Zase jako první. „Baví mě zkoumat své limity,“ říká skialpinista a zubař Matěj Bernát

Zdolat osmdesát dva alpských vrcholů s nadmořskou výškou přesahující čtyři tisíce metrů mu trvalo dvanáct let. Obvykle to byly tři čtyři výjezdy ročně, nasbíral těch čtyřtisícových kót třeba deset naráz. Někdy podnikal vysokohorské výpady sám, v případě technicky náročného lezení přibíral parťáka. „V tom, jak to člověk pojme, můžou být obrovské rozdíly,“ říká Matěj Bernát.

Láká ho minimalismus. Přijet autem na parkoviště, rychle se sbalit a pustit se vzhůru. Většinou v botách na běhání, s nevelkým batůžkem na zádech. Na nohou je pak třeba čtyřiadvacet hodin v kuse. Bez spánku, často ve tmě. S jídlem si hlavu moc neláme, vodu si hledá cestou. Jednou z výhod je, že když se blíží prudší změna počasí k horšímu, většinou se stihne dostat včas do bezpečí.

„Když jsme s kamarádem zkoušeli čtyřtisícovku Weissmies, vždycky navečer chodily bouřky. Spali jsme ve stanu, kolem lítaly blesky. Kovové věci brněly od elektřiny a my vyděšeně vybíhali do lijáku a vichřice,“ popisuje Matěj, co předcházelo rozhodnutí vyrážet napříště nalehko, bez výbavy na spaní. „Díky tomu jsme pak mohli být zpátky v údolí ve tři odpoledne, teprve pak se strhla mela.“

Motivací pro metodu „single push“ nebo také „fast & light“, jak se někdy říká rychlému pohybu v horách nalehko a na jeden zátah, bylo ovšem víc. „Když jsme jezdili do hor s přítelkyní, bylo mi blbý mizet na několik dnů a nechat ji čekat,“ nastiňuje jednu z nich. Až zběsile rychlé sólovýstupy mu každopádně učarovaly: „Baví mě ta plynulost a jednoduchost.“

V něčem je ale takový přístup naopak rizikovější. „Hory ti neodpustí žádnou zbrklost. Když zdolávám těžší úseky sám, ve tmě, v nohách tisíce výškových metrů a často hladový, hlava mi nesmí ani na vteřinu uletět jinam, koncentrace musí být stoprocentní.“ Proto některé pokusy vzdal. „Ty hory tam budou i příště. Už tak se toho může zvrtnout hodně, nemá cenu to ještě víc hrotit.“

 

Útěky z dráhy

Vloni dostudoval lékařskou fakultu v Olomouci, od září pracuje jako stomatolog na dvou klinikách – v Brně a ve Zlíně. Od pondělí do středy má dvanáctihodinové služby, ve čtvrtek končí v poledne. Když to jen trochu jde, snaží se hned odjet do hor.

Vyrůstal v Bystřici pod Hostýnem na Valašsku, víkendy a prázdniny trávil s rodiči na chalupě na slovenské straně osady Konečná. Z pomezí Beskyd a Kysuce to Bernátovi neměli daleko do Tater. A právě tam s oběma dětmi – Matěj má mladšího bratra – často vyráželi.

První skialpovou zkušenost zažil v jedenácti. „Když hodně nasněží, auto se k naší chalupě nedostane. A táta mi tehdy nasadil lyže, připadalo mi to jako široké běžky, na kterých to šlo ujít docela dobře,“ vypráví Matěj. Tenhle druh pohybu mu učaroval.

Prvním vrcholem, na který vystoupal a sjel dolů, byla Lysá hora. Ve čtrnácti zvládl s otcem Mont Blanc – nejvyšší horu Alp, která měří 4 808 metrů. „Vstávali jsme ve dvě ráno, nahoře bylo minus šestadvacet stupňů,“ vybavuje si Matěj.

Gymnázium vystudoval ve sportovní třídě, dělal závodně atletiku. „Učení jsem flákal, dokonce jsem dělal reparát z matiky,“ vzpomíná na dobu, kdy trávil hodně času na soustředěních. Víc než tréninky na oválu ho ale přitahovaly hory.

 

Gipsyho výzva

Veškeré dosavadní zkušenosti s pohybem v horách zúročil vloni v březnu ve Vysokých Tatrách.

Když tatranský záchranář Vlado Tatarka řečený Gipsy v roce 1986 jako první zvládl trať, kterou si sám vymyslel, založil tím unikátní tradici. „V podstatě vytvořil umělecké dílo,“ říká jeho následovník Matěj Bernát.

Gipsyho extrémní počin spočíval v překonání třiadvaceti odlehlých, téměř zapomenutých dolin a šestnácti obtížně dostupných sedel. Na vhodnou konstelaci týkající se množství sněhu, denní i noční teploty a také úplňku čekal několik let. Dočkal se v předvečer havárie černobylské elektrárny. Na trase strávil tři dny a v cíli prohlásil: „Ozajstná výzva by bola spraviť to nonstop!“

Odvážlivce, který se chce se zakladatelem legendárního okruhu poměřit, čeká padesát kilometrů s celkovým převýšením přes šest tisíc metrů. Hlavní komplikaci představuje orientace v obtížném terénu. Část trasy vyžaduje mačky, občas se leze přes balvany či po skále, vyhnout se nedá ani slaňování. K tomu je potřeba přičíst sjíždění prudkých svahů se sklonem přes 40 stupňů – na lyžích, které máte s sebou.

„Správně načasovat, kdy a kde se má člověk ocitnout, je docela věda. Někde potřebujete být v noci, kdy je sníh zmrzlý, abyste na sebe nestrhnul lavinu. Technicky náročné pasáže je lepší překonávat za světla. Ve finále je ale stejně prakticky nemožné chytit během čtyřiadvaceti hodin všude dobré podmínky,“ přibližuje Matěj Bernát záludnost Gipsyho výzvy.

Šestadvacet let trvalo, než se podařilo výkon z 26.–28. dubna 1986 zopakovat dvojici Michal Malák – Miro Leitner. Po jejich výpravě z roku 2012 následovaly další tři, žádné se nepodařilo srazit čas pod čtyřiadvacet hodin. Dokázal to až Gabriel Šlárko na jaře 2020. „Gabo dovedl Gipsyho myšlenku téměř k absolutnu, vyřešil správně snad úplně všechno,“ komentuje Matěj Bernát sólo akci plastického chirurga z Košic.

On sám podnikl svůj pokus na konci března 2022. Čas svého předchůdce – rovných dvacet hodin – vylepšil na 16 hodin a 25 minut. „Myslím, že nějaké rezervy tam ještě jsou,“ říká k tomu. Odkaz Vlada „Gipsyho“ Tatarky (zahynul jako šestapadesátiletý v roce 2001 při lezení) měl v hlavě pět let…

 

Na okraji propasti

„Nakopl mě rozchod s dívkou, byli jsme spolu čtyři a půl roku. Chtěl jsem zaměstnat hlavu něčím jiným,“ svěřuje se. Zároveň tím vysvětluje, proč jeho příprava byla spíše impulzivní – zejména ve srovnání s dosavadním rekordmanem.

„Gabo strávil prohlídkami kritických míst osmdesát dní, měl celý okruh doslova nahraný v hlavě. Já jsem to řešil víc punkově.“

Ve čtvrtek poprosil šéfa ve zlínské ordinaci, aby mohl odejít z práce o půl hodiny dřív a stihl dojet do slovenské Bytči na vlak. Cestou si nakoupil energetické tyčinky a ještě večer vystoupal na Téryho chatu, kde strávil další den balením a odpočinkem. Na trať vyrazil hodinu před půlnocí. „Moc jsem neřešil, jestli budu rychlejší, chtěl jsem být sám v horách a zkusit tu trasu nějak zvládnout.“

Jeho předchůdci si náročnější úseky obvykle předem prošlapávali, případně na nich rozmísťovali horolezeckou výbavu. Matěj to neřešil. „Na některých místech jsem se ocitl poprvé v životě, takže mi dělalo problém najít sedla, kterými je třeba projít. Jednou jsem úplně zabloudil, na jiný úsek jsem zase dorazil oproti plánu ještě za tmy.“

Nevyhnul se ani pádu při sjezdu na lyžích. „Předchozí den pálilo slunce, sníh se natavil. V noci ale mrzlo, takže ztvrdnul jako beton. Jedna taková hruda mě uprostřed noci chytla za vnitřní hranu lyže. Přetočilo mě to na záda, a kdybych se během deseti metrů nedostal zpátky na nohy, bylo by zle – následoval útes,“ vzpomíná.

Časovou ztrátu způsobenou váhavější orientací se mu podařilo dohnat na skále, kterou dosud všichni, kdo se pokusili o Gipsyho výzvu, slaňovali – Matějovi se podařilo slézt ji bez lana. „Ale jak jsem z toho byl v euforii, ztratil jsem na chvíli koncentraci, pustil to ze svahu, škobrtnul – a už jsem sbíral lyže v údolí. Ujely mi, ačkoli mám vázání nastavené na takový odpor, aby zbytečně nevypínalo.“

Byla nějaká šance dát vědět, kdyby nemohl pokračovat? „Lidé na Téryho chatě znali moji trasu, snad by mi po nějakém čase vyrazili na pomoc,“ říká Matěj, který měl u sebe mobil. „Se signálem to ale bylo všelijaké a nechtěl jsem se zdržovat jeho hledáním. Ozval jsem se jednou, z polské strany, když jsem měl za sebou polovinu trasy.“ Do cíle dorazil v neděli v půl čtvrté odpoledne.

 

Himálajský plán

Má za sebou i pokus o Pik Lenina, sedmitisícovku v pohoří Pamír. Loňskou výpravu, jejíž součástí byl i jeho tatínek Ivo, tady ale potkaly nebývalé žaludeční potíže spojené s výškovou nemocí. Matěj skončil ve výšce 6 730 metrů, kam se dostal za dvanáct hodin od startu v základním táboře při pokusu o rychlostní rekord.

Pět dní po návratu domů už stál na startu Beskydské sedmičky. Na trať dlouhou 101 kilometrů s celkovým převýšením 5 500 metrů vyběhly téměř tři tisíce závodníků, Matěj ji zvládl za třináct hodin a skončil na čtvrtém místě.

Na podzim ještě stihl poprvé „ochutnat“ Himálaj – ve svém stylu, tedy s minimální zátěží a víceméně za poklusu obkroužil osmou nejvyšší horu světa Manáslu (8 163 metrů). V dohledné době by se sem chtěl vrátit a vystoupat na vrchol. „Tak vysoko jsem nikdy nebyl. Zatím to mám v hlavě tak, že bych to zkusil, jak jsem zvyklý – tedy na jeden zátah. Snad najdu parťáka,“ říká Matěj, který nechce být součástí expedice, jež si prostřednictvím agentury dopřává spoustu vymožeností. Pak se zasměje: „Momentálně mi přijde nejnáročnější vyjednat si volno v práci. Naštěstí mám skvělé šéfy, kteří moje spády tolerují.“

Přesto s trochou nostalgie vzpomíná na dobu vysokoškolských studií. „Zkoušky se mi dařilo dělat před termínem, takže jsem pokaždé míval tři měsíce prázdnin,“ přibližuje Matěj, který si z promoce odnášel i červený diplom pro jedničkáře.

Čtvrt roku volna obvykle vyplňoval třemi měsíčními turnusy. První měsíc strávil na praxi v zubařské ordinaci, pokud možno u nějakého špičkového stomatologa. Další čtyři týdny pomáhal otci, který má firmu na krby a kamna, dokončit penzion v Beskydech. Ve zbývajícím čase vyrážel po Evropě... a nejčastější zastávkou byly hory, převážně Alpy.

 

Ukazovat cestu

V podcastech, které vznikly po jeho unikátních výkonech, Matěj opakovaně zdůrazňuje, že mu pobyt na horách musí dávat smysl. „Baví mě zkoumat své limity. Je to pro mě forma odpočinku, až meditace, někdo by řekl osobního rozvoje – zvládat extrémní situace, rychle se rozhodovat.“

Podobné důvody uvádí většina horolezců, namítám. A ukáže se, že Matěj má na srdci ještě něco dalšího: „Chtěl bych, aby moje projekty – nemám pro to v hlavě lepší slovo – nesly nějaký můj specifický podpis. A vlastně inspirovaly ostatní k určité jednoduchosti, ukazovaly cestu. Protože mám pocit, že si často životy zbytečně komplikujeme.“

Mluvíme ještě o tom, jestli a jak je nutné na takové výkony trénovat. „Běhat mě moc nebaví, raději jezdím na kole – včera jsem ujel na silničce sto kilometrů,“ říká Matěj, se kterým jsme se setkali začátkem ledna, po jeho dvanáctihodinové zubařské směně. Kolo mu přišlo vhod i z jiného důvodu: na přelomu roku mu během mrazivé noci v Tatrách omrzly prsty. „Teď mi slézají nehty, takže nemůžu moc chodit,“ vysvětluje.

Mluvíme o tom, že v uplynulých dnech teploty v Česku atakovaly dvacetistupňovou hranici, k vidění byly popletené mouchy i včely. „Jo, bylo fajn, že jsem mohl vyjet bez rukavic, na druhou stranu mě to děsí,“ říká Matěj, který při svých výpravách může na vlastní oči pozorovat, jak ubývají ledovce, a rád by tohle téma šířil i mezi své fanoušky.

„Přijde mi, že se to každý rok zrychluje. Například slavná chata Konkordia Hut v Bernských Alpách stávala na úpatí ledovce a dnes tam stoupáš po schodech sto padesát výškových metrů krajinou, která vypadá jako kamenolom,“ uvádí Matěj příklad a zmiňuje i další svoji obavu: „Ledovce ochlazují vzduch, který k nám putuje. Co se stane, až nebudou?“

 

Kouzlo hor

Když přijde řeč na zubařinu, která ho živí a umožňuje mu financovat vzdálenější cesty, dochází mi, že jeho profesní ambice nejsou o nic menší než ty horské. „Hory mi pomáhají odreagovat se a těšit se zase do tepla ordinace,“ usměje se a dodá: „Rád bych se specializoval na náročnější zákroky. Už proto, že na obou klinikách mám skvělé a zkušené kolegy, od kterých se můžu hodně naučit.“

Způsob života, který mu umožňuje dělit čas mezi náročnou profesi a pobývání v horách, by si chtěl udržet. A nemá tím na mysli jen pobíhání po vrcholech. „Hrozně rád to mám třeba na parkovišti v Chamonix. Je to štěrková plocha, kde se sjede třeba čtyřicet padesát aut. V nich právníci, byznysmeni, doktoři, ale potkáš tam i lidi, kteří jsou v podstatě bezdomovci. Posedává se, vaří, povídá… a občas přijede policie připomenout, že je zakázáno se tam takhle zdržovat. Má to ale fantastickou atmosféru.“

Nejsilnější zážitky má nicméně spojené s pohybem mezi horskými masivy. „Vyrážím obvykle okolo půlnoci, když ostatní jdou spát. Vím, že mě čeká něco, co nebude úplně snadné, že budu sám uprostřed noci v neznámém terénu... Vidím světýlka dole ve vesnicích, představuju si ty vyhřáté postele a nepřestává mě fascinovat, jak snadno se dá ocitnout v jiném světě – nejen tím, kde zrovna jsi, ale hlavně tím, co prožíváš.“