Borisovo štěstí se jmenuje Corbyn

Názory

Jedním z hlavních důvodů velkého volebního vítězství britských konzervativců byl slabý a extremistický vůdce labouristů Jeremy Corbyn. Mohl by premiér Boris Johnson, jenž má nyní ve své straně velkou autoritu, začít po brexitu budovat těsnější vztahy Británie s Evropskou unií? Mohl – píše britský novinář v komentáři pro web magazínu Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Ten volební obvod uprostřed severní Anglie zastupovali poslanci levicové Labour Party nepřetržitě od konce roku 1918, kdy byl Tomáš Garrigue Masaryk poprvé zvolen prezidentem nové Československé republiky. V obvodě Rother Valley žijí bývalí horníci, kteří tradičně považovali konzervativce za své největší nepřátele. Ty doby jsou však pryč.

Ve čtvrtek 12. prosince 2019 se v Británii konaly volby a labouristé po sto jedna letech o své křeslo v Rother Valley přišli. Naopak tam zvítězili konzervativci – toryové, jak se jim říká.

A podobných symbolických příběhů bychom našli více. Konzervativec vyhrál v okrsku Sedgefield, jehož poslancem byl dlouho britský labouristický premiér Tony Blair (a strana křeslo držela nepřetržitě od roku 1935). Konzervativec nahradil i labouristického veterána Dennise Skinnera, jenž byl poslancem za volební obvod Bolsover téměř padesát let: stal se jím tedy v době, kdy Gustáv Husák vládl komunistickému Československu pouhý rok.

Britské prosincové volby se zkrátka staly masakrem levice. Naopak Konzervativní strana, snad nejstarší politická strana světa, triumfovala: dosáhla nejlepšího volebního výsledku od vítězství Margaret Thatcherové v roce 1987.

 

Když plavete s rybami

Jednou z příčin triumfu konzervativců byl bezpochyby stav, v němž se Labour Party nacházela. Šlo totiž o slabou a extrémně vyhraněnou opozici.

Vůdce konzervativců Boris Johnson měl vlastně fantastické štěstí, pokud jde o svého hlavního oponenta. Stárnoucího labouristu Jeremy Corbyna miluje uřvaná frakce, která plní sociální média zlobou a netolerancí. Často se jim přezdívá „Troti“ – podle Lva Trockého, jednoho ze zakladatelů sovětského Ruska.

Ačkoli se v posledních padesáti letech Británie změnila k nepoznání, nechuť k extrémistům, kteří postrádají smysl pro humor, zůstala stále stejná. Levice se sice hodně snažila vykreslit Borise Johnsona jako extrémistu, ale nepovedlo se jí to: jako fašista prostě nevypadá, a navrch umí být vtipný.

Když ale konzervativci obviňovali z extrémismu Jeremy Corbyna a jeho suitu, měli to daleko lehčí. Dlouhé roky se Corbyn stýkal nebo zastával levicových diktátorů, pohyboval se v prostředí lidí věřících v konspirační teorie o židovském spiknutí. A když dlouho plavete s rybami, začnete sami zapáchat rybinou.

Corbyn a jeho radikálně levicoví poradci – někdy paradoxně bohatí lidé, kteří studovali na soukromých školách – měli jednoznačně vazby na jedince nenávidějící Židy. Strana začala přitahovat antisemity a popírače holocaustu. Mnoho lidí to odradilo, a Britové židovského původu, kteří kdysi Labour Party masově volili, se od ní ve volbách odvrátili.

Sedmdesátiletý zahrádkař Corbyn po porážce oznámil, že odejde z čele strany, ovšem neučiní tak hned – a zavřel se s poradci, aby společně diskutovali o budoucnosti svého extrémně levicového projektu.

A mnozí radikální levičáci si skutečně z volební porážky těžkou hlavu nedělají. Corbynovi nejspíš řeknou, aby zůstal, dokud se nenajde jiný soudruh, který by ho mohl vystřídat. Doufají, že až na nejchudší občany dopadnou důsledky brexitu, přidají se voliči k nim.

Ti, kteří ve straně zůstali po Tony Blairovi razícím politiku levého středu, to považují za šílenství. Nejsou ovšem u moci.

 

Borisova loajalita

Zásadní příčinou volebního výsledku byl ovšem samozřejmě brexit. Jsou to už tři roky, co Británii rozdělilo poměrem 52 ku 48 procentům referendum o odchodu země z Evropské unie. Zastánci opuštění unie tehdy vyhráli se sloganem „Take back control“, tedy „Opět převzít kontrolu“. Nyní se na Brity obrátil Boris Johnson s heslem „Get Brexit done“, čili „Dokončit brexit“.

A voliči unavení a frustrovaní nekonečným odcházením – o němž zastánci brexitu před referendem slibovali, že to bude jednoduchý a rychlý proces – se přiklonili ke konzervativcům. Mezi nimi byli až dosud spolehliví voliči labouristů – příslušníci dělnické třídy, kteří žijí v rozpadajících se městech, jež kdysi byla průmyslovými centry britského impéria.

Británie má přitom zvláštní volební systém: poslancem se stane ten, kdo získá v okrsku nejvíce hlasů, aniž by to nutně musela být většina; systém ignoruje, kolik lidí volí tu či onu stranu celostátně. Konzervativci získali v zemi 43,6 procent hlasů, což není špatné, ale většina to není. Naopak strany požadující druhé referendum o odchodu Británie z Evropské unie dostaly více než padesát procent.

Většinový britský volební systém však znamená, že toryové mají většinu osmdesáti křesel v dolní sněmovně parlamentu. Což jim umožní v klidu vládnout až do příštích voleb v roce 2024.

Je tak prakticky jisté, že parlament schválí Johnsonem již dojednanou „rozvodovou smlouvu“ upravující podmínky odchodu Británie z Evropské unie a země opustí unii k plánovanému datu 31. ledna 2020.

Pak ovšem začne běžet jednoroční přechodné období a začnou také jednání o nové obchodní dohodě se sedmadvaceti členskými státy Evropské unie. Pokud se nepovede uzavřít jednání do konce roku 2020 (na tak složitá jednání je to extrémně krátká doba), je možné, že Británie opustí EU bez jakékoli dohody o budoucích vztazích. Což by patrně znamenalo zavedení vysokých cel a způsobilo by to velké problémy Británii i jejím evropským partnerům. A to jsou problémy, které by dopadly také na české a britské občany, kteří v obou zemích žijí.

Boris Johnson ovšem vyhrál na celé čáře, mezi konzervativci ohromně posílil svou autoritu a má nyní velký manévrovací prostor. Mohl by ignorovat extrémisty ve své vlastní straně, kteří požadují co největší odstřižení Británie od Evropské unie? Mohl by prodloužit lhůtu na vyjednávání nové obchodní dohody s EU, i když něco takového ve volební kampani odmítal? Mohl by nakonec udržet široký přístup Británie na evropský trh, ačkoli by to také znamenalo přijmout mnoho bruselských pravidel?

Mohl. Pokud jde o jeho dosavadní spojence z řad zastánců radikálního brexitu, Boris Johnson nikdy nebyl zrovna ztělesněním loajality. A v povolebním projevu řekl, že nebude ignorovat ty, kteří nevolili konzervativce a stále by chtěli zůstal v EU; nebude prý ignorovat jejich „vřelé pocity vůči ostatním národům Evropy“. A právě nyní podle něj přišel čas vybudovat „nové partnerství s unií“.

Ovšem jestli se Boris skutečně obrátí více k Evropské unii, samozřejmě nevíme. Jedna věc však jistá je: období, kdy britská loď plula bez jakéhokoliv směru, je za námi. Loď má teď nového kapitána a novou posádku. Ta buď brzy doveze Brity do bezpečí přístavu, anebo se s nimi roztříští o skály.

 

Autor je zástupce šéfredaktora měsíčníku Standpoint.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement