Přiznat si tragédii

Digitální model koronaviru.

foto Profimedia.cz

Jestli se chceme my, Češi, z nynější zdravotní a ekonomické krize poučit a zabránit tomu, aby se v dalších letech něco podobného opakovalo, musíme si nejprve přiznat jednu smutnou, zásadní pravdu.

To, co se zde dělo a děje, je průšvih historického rozměru. Česká republika si vedla při boji s pandemií koronaviru v mezinárodním srovnání mimořádně špatně, slovy biochemika Jana Konvalinky – čelíme „největšímu umírání v této zemi od druhé světové války“.

Spoustě lidem mohou znít předcházející věty banálně. To je přece jasné, že jde o katastrofu, o tom mě nemusíte přesvědčovat, namítnou. Z mých zkušeností však vyplývá, že k onomu závěru nemalá část populace stále nedospěla a v této skupině jsou i lidé inteligentní a vzdělaní. Skutečně nemusí vůbec jít jen o hlasy typu – je to celé podvod, spiknutí, zdravotnická totalita. Jde i o různé subtilní formy zlehčování, zpochybňování, výmluv a okecávání.

Statistickým faktem přitom je, že loni i začátkem letošního roku zemřelo podstatně více Čechů a Češek než v předcházejících letech ve srovnatelném období. Je například zcela legitimní zkoumat, zda se v nadúmrtích neprojevilo i to, že zdraví některých seniorů poničila samota způsobená protipandemickými omezeními. Určitě je potřeba se zamyslet nad tím, proč dopadáme tak zle, i když jsou u nás lockdowny neobyčejně vleklé a školy v evropském srovnání bezprecedentně dlouho zavřené, což se nám velmi pravděpodobně v příštích letech neblaze vrátí na kvalitě vzdělání.

Ale předpokladem k tomu, aby takové zkoumání k něčemu smysluplnému vedlo, nemluvě o poučení, jak se snažit příště takovou tragédii nedopustit, je právě ono přiznání si průšvihu. Nemusí být okázalé, nemusí být dokonce ani veřejné, ale je opravdu potřeba. Kvůli této zemi.

Podpořte Reportér sdílením článku