O myších a lidech

Názory

Co dělat, když se myši rozmnoží natolik, že lezou i do postele - o tom se píše v pravidelném sloupku Turnádo.

Audio
verze

Jsem druhým měsícem s kamarádkou na chalupě a pomalu se ze mě stává přírodní člověk. Což neznamená, že si občas nepřihneme poctivé pálenky. 

Sedíme u ohně, který pomalu stravuje zpuchřelé kmeny, a stará bříza pokyvuje svými ohebnými větvemi. Mluvíme o všem možném, hlavně o stávající situaci kolem viru. 

Přítel mé kamarádky, John, pracuje v New Yorku jako řidič sanitky. Denně jezdí průměrně ke dvaceti případům, u kterých se projevují symptomy covid -19. A protože zdravotníků je málo, musí sám rozhodnout, koho má ještě smysl vozit do nemocnice. John už sice po mnoha zkušenostech pozná, jak vypadá člověk, jehož příbuzným má jen říci „nechte si ho doma a buďte s ním“, nicméně tíha zodpovědnosti a pochybnosti, zda rozhodl správně, musí být strašidelná.

Do našeho povídání bříza sklápí své větve a ukládá se ke spánku. I já se pomalu chystám do postele, ale když odhrnu peřinu, vyběhne několik myší. Jana radí rázně s nimi skoncovat. „Jinak ti sežerou celej dům.“ Jenže se zabíjením myší mám problém. 

 

Mé trauma zřejmě souvisí s obdobím zazimovávání, kdy babička sypala červený jed na víčka od okurek, a na jaře jsme pak myši tahaly z lavoru pod bojlerem, kam naskákaly šílené žízní. Naše pohledy na likvidaci hlodavců se různily, což bylo důvodem nejedné rozepře.

„Evičko, kdyby jim hrozilo vyhynutí… Ale je jich jako máku a jsou jedna jak druhá.“ „Myslíš, babi, že ony nás nějak rozlišujou? Jsme divná zvěř obalená látkou, která chodí na zadních. Jsou přece i humánní pastičky.“ 

„Nebudu jezdit po vsi s myší v kufru,“ odmítá babička moderní moresy. 

Když zemřela, umožnila jsem myškám volný pohyb po domě bez drsných zásahů. Občas sežraly rýži, kus daňového přiznání, prokousaly díru ve starém svetru, který stejně štípal. Letos v zimě se trochu rozjely, rýže už jim byla málo, jako moučník si daly rodinné balení kmínu, a nakonec zhltly platíčko ibalginu.

Ale že mi vlezly do postele, to už je moc. Našla jsem starou poctivou pastičku a vložila do ní kus špeku. Než se mi ale podařilo správně pružinu natáhnout, chytla jsem si do pasti několikrát vlastní prst. Po hodině piplání jsem jich rozmístila po místnosti rovnou deset, padl na to celý špek. Převlékla jsem postel a šla spát. Ležím v posteli zbrocená potem a čekám, až některá past sklapne. Připadám si jako John, který rozhoduje o životě a smrti živých bytostí. Zároveň bych se samozřejmě chtěla vyspat. Myši pastičky ignorují, běhají vesele z kouta do kouta, občas to nevydržím a hodím po nich bačkoru. Kolem druhé začínám ze zoufalství potichu mňoukat. Usnu nad ránem a budím se v poledne. Všechny špeky jsou vyžrané, pastičky prázdné. Jdu si ošetřit nateklý prst do sednice, kde sedí Jana s knížkou. 

„Co čteš?“ ptám se. 

„Knížku povídek od Agathy Christie.“ 

„A jak se jmenuje?“ 

„Past na myši. Promiň.“

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement