Přírodní, nebo umělku?

Jarní brigáda na hřišti Unionu Břevnov.

Foto Marek Šálek

O jednom fotbalovém dilematu.

Založili jsme fotbalový klub a teď se ho snažíme nastartovat. Ve výboru je nás tak akorát, abychom se v hostinci Na Hrádku vešli k jednomu stolu. Skoro na všem se shodneme, ale jedno téma nás úplně zásadně rozdělilo…

Hřiště Unionu Břevnov tvoří prastará škvára, která během čtvrtstoletí, kdy se tu nehrálo, zarostla něčím na způsob trávníku. Pro sedmdesát dětí, které tady zatím trénují, to jakžtakž stačí. Je ale jasné, že se povrch musí vyměnit, pomoc přislíbila radnice.

Ještě před rokem by mě nenapadlo, že to slovo někdo z nás může vůbec vyslovit nahlas: umělka. Vždyť součástí našeho snu o obnově tradice ve čtvrti, kde s fotbalem začínali třeba Jan Berger nebo Pavel Horváth, byla vůně čerstvě posekaného trávníku!

Hlavní argument, který slýcháme od kustodů, trenérů i hráčů okolních klubů, zní neprůstřelně. Zatímco teď si musíme po dobu pěti měsíců (od listopadu do konce března) pronajímat tělocvičny a jiná hřiště, s umělým trávníkem prý začne jiná písnička: naše hřiště si budou pronajímat ostatní. To by dávalo naději na větší finanční soběstačnost.

Umělka taky potřebuje péči: vsypávají se do ní gumové kuličky, které změkčují dopad a snižují riziko odřenin. Ve srovnání se sekáním, hnojením, postřiky proti plevelu, zaléváním či vydrbáváním staré trávy však jde o pakatel.

Jenomže… To bude náš fotbalový potěr trávit významnou část dětství na rozpálené páchnoucí umělé hmotě? Ptáci nenajdou ne celém hřišti žížalu? Včely a čmeláci budou marně kroužit a hledat nektar, protože umělky bude téměř hektar? Ano, už z toho veršuju…

Soupisem výhod a nevýhod jsme popsali několik archů papíru, občas si vyčteme příliš pragmatický nebo naivní postoj. Nám romantikům dává chabou naději, že i umělka se musí po deseti až dvanácti letech vyměnit…

Jak byste hlasovali vy? Důležitá poznámka: u hřiště bychom rádi měli i hospodu.

Podpořte Reportér sdílením článku