ale Breiner i Chvojka byli propuštěni, protože tvrdili, že diamanty nejsou jejich.

 

•••

Ačkoli začátkem devadesátých let byli pašeráci odhaleni, fungovala skupina kolem Breinera i nadále. Svědčí o tom doklad z října 1998, podle kterého jednal Robert Breiner s pražskou firmou STV. Breiner měl v té době založenou další firmu s názvem Noricum Engineering Limited se sídlem opět ve španělské Marbelle. Při jednání s firmou STV, jak vyplývalo z dokumentu nalezeného u Jana Chvojky, šlo o dodávku náhradních dílů do letounu IL-76, což je ruský čtyřmotorový transportní letoun.

Jan Chvojka spolupracoval v tajných obchodech zejména s organizacemi a podnikateli v Rusku. Část zbraní, které se nepodařilo získat v českých zbrojovkách, přicházela na černý trh právě ze zemí bývalého Sovětského svazu.

U Jana Chvojky našel jeho syn řadu takových dokladů. Jeden z nich se týkal obchodního vztahu s firmou Valentina z Moskvy. V únoru 1996 vydala tato ruská firma Chvojkovi potvrzení o převodu padesáti tisíc dolarů na účet firmy Commercial International Group. Peníze přišly z londýnské banky Barclays na účet do pražské Creditanstalt. Za firmu Valentina byla podepsána finanční ředitelka Galina Streltsova.

Firma Commercial International Group sídlila v Praze. Společníky v ní byli Jan Chvojka se svým druhým synem Janem (jde o nevlastního bratra Tomáše Chvojky alias Thomase Thieleho). Spolu s nimi vlastnil zmíněnou firmu i rakouský pašerák zbraní Robert Breiner a jeho další španělská firma Eurounion Marbella.

Commercial International Group už dnes neexistuje. V roce 2010 šla do likvidace.

 

•••

Jan Chvojka by mohl z logiky věci jen těžko provozovat své tajné a dobrodružné aktivity, aniž by měl nějaké krytí státu nebo tajných služeb, nebo přinejmenším jejich části.

S bezpečnostními složkami se ostatně spojil už v době socialismu: byl totiž agentem komunistické rozvědky.

Státní bezpečnost ho získala ke spolupráci v říjnu 1975. Měl krycí jméno Francek a také František.

Chvojku vedl jako agenta 42. odbor rozvědky, jenž se zaměřoval na západoevropské země a NATO (kromě německojazyčných zemí, ty měl na starost 37. odbor). Hlavním úkolem 42. odboru bylo „proniknout do centrálního a lokálního aparátu NATO a současně koordinovat činnost proti NATO s dalšími odbory I. správy“. Odbor se také podílel „na přípravě a realizaci aktivních opatření a psychologických operací“.

Jan Chvojka byl občanským povoláním obchodní delegát podniku zahraničního obchodu Strojexport. Pak působil jako obchodní zástupce na ambasádě v řeckých Aténách.

Podle dokumentů komunistické Státní bezpečnosti, které jsem si vyžádal v Archivu bezpečnostních složek, lze rekonstruovat Chvojkovu předlistopadovou minulost jen z menší části.

Chvojka se narodil v Zábřehu na Moravě a pocházel z dělnické rodiny. Otec byl topičem. Manželka Hana pracovala také ve Strojexportu jako cizojazyčná korespondentka. Pocházela z rodiny lesníka.

Chvojka vystudoval ČVUT a v roce 1968 nastoupil do PZO Strojexport. Jako technický referent měl v gesci odbor důlního zařízení pro geologické práce; staral se například o Libyi.

„Nabídnutou spolupráci přijal kladně. A lze ho hodnotit jako typ, který má plné předpoklady a zájem o spolupráci s ministerstvem vnitra,“ napsal jeho řídící důstojník v rozvědce, major Vrchlický. „Vytěžením bylo zjištěno, že ,František‘ má styky do Anglie, Francie, NSR, Švédska, USA, Libye a Řecka,“ doplnil.

V Řecku, kde Chvojka působil jako obchodní delegát, měl od rozvědky za úkol odhalovat spolupracovníky řecké tajné služby KYP, která se snažila získat ke spolupráci některé obchodní delegáty. „,František‘ bude zaměřen na obranu československé kolonie, kam se snaží KYP pronikat, na odhalování jejich agentů a na zájmy KYPu v ČSSR,“ uvedl řídící důstojník. Rozvědka také předpokládala, že Chvojka se díky několika svým známostem s obchodními referenty firem působících v Řecku dostane i k zajímavým vojenským či politickým informacím. „Dále využije styků z obchodních kruhů ke zjišťování vlivu USA na Řecko a k získávání poznatků o NATO a EHS (Evropské hospodářské společenství, předchůdce EU – pozn. red.),“ píše se ve svazku.

V archiváliích je možné najít také popis toho, jak probíhal vázací akt – tedy začátek Chvojkovy spolupráce s StB v říjnu 1975. „Po skončení vázání pozvu ideového spolupracovníka k obědu,“ napsal major František Vrchlický.

Mezi dokumenty jsou listiny popisující Chvojku jako oddaného spolupracovníka. „Vztah k orgánům ministerstva vnitra se ještě upevnil tím, že jeho otci, který je vážně nemocen (rakovina), byla zařízena lékařská prohlídka a pobyt v nemocnici. Tuto naši pomoc kandidát vysoko hodnotí,“ uvedl do zprávy důstojník Vrchlický.

„Má vztah a zálibu ve zpravodajské práci,“ doplnil později řídící důstojník.

V tomto bodě měla StB pravdu. Jan Chvojka se skutečně choval jako James Bond. A zůstalo mu to i v dalších letech jeho života. V dokumentech, které zdědil po otci Thomas Thiele, byla vizitka, na jejíž druhé straně si poznamenal šifry pro tajnou komunikaci. Závorka zaoblená doprava byla kódem pro jedničku. Dvojka vypadala jako ypsilon… Znak připomínající velké písmeno „vé“ byla sedmička a obrácené „vé“ byla osmička.

 

•••

Celkově toho však, jak už bylo naznačeno, ve svazku Jana Chvojky uloženém v oficiálních archivech po někdejší StB moc nezbylo. Nejzajímavější informace – tedy co dělal Jan Chvojka v cizině, na jakých operacích se podílel a jaké zprávy posílal do pražské centrály – chybí. Byly skartovány.

Jisté je jen jedno: už v době komunismu se stal Jan Chvojka specialistou na nelegální obchod se zbraněmi. A patrně už v té době se seznámil s Rakušanem Robertem Breinerem, narozeným

13. ledna 1942 ve Vídni. A od března 1973 byl pro své cesty do bývalého komunistického Československa veden jako osoba, o niž má StB zájem. Nic dalšího ale ve spisech není.

 

•••

Po roce 1989 začal Jan Chvojka – ostatně jako celá řada dalších důstojníků StB a jejích agentů – podnikat. Nejdříve si založil živnost jako konzultant, například při výstavbě hotelů. Od roku 1991 podnikal pod názvem firmy Tradecom.

Ale již v červnu 1990 se stal členem představenstva firmy Elimpex Praha. Byl společníkem pražské firmy Klasik. A do roku 1995 byl také ve vedení firmy Euroservis.

Od roku 1993 byl šéfem již zmíněné firmy Commercial International Holding. Tady je ovšem zajímavé, že v této firmě byl původně zapsán s jiným datem narození. Namísto 11. listopadu 1945 měl Jan Chvojka v listinách uvedeno datum narození 14. června 1948. Když firma prošla v roce 2016 likvidací, bylo u Jana Chvojky uvedeno už opět správné datum jeho narození, tedy

11. 11. 1945.

Vysvětlení? Chvojka v roce 1993 patrně disponoval jinou identitou, v níž sice měl své pravé jméno, ale jiné datum narození.

 

•••

Vedle zmíněné Commercial International Holding existovala i firma s velmi podobným jménem, totiž Commercial International Group, založená v září 1993. V této firmě byl společníkem Rakušan Breiner a jeho firma Eurounion Marbella ze Španělska.

Zajímavostí je, že firma Commercial International Group dodávala na český trh začátkem devadesátých let sherry od světoznámé španělské firmy Antonio Barbadillo. Když v Praze uváděli značku na trh, byl u toho i španělský velvyslanec, který stál vedle Jana Chvojky, a připíjeli si spolu.

 

•••

Podle nejmenovaného odborníka na obchod se zbraněmi, s nímž jsem případ konzultoval, byl Jan Chvojka součástí rozsáhlé skupiny mezinárodních zbrojařských obchodníků, kterou využívali lidé napojení zejména na ruskou tajnou službu KGB. Někdy – po pádu železné opony 1989 – ovšem pracovala s touto fungující sítí pašeráků zřejmě i druhá strana, tedy americká CIA.

Pro tuto verzi by svědčilo i několik malých indicií, které lze najít v dobovém tisku v Bolívii, v USA či v Německu, v nichž se psalo o rakouském obchodníkovi Breinerovi či o jeho společnících.

 

•••

Další zemí, o níž se v souvislosti se sítí pašeráků hovořilo, byl Írán, respektive tamní fundamentalistický islámský režim.

Už v říjnu 1993 napsal The Washington Post, že případ zadrženého Breinera a také Parvíze Sigurdssona ukazuje, jak nedovolené obchodování se zbraněmi na Balkáně „nadále podrývá úsilí o dosažení mírového urovnání“ a jak se v tom angažuje Írán. „Všechny strany války se i přes embargo dokázaly vyzbrojit. Přestože podrobnosti o operacích zatčené trojice ve Španělsku jsou nejasné, prohlášení španělské policie naznačuje, že muži spolupracovali alespoň částečně s Íránem na přesunu velkého počtu zbraní do Bosny pro potřeby muslimské vlády,“ napsal The Washington Post.

V březnu 1995 se o Sigurdssonovi zmínil také The New York Times: obsáhle se věnoval případu, v němž šlo o malé civilní letiště v Hartenholmu severně od Hamburku. Letiště si v devadesátých letech koupili tři Íránci, z nichž se později vyklubali obchodníci se zbraněmi. A malá letadla – k dispozici prý měli dvanáct starších vrtulových strojů Cessna – využívali k pašování.

„Letiště, které nebylo vzhledem ke své velikosti pod důkladnou kontrolou celních orgánů, je považováno za jedno z mnoha tranzitních míst používaných íránskou vládou k pašování zbraní. Podle zpravodajských informací je letiště součástí propracované sítě, kterou vytvořila íránská islámská vláda v Evropě. Letiště se používá také k dodávkám zbraní do Bosny,“ napsal v roce 1995 The New York Times.

 

•••

Nemluvilo se přitom jen o obchodech se zbraněmi, ale také s drogami.

Bolivijská tisková agentura ANF vydala v listopadu 1994 zprávu, že Dán íránského původu Parvíz Sigurdsson, který byl původně zatčen ve Španělsku s Robertem Breinerem a Peterem Rohackem, byl vyšetřován také kvůli rozsáhlému obchodu s kokainem, jenž se vyvážel z Bolívie. „Podezřelý muž má údajně udržovat kontakty s organizacemi v Bolívii, které obchodují s kokainem,“ uvedla agentura ANF.

Německý týdeník Der Spiegel v roce 1994 popsal, jak byl Parvíz Sigurdsson zatčen. „12. srpna 1994 byli na parkovišti hotelu Elysee v Hamburku zatčeni dva společníci – Parvíz Sigurdsson a muž identifikovaný v soudních dokumentech pouze jako Mohammed Ali L. Muži tu vedli jednání o velké dodávce drog,“ uvedl německý týdeník.

Z vyšetřování vyplynulo, že Íránci měli složit dodávku narkotik právě na letišti Hartenholm. Zadržení Íránci se snažili zaplatit drogami za nákup radarových komponentů pro starší americká stíhací letadla F-4, která byla ve výzbroji íránského letectva. „Vazby mezi pašováním zbraní a pašováním narkotik jsou velmi úzké. Peníze z prodeje drog se často vlévají zpět do nelegálních nákupů zbraní,“ poznamenal v roce 1995 americký deník The New York Times.

A ještě jedna zmínka z rešerší světových médií, která se týká dalšího parťáka Jana Chvojky a Roberta Breinera: „Rakušan Peter Rohacek byl společně s německým podnikatelem Jürgenem Jacometem zatčen ve Španělsku v roce 1994 za organizování vývozu sedmi odstřelovacích pušek do Bosny.“ V červenci 1994 o tom informoval španělský deník El País.

 

•••

Podle svědectví Thomase Thieleho a archiválií jeho otce mířily aktivity této skupiny obchodníků i do dalších států – zejména do Afriky, kde se zbraně používaly při vojenských převratech. „Táta byl po roce 1989 v kontaktu s obchodníkem, který měl americké doklady. Jeho jméno si nepamatuji. Ale otec mi řekl, že spolu dělali velké věci, po kterých se měnily v některých afrických státech vlády,“ řekl Chvojkův syn Thomas Thiele.

Thieleho otec prý v této souvislosti mluvil o dodávkách zbraní do Sierry Leone, v níž proběhl vojenský převrat začátkem devadesátých let.

Jan Chvojka také často navštěvoval Pobřeží slonoviny, kterým v roce 1999 otřásl vojenský převrat a pár let nato tam vypukla občanská válka. Tyto informace jsou ovšem jediné, které nelze považovat za zcela relevantní: neexistují totiž další podpůrné důkazy a stopy. Na druhé straně je pravda, že na přípravu tajných vojenských převratů se svědectví shánějí těžko, takové věci se nepíší na papír a běžně se neukládají do archivů.

Proč obchodníci se zbraněmi Chvojka a Breiner tak často cestovali do afrických zemí, kde se pak rozhořely boje nebo se rovnou válčilo, tudíž nejspíše nadále zůstane neobjasněno.

 

•••

Čím vším nenápadný pražský podnikatel Jan Chvojka mohl disponovat a do čeho byl ochoten se zaplést, naznačuje další dobový dokument z jeho archivu.

Jako šéf firmy Tradecom napsal

26. června 1991 Jan Chvojka na Slovensko svému obchodnímu partnerovi Jánu Sarkocymu. „Na základě vašeho požadavku nabízíme vaší firmě následující materiál,“ napsal Chvojka a pokračoval, „jde o tanky T-72 – 100 až 150 ks. Dále pak o tanky T-55 s pohyblivým podvozkem – až 300 ks.“

Z jakých skladů měly tanky pocházet, není v dokumentu uvedeno. Chvojka v dopise jen podotkl, že tanky by byly připraveny k naložení v chorvatském přístavu Ploče.

Chvojka také Sarkocymu nabízel samohybnou těžkou houfnici Pram, jichž mohl mít k dispozici až dvanáct. „Další potřebné detaily budou projednány při osobním jednání. Připravujeme pro vás dále nabídku na raketomety, houfnice, transportéry a samopaly,“ napsal Jan Chvojka.

Chvojkův slovenský kolega Ján Sarkocy byl v době komunismu kádrovým důstojníkem StB. Podle archivních dokumentů pracoval v letech 1980 až 1984 na oblastním odboru StB v Bratislavě, později v rozvědce. Ve Velké Británii, kde od roku 1986 působil na ambasádě jako třetí tajemník československého velvyslanectví, využíval diplomatické krytí. Měl krycí jméno Dymič.

Sarkocy je známý tím, že v roce 2018 obvinil tehdejšího lídra britské labouristické strany Jeremyho Corbyna ze spolupráce s StB. Corbyn popřel, že by byl agent. Přestože v archivech StB se zmínky o setkáních s ním objevily, vědomým a placeným agentem zřejmě nebyl.

Sarkocy také řekl, že stejným agentem StB jako Corbyn byl i současný český premiér Babiš. Podle Sarkocyho dostával Babiš za spolupráci s StB peníze. Babiš na Sarkocyho podal žalobu, ale v srpnu 2018 ji bez udání důvodu stáhl.

Po revoluci byl Ján Sarkocy podle slovenského obchodního rejstříku šéfem společnosti Venus Project Slovakia, která se zabývala mimo jiné nákupem zbraní a střeliva.

 

•••

Jan Chvojka se z obchodů se zbraněmi podle svého syna stáhl poté, co ztroskotaly jeho snahy vymáhat některé velké pohledávky v Rusku. Chvojka totiž údajně narazil na tvrdou odnož ruské mafie, která mu v Moskvě vyhrožovala.

„Otec tam vymáhal 100 milionů dolarů. Ale neuspěl,“ řekl Thomas Thiele. Podle vyprávění jeho otce mu v Rusku mafiáni řekli: „Jo, dáme ti 100 milionů dolarů, ale moc dlouho si to neužiješ, protože nejdřív vystřílíme tvou rodinu a pak zabijeme tebe. Pak je tady druhá možnost, že nic nedostaneš a přátelsky se rozejdeme. Tak si vyber.“

I tak ale život Jana Chvojky netrval dlouho. Zemřel v červenci 2008 ve věku dvaašedesáti let. Lékaři konstatovali, že to bylo v důsledku náhlé mozkové příhody – rodina tomu ale nevěří.

„Táta mi říkal, že z tajných služeb se neodchází, ale umírá,“ řekl Thomas Thiele. Otcova smrt se podle něho měla řádně vyšetřit, avšak jeho tělo prý bylo rychle zpopelněno, aby se úmrtím nikdo nezabýval.

 

•••

Thomas Thiele se po smrti otce v roce 2008 snažil podnikat. Tehdy mu bylo šestnáct let, a možná i proto vymyslel nakonec značně neúspěšný podnikatelský projekt. Studoval otcův archiv, probíral se záznamy toho, co mu otec vyprávěl, a nakonec se rozhodl navázat na podnikatelské aktivity svého otce. Našel si kontakty na lidi, s nimiž otec kdysi spolupracoval. A řekl jim, že přebírá otcův byznys a bude v něm pokračovat.

Nejprve se zdálo, že transakce poběží. Thomas Thiele dovezl na Ukrajinu tři kamiony neprůstřelných vest. A dělal zprostředkovatele v několika dalších podobných obchodech. V osmnácti letech jezdil Thomas Thiele v luxusní limuzíně Audi A8, měl svého řidiče i bodyguardy, kteří vyhrávali různé soutěže v bojových sportech MMA. Jednal údajně i s některými předními a vlivnými miliardáři v zemi. A kvůli svým pozoruhodným kontaktům z ruskojazyčných zemí se stal objektem zájmu bezpečnostních složek státu.

Stihl vstoupit i do jednání o investicích z Číny. S nástupem Miloše Zemana do úřadu prezidenta přišlo oteplení vztahů s touto komunistickou velmocí a začalo se mluvit o různých podnikatelských projektech – a Thomas Thiele v tom viděl příležitost. Zúčastnil se dokonce Žofínského fóra k čínským investicím, na kterém byl i prezident Zeman. Thiele pak začal dojednávat vstup jednoho čínského partnera do České republiky, který se zavázal, že tu v průběhu pěti let investuje tři miliardy eur.

Zároveň s tím ale pracoval Thiele na dalším, poněkud přízemnějším byznysu. V roce 2012 získal od ruského investora úvěr dvacet milionů korun. V Česku je měl půjčovat lidem a vydělávat na vysokých úrocích. Ruský investor zřejmě zamýšlel, že tu prostřednictvím aktivit Thomase Thieleho vznikne další pochybná společnost nabízející nebankovní půjčky. Jenže celou řadu společníků mladého podnikatele Thieleho rozpracovávaly policejní i tajné služby kvůli praní špinavých peněz a také kvůli podílu na obchodech se zbraněmi. Pro experty to muselo vypadat, jako kdyby ožila stará síť pašeráků z minulosti.

V květnu 2014 si pro Thomase Thieleho přišla policie. Obvinila ho z podvodu, kterého se měl dopustit na 45 lidech v souvislosti s nebankovními půjčkami. Thiele byl ve vazbě a soud ho odsoudil na pět let vězení. Chystaný byznys s čínským investorem v tom momentě padl.

Thiele je přesvědčen, že bezpečnostní složky na něj upřely pozornost kvůli jeho zvláštním vztahům v Rusku a čínským investicím. Případ, za který byl odsouzen, byl podle něj vykonstruovaný. „Řada vlivných lidí si tu myslela, že o nich vím vše, co dělali v minulosti. Mysleli si, že – když sedím díky tátovi na informacích a mám i jeho cenné kontakty a vazby z minulosti – je můžu nějak ohrozit,“ domnívá se Thiele.

 

•••

Mladý muž se z vězení vrátil v únoru 2019 a půl roku nato mě kontaktoval, protože věděl, že jsem se o skupinu někdejších pašeráků se zbraněmi zajímal a stále zajímám. A svěřil mi i tajemství svého otce.

Proč to Thiele udělal? „Byl jsem neřízená střela. A vím, že to muselo vypadat, jako kdybych usiloval o návrat do devadesátých let. Choval jsem se hrozně a omlouvám se za to. Byl to život, který už žít nechci. A chci se už také oprostit od dřívějších aktivit svého otce. Chci za tím vším udělat tlustou čáru,“ řekl.

„Panamská aféra“ tak byla má nejdelší reportáž v životě. S jednou velkou přestávkou vznikala 27 let.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama