Chci slyšet hymnu
LidéČeské karate ještě nemělo takový talent, jakým je dvacetiletá Martina Šáchová. Rodačka z jihočeských Vodňan začínala jako tenistka, ve dvanácti letech přidala na maminčin popud jako doplňkový sport právě karate. A nyní atakuje světovou špičku v soubojové disciplíně zvané kumite. „Chtěla bych, aby mi hráli hymnu,“ řekla mi v českobudějovické kavárně Datel. O týden později se jí to málem splnilo: na mistrovství světa juniorů získala stříbro.
V tradičním karate se hodně pozornosti věnuje tomu, aby závodník nenechával zvítězit své ego. Cílem – alespoň podle japonských mistrů – prý není ukázat, kdo je lepší a kdo horší. Takový přístup ale není Martině Šáchové vlastní. Také proto ve čtrnácti letech zvolila soubojovou disciplínu zvanou kumite. „Jsem soutěživá. Ať dělám cokoli, potřebuju vyhrávat,“ nerozpakuje se přiblížit svou povahu.
Trenéři se snaží, aby děti minimálně do dvanácti let soutěžily v „katách“, jak se říká základním cvičením, při nichž karatisté předvádějí své dovednosti, ale nemají při tom soupeře. Martina však měla fyzické i mentální předpoklady pro soubojový styl.
„Katařky a kataře rozeznáte na první pohled, jejich postavy vypadají dost podobně – potřebují mít silnější spodky. Při kumite, které dělá Marťa, je ale důležitá výška a švih,“ upřesňuje Miroslav Hýsek, který je šéftrenérem jak na klubové úrovni v Českých Budějovicích, tak v reprezentaci. „Výhoda je i to, že mám hypermobilní kyčle, v dětství jsem chodila na balet,“ doplňuje nejlepší česká karatistka.
Cílem je olympiáda
Klíčová – nejen pro Martinu a jejího trenéra, ale vůbec pro světové karate – je vidina olympijských her. Při těch loňských v japonském Tokiu byl tento sport zařazen do programu jako ukázkový. Z následující olympiády, která se má uskutečnit v roce 2024 v Paříži, ale karate už zase vypadlo. Což je pro závodnickou elitu mrzuté, neboť právě od případné účasti na hrách se odvíjí systém financování. Jinými slovy: s vidinou olympiády se v rámci národních svazů otevírají penězovody, o kterých si jinak menší sporty mohou nechat jenom zdát.
„Doufáme v Los Angeles 2028, kdy bude Marťa v nejlepším závodnickém věku,“ říká Miroslav Hýsek. K případné olympijské medaili má našlápnuto už nyní, loni například skončila pátá na „dospěláckém“ mistrovství světa. Dosavadní výsledky v kombinaci s tím, že reprezentuje malou a v karatistickém světě spíše exotickou zemi, jí vynesly i pozvánku na Světové hry – jakousi olympiádu neolympijských sportů. „Pro karatisty je to prestižnější událost než světový šampionát,“ vysvětluje trenér Hýsek.
Událost, které se zúčastnilo 3 600 závodníků z více než stovky zemí, se konala v Birminghamu v americkém státě Alabama. Martina se o nominaci dozvěděla až týden před zahájením, což částečně ovlivnilo i výsledek – skončila osmá. Z atmosféry velkého sportovního svátku se ale vrátila nadšená. „Už slavnostní nástup byl velkolepý, přišlo se podívat třicet tisíc diváků, zajímali se o nás novináři, fotografové… Myslím, že každý sportovec sní o tom, takhle se ukázat a cítit se v centru pozornosti, takže jsem za to byla moc vděčná,“ říká o akci, při které se mohla setkat s reprezentanty takových sportů, jako je florbal, inline bruslení, baseball, sumo, lakros, squash, americký fotbal, vodní lyžování, kickbox, surfing, triatlon či parkour… Je zajímavé si uvědomit, kolik odvětví se na olympiádu z různých důvodů nevejde, celkem jde o třicet sportů a dvě stovky disciplín.
Nepříliš výrazný výsledek ze Světových her si Martina Šáchová bohatě vynahradila o čtvrt roku později při juniorském mistrovství světa. Dva dny před odletem jsme spolu seděli v Café Datel, což je její oblíbený podnik u českobudějovického náměstí. Než jsme se rozloučili, podělila se o svůj velký sportovní sen: „Chci stát na stupních vítězů a slyšet českou hymnu.“ Načež sebevědomě prohlásila: „Když se proti mně nespiknou okolnosti, mohlo by to vyjít už teď. Zkušeností mám na to dost.“
Světový šampionát v kategoriích kadeti a U21 se konal v tureckém městě Konya. Česká závodnice nejdříve porazila soupeřku z Kosova, pak smetla australskou karatistku 10:1, přešla i přes závodnici z Černé Hory. V semifinále ji čekala Ivana Perovičová ze Srbska, letošní mistryně Evropy v seniorské kategorii. Ve chvíli, kdy prezident na Pražském hradě rozdával státní vyznamenání (ze sportovců je dostali hokejista Jiří Holík a tenista Ivan Lendl), poslala Martina esemesku: „Tak je z toho finále, v neděli nastoupím proti Japonce!“
Medicína musí počkat
Martina je až zarputilá jedničkářka. „Zpětně vidím, že jsem to s učením až přeháněla,“ směje se při vzpomínce, jak důležité pro ni bylo nedostat na vysvědčení ani jednu dvojku. „Jsme v tomhle se ségrou praštěný, hodně se předháníme, která bude mít lepší výsledky,“ zmiňuje o tři roky starší sestru Lenku. „Dá se říct, že jsem šprtka, ale získala jsem díky tomu disciplínu. Naučila jsem se pracovat s časem, kterého ubylo, když jsme začali cestovat na závody,“ říká absolventka Biskupského gymnázia v Českých Budějovicích.
Nyní studuje ekonomický management na Jihočeské univerzitě. „Je to provizorní řešení,“ přiznává s tím, že původně měla jinou ambici. Uvažovala o medicíně, v létě dokonce dělala v Praze přijímačky – obor nutriční terapie. Nakonec rozhodlo, že v Budějovicích má výrazně kvalitnější zázemí pro naplnění svých sportovních cílů. Zdejší karatistický klub má padesátiletou tradici a zakládal jej Jiří Faktor, tchán dnešního šéftrenéra Miroslava Hýska.
Martina navázala v jihočeské metropoli také úzkou spolupráci se zdejší akademií silového tréninku jménem Staca, která má ve svém portfoliu ženskou reprezentaci v softbalu nebo řadu elitních hokejistů – zakladatel centra Dominik Kodras působí i jako kondiční trenér u reprezentačního áčka. „Před pár lety jsme pořád dokola běhali po oválech, skákali žabáky, tahali jeden druhého na zádech. Tohle je úplně jiný level, a já se navíc můžu víc věnovat karate a fyzičku nechat na specialistech,“ pochvaluje si trenér Hýsek.
Bez rodičů by to nešlo
Ctižádostivé karatistky si nedávno všimlo Armádní sportovní centrum Dukla, jehož členkou je od letošního ledna. „Zařizují mi letenky a ubytování, občas zpětně něco proplatí. Balíček peněz na sezonu jsem ale měla vyčerpaný už v půlce roku, teď už je to zase na rodičích,“ přibližuje Martina finanční mantinely ze strany střediska, které spadá pod ministerstvo obrany.
Důležitá je i podpora klubu, díky které má Martina hrazenou veškerou přípravu. A nedávno se objevil první sponzor: dodavatel tepelných čerpadel, spřízněný se zmíněným kondičním centrem Staca. Naopak nelze příliš počítat s příjmy za umístění v závodech, byť by šlo o medaile. „Vyhrajete Světovou ligu a dostanete tisíc eur, což je většinou sotva na letenky,“ ušklíbne se trenér Hýsek.
Martina už závodila například i v Mexiku, Chile nebo Maroku, nejraději se však vrací do měst, jako je Dubaj. „Mám ráda pořádek a čistotu,“ říká. Připouští ale, že poslední dobou už jí pobyt daleko od domova začíná připadat trochu monotónnější, a tedy náročnější. „Ráda poznávám nová místa, ale trčet dvanáct hodin v Detroitu, když vám uletí letadlo, není zrovna velká zábava.“
Musíme se slyšet
Martina je taky paličák, říká její trenér. „Už je to ženská a má svůj názor. Tím mě nutí na naší přípravě víc pracovat. Nenechá mě na pokoji, musím se častěji zamýšlet nad vlastní prací. A hlavně s ní komunikovat, což pro mě byla nová věc,“ svěřuje se Miroslav Hýsek a doplní: „Dřív jsem to hodnotil hlavně ze svého pohledu. To se s Martinou změnilo a myslím, že nás to posouvá oba – musíme hledat společné řešení.“
Čerstvá vicemistryně světa upřesňuje: „Někdy potřebuju víc porozumět, co se po mně vlastně chce.“ – „Ona špatně slyší, jako opravdu. Kolikrát nezaslechne, co jí říkám, takže k sobě musíme jít nablízko a říct si to znova,“ upozorňuje trenér a jeho svěřenkyně potvrzuje: „Mám nedoslýchavost osmačtyřicet procent na obou uších.“ – „Slyší jenom to, co uzná za vhodné,“ zasměje se trenér a dodá: „Dělám si srandu.“
Na zápasy kumite dohlíží pět rozhodčích. Jeden jej vede přímo z ringu, hlavní slovo mají čtyři „rohoví“ na židličkách: pro získání bodu potřebuje závodník podporu minimálně dvou z nich. Počítají se údery pěstí do hlavy či trupu (1 bod), kop do trupu nebo do zad (2 body) a kopy na hlavu či „podmet“ následovaný doražením na zemi (3 body). Povolený je jen dotek, který soupeře nijak neohrozí, tedy žádný bolestivý kontakt. Zápasí se v pěnových rukavicích, přesto může dojít ke zranění. „Měla jsme třeba zlomenou kůstku kousek od oka, takže z toho byl fialový monokl a oko jako tenisák,“ říká Martina.
Při kumite se hodně křičí. „Říká se tomu kijaj a projevuje se tím bojovnost. Útočící závodník tak chce dát najevo, že se odehrál dotek, a zaslouží si tedy bod – když rozhodčí váhají, pořádný výkřik je může přesvědčit,“ říká trenér Hýsek a Martina doplňuje: „Někdy si zařveme i před nástupem na tatami, uvolní to stres. Kijaj má prostě svoje kouzlo, někdy z toho až mrazí, jak to někdo dokáže prožívat. Mám to ráda.“
Posoudit, zda skutečně proběhl dotek, může být někdy hodně složité. Stává se navíc, že závodník zkouší simulovat následky úderu a s útrpnou grimasou se chytí za příslušnou část těla. V takovém případě rozhodčí zkoumají, zda je na kůži vidět zásah. Samostatnou kapitolou jsou neférové verdikty: „Rozhodčí mívají slabost pro favority, což jsou často Turci a Egypťani, hodně při sobě drží Balkánci,“ tvrdí Miroslav Hýsek.
Zbývalo šest vteřin
Jsem si jistý, že podobnou otázku dostávají karatisté často, ale neodolám: Použila někdy Martina něco z toho, co se naučila při karate, i mimo tatami? „Nikdy jsem se nedostala do situace, že by něco takového hrozilo,“ říká vážně. Načež se rozesměje: „I když počkejte, při svatbě kondičního trenéra Dominika mě hokejisti provokovali, abych je kopla – chtěli vidět, jak to vypadá. No tak jsem je trochu pokopala.“
Užívá si, když je při závodech hodně diváků, pomáhá jí i přítomnost blízkých včetně přítele Dominika – rovněž karatisty. „Akorát táta už se nechce dívat. Byl u toho, když mě soupeřka bouchla do oka, a od té doby se bojí, že mi přináší smůlu.“
Momentálně je zřejmě nejslavnější žijící občankou Vodňan, k úvaze by mohl připadat ještě zdejší rodák Mikuláš Minář ze spolku Milion chvilek pro demokracii. „Jenomže domácí lidi už mě berou spíš jako Budějičandu, což mě mrzí. Za nejlepší sportovce města jsou každopádně vždycky vyhlášeni fotbalisti. Což jim přeju kvůli tátovi, který je v šestačtyřiceti pořád jeden z nejlepších střelců v okrese.“
V Turecku se nakonec Martina české hymny ještě nedočkala. „Ve finále jsem vedla ještě šest vteřin před koncem 1:0. Pak ale rozhodčí uznali Japonce kop za tři body – na videu je přitom vidět, že se mě nedotkla,“ povzdechne si Martina.
Rekordní zájem
Příprava karatistů probíhá hodně všestranně a velký důraz je kladen i na mentální stránku. Mimo jiné právě kvůli okamžikům, jako byl závěr finálového zápasu v Turecku. „Jasně že mi to přišlo nespravedlivé a obrečela jsem to. Je ale potřeba to rychle hodit za hlavu,“ říká Martina s tím, že s podobnými verdikty musí karatista počítat.
Hodnocení rozhodčích je někdy kruté, ale jinak nedá Martina na atmosféru kolem karate dopustit. Má srovnání s tenisem: „I karate je individuální sport, ale panuje v něm větší respekt a pokora, našla jsem tady osobnější a semknutější vztahy,“ říká juniorská vicemistryně světa, která vypomáhá ve svém mateřském klubu s tréninky dětí.
Nyní ale na své malé svěřence nebude mít moc času, její závodní program je nabitý – až do příštího června, kdy jí bude jedenadvacet, bude souběžně objíždět závody jak v juniorské, tak dospělé kategorii. Hymny se tak může dočkat při nejbližších dvou evropských šampionátech – v únoru na Kypru nebo v březnu ve Španělsku.