Dobře pomáhat je nejtěžší věc na světě

Psal se rok 2000, když se mladý pár, tehdy dvaadvacetiletá Denisa Augustínová a čtyřiadvacetiletý Martin Bandžák, vydal na Kubu. „Zahlédli jsme v nějaké knížce fotografii nemocnice na Kubě, kde se léčily děti, oběti černobylské katastrofy. Pod fotkou byl nápis Tarara, nic víc,“ vzpomíná Martin. Místo zachycené na fotografii se rozhodli najít – a právě to byl počátek jejich společných aktivit, v jejichž rámci dnes pomáhají lidem po světě.

Trvalo jim měsíc, než léčebnu pro ukrajinské děti zasažené radiací – kterým měl pomoci pobyt u moře v tropickém klimatu Karibiku – našli. „Tehdy byl na Kubě nedostatek nafty, autobusy moc nejezdily, a tak jsme museli dost chodit pěšky,“ dodává Denisa. Kubánská diktatura sice projekt zahájený v devadesátých letech využívala v propagandě, avšak dvěma mladým cizincům hned tak neřekli, kde místo leží. „Hrálo nám ale asi trochu do karet, že jsme mladí. Nevyvolávali jsme u úřadů velké obavy. A taky možná pomohlo, že jsme z bývalého Československa a naše země tam měla pozitivní obraz,“ vzpomíná Denisa.

Místo, po němž pátrali, leželo na východ od hlavního města Havana. Během dvou měsíců, které v léčebném komplexu strávili, pomáhali dětem. „Dostávaly podpůrnou léčbu a své poslední měsíce trávily na překrásném místě u pláže, ale tisíce kilometrů od svých rodin,“ vzpomíná Martin. „Byl to pro nás impulz,“ popisuje Denisa příběh vzniku neziskové organizace Magna. „Začali jsme uvažovat o osudech lidí po celém světě a taky o tom, že dva lidé nemohou úplně dobře jen tak nekoncepčně pomáhat a že bude lepší, když to bude mít nějakou hlavu a patu.“

Hospic u moře

Náznaky toho, že se bude chtít Denisa Augustínová věnovat humanitární práci, najdeme už v jejím raném mládí. Když byla malá, její máma si coby sociální pracovnice nad rámec svých pracovních povinností občas brala opuštěné děti domů. Když pak Denisa na vysoké škole studovala sociální práci a psychologii, kromě studia ještě různě dobrovolničila, pomáhala drogově závislým či HIV pozitivním. Nějaký čas strávila v uprchlických táborech bývalé Jugoslávie. Kvůli svým dobročinným aktivitám dokonce vynechala i svou promoci – v den, kdy se konala, totiž už byla v již zmíněné nemocnici na Kubě.

Martin Bandžák – dnes nejen humanitární pracovník, ale také oceňovaný fotograf, jenž získal i hlavní ceny v soutěži Czech Press Photo – se narodil do lékařské rodiny. „Trávil jsem dost času u mámy v nemocnici anebo u babky v lékárně,“ říká. Když bylo Martinovi pět, odletěl společně s rodiči do Afriky; státy sovětského bloku totiž posílaly své odborníky do spojeneckých rozvojových zemí. „Už tehdy jsem asi přestal vnímat hranice. Od té doby se dívám na svět jako na jeden. Vnímám, že se má pomáhat tam, kde je problém,“ říká.