Mám být doktor – nebo muzikant?

Lidé

Marcela Procházku jsem poznal jako zpěváka kapely No Distance Paradise. Fantasticky zpíval, měl velké charisma – chytrý a slušný kluk, kterého si nelze neoblíbit. Lépe jsme se poznali předloni v Londýně, kde Marcel žil, a já byl svědkem jeho studiové spolupráce se zpěvačkou Lenny. Začínal tehdy sólovou kariéru pod jménem Marcell, chtěl vydat desku a já myslel, že se příště setkáme na křtu. Setkáváme se ovšem v nemocnici: Marcel v bílém plášti mě očkuje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Marcel je úkaz, takového syna by si přál mít každý rodič.

Je vůbec možné, říká si určitě spousta lidí, aby byl někdo takhle šikovný a zároveň hodný?

Už jsem to zažil několikrát, ale vždycky znovu mě to rozhodí: Marcel telefonuje své manželce, designérce Lindě, se kterou je od dob studií na olomouckém gymnáziu, říká jí, ať za námi přijde na kafe, a když ukončí hovor, prohodí spíš sám pro sebe než směrem ke mně: „Je úžasný, když má člověk nejlepší holku na světě…“

Po čtrnácti letech vztahu!

Po dvou letech manželství!

Na svatbu z roku 2019 ti dva rádi vzpomínají, protože tenkrát byli na vrcholu štěstí a všechno se jim dařilo. Žili v centru Londýna, Linda měla prestižní designérskou práci za britský plat, dokončovala originální lustr pro tamní nóbl hotel.

Marcel vydělával o něco méně, ale milovanou hudbou: létali za ním čeští umělci, třeba již zmíněná Lenny, jeho práce si začínali všímat i Britové – oprávněně doufal, že si brzy zařídí vlastní londýnské studio.

Jó, časy před covidem!

Svatbu si naplánovali do Prahy, na střechu Lucerny, a byl to životní mejdan, na kterém vedle Marcelových No Distance Paradise zahrála i spousta blízkých kamarádů; kromě Lenny například Adam Mišík, Albert Černý nebo Mirai, který je autorem titulku k tomuto článku, protože to byl právě on, kdo na svatbě zazpíval píseň s refrénem: „Mám být doktor – nebo mám být muzikant?“

Svatební hosté se smáli, ale ona to není ani tak legrace, jako spíš Marcelovo dlouholeté vážné dilema.

 

Kdo je kdo

Potíž při líčení Marcelova příběhu tkví v tom, že kdejaké konstatování může znít jako chlubení, přičemž Marcel je tím posledním, kdo by se chlubil. Spoustu věcí by mi sám ani neřekl – vím je od jeho Lindy nebo od kamarádů.

Takhle jsem třeba zjistil, že je Marcelův táta vyhlášeným olomouckým veterinářem a stejné práci už se věnují i dva z jeho tří mladších bratrů (ten nejmladší ještě studuje).

 

„Je pravda, že táta vybudoval nádhernou kliniku,“ uzná dokonce i Marcel, „a já mu od deseti let pomáhal vyšetřovat, očkovat, dokonce operovat. Psy, kočky, ale klidně i papoušky nebo hady. Taťka jezdil za zvířaty i do zoo, bral mě s sebou, bylo to krásný dětství – dal by se podle těch zážitků, myslím si, natočit úspěšný seriál. Taťka je specializací kardiolog, má ale širokospektrální rozhled a spousta vyšetření se podobá lidské medicíně, tak jsem si přirozeně řekl, že chci být buď veterinářem, anebo lékařem...“

A zase: Marcel by to nerozmazával, ale jako kluk byl nadějným fotbalovým brankářem, chytal za Sigmu a za HFK Olomouc. „Až v osmnácti letech jsem se definitivně rozhodl soustředit na přijímačky ke studiu medicíny. Vzpomínám na jeden detail z té doby. Vedení klubu si pozvalo mého tátu: Pane Procházko, vždyť váš syn zná jenom tenhle stadion, tyhle šatny, ty své gólmanské rukavice, tak co by měl v životě dělat jiného? Mysleli tím, že mám zůstat, ale nevědomky urychlili mé rozhodnutí s fotbalem skončit.“

Marcelovým vzorem býval samozřejmě Petr Čech: „Jeho plakát mi visel na stěně, ale šlo to ještě dál – vždycky jsem například musel mít rukavice té samé značky, v jaké zrovna chytal Petr.“

Marcel říká křestní jméno, „Petr“, protože se s Čechem v Londýně skamarádil: „Ale bavíme se mnohem víc o muzice než o fotbale…“

Mám pocit, že je magnetem na zajímavé lidi, takže pokračujme v podobných historkách, bude jich několik.

Zaprvé: dokud Petr Čech chytal, Marcel mu občas zašel fandit na tribunu, jednou to bylo ve trojici s režiséry Petrem Kolečkem a Janem Prušinovským. A teď ta historka, u které Marcel navrhoval, ať ji nezveřejňuju, ale mně připadala natolik dojemná, že jsem si vyprosil svolení:

„Třeba s tím Petrem Kolečkem jsme se poznali při přípravě seriálu Lajna, do něhož jsem skládal písničku. Nějakým omylem se přihodilo, že jsem dokonce dostal v Lajně malou roli, kvůli které jsem přiletěl z Londýna do Havířova a za to pak měl několik vteřin filmové slávy, ale pochopil jsem tehdy, že herectví pro mě není. A vysvětlím proč, jen to musím vzít oklikou. V šesťáku jsem se během praxe na hemato-onkologii staral o vážně nemocného, vlastně ještě mladého muže, drsného havíře, který mi ale až něžně vyprávěl o tom, že má moc šikovného syna, herce, nějakého Štěpána. Při natáčení Lajny se pak Štěpán Kozub zmínil o tom, že mu v Olomouci umřel táta, a mně to secvaklo. Vyprávěl jsem, jak k němu táta vzhlížel, jak ho měl rád, ačkoli to třeba nedával znát... Od té doby se zaprvé máme rádi se Štěpánem a zadruhé právě kvůli němu vím, že herectví není pro mě. Štěpán je takový herecký talent, že se k tomu nikdy nemám šanci přiblížit...“

Další poměrně dojemnou historku Marcel poví asi jen díky tomu, že si vzpomenu na jeho předloňské nadšené povídání o tom, jak se v Londýně na jakési večeři potkal s Ronem Woodem, kytaristou Rolling Stones.

„Co to vlastně bylo za večeři?“

„Tomáš Berdych se tenkrát v Londýně loučil s kariérou.“

A teď přichází slíbená dojemná pasáž: „V době, kdy se Tomáš ženil se svojí Ester, měli oba rádi píseň Ghost od naší kapely No Distance Paradise, a tak jsem se stal utajeným darem. Obřad se konal v nádherném monackém hotelu, a když se ti dva políbili a řekli si ano, já vyšel zpoza skály, po bílém koberci se vydal s kytarou směrem k nim, zpíval jsem Ghost a všichni měli v očích slzy, byl to neuvěřitelně silný okamžik.“

 

Z koncertu do špitálu

Teď ale nazpět do Olomouce, do čtvrťáku na gymnáziu. Jsme v onom klíčovém období, kdy končí fotbalová kapitola, Marcel už se chystá na medicínu, ale zároveň zakládá studentskou kytarovou kapelu a do toho poznává Lindu. „Tehdy naše škola slavila
125. výročí a vydala u té příležitosti almanach, kde byla i sekce sportovních úspěchů. Hledal jsem zmínku o sobě a nenašel nic, zato tam bylo několik stran o jakési Lindě Vránové, reprezentantce ve sjezdu na divoké vodě. Byly tam i fotky, jedno s druhým mě to zaujalo, tak jsem začal pátrat a zjistil, že ta holka chodí o ročník níž. Sehnal jsem číslo a pozval ji na koncert svých kámošů.“

Linda přišla, ale s kamarádkou, protože o bližší vztah s nějakým fotbalistou, „šamponem“, kdovíjak nestála.

Jenže Marcel se už stával muzikantem, a aby to Lindě dokázal, naplno rozjel kapelu No Distance Paradise. Za půl roku podlehla tlaku, od té doby se od sebe pokud možno nehnou...

Linda (dnes už příjmením Procházka) by stála za samostatný článek, protože má spoustu cen za design a například teď si dělá pilotní zkoušky, ale soustřeďme se na Marcela.

Je mu dvacet, studuje medicínu a jezdí s kapelou. „V raném dětství jsem hrál na klavír a na kytaru, zpíval ve sboru, ale pak jsem to kvůli fotbalu opustil a teď jsme s klukama začínali od nuly. Já třeba nebyl vyzpívanej, takže jsem se občas ukřikl – když člověk začne hrát hodně koncertů a po nich sedí v zakouřených barech, jednoho krásného dne se probudí úplně bez hlasu. A tak jsem se rozhodl vyhledat pomoc v olomouckém Moravském divadle, kam jsem dva roky chodil na hodiny operního zpěvu, a dokonce dostal nabídku stát se členem sboru. Ale já se jen potřeboval naučit zacházet s hlasem a potom ten skill přenést z operního zpěvu do kytarové hudby tak, aby nezněl moc vyumělkovaně.“

Kdo slyšel Marcela zpívat, zná jeho mimořádný rozsah: ke konci svého operního období zvládal basové, barytonové i tenorové role...

Po pár rozjezdových letech se kapela dostala na poloprofesionální úroveň – předskakovala například Tata Bojs nebo Sunshine, ale potom taky slavné zpěvačce LP ve vyprodaném Foru Karlín; na festivalu Colours of Ostrava dostala velké pódium, pod kterým tleskalo snad osm tisíc lidí.

Opravdu už to vypadalo nadějně, jenomže Marcel pořád studoval medicínu. „Docela běžná byla situace, že jsme dohráli po půlnoci v Plzni, já sedl za volant dodávky, v šest ráno přijel do Olomouce, vyskládal aparaturu a v sedm se hlásil na praxi v nemocnici, což už bych dneska nezvládl.“

Když byl v šesťáku, dostala kapela nabídku na turné po Novém Zélandu: „Samozřejmě jsme nejeli, vždyť jsem státnicoval…“

Zbytku kapely to muselo být líto. Navíc bylo zřejmé, že Marcel není typ, který chce strávit život v dodávce a po klubech – nikdy se netajil tím, že miluje Beatles, U2, Coldplay nebo Arctic Monkeys, chtěl dělat (kvalitní) hudbu pokud možno pro masy. „Navíc jsem miloval kreativní práci ve studiu a směřoval k tomu, že bych mohl být i producentem.“

Věhlasný producent Dušan Neuwerth si ho přizval k práci na desce zpěvačky Debbi jménem Break – a byla z toho cena Anděl.

„To už se psal rok 2018 a já konečně dostudoval medicínu. Na závěr jsme všichni psali do ročenky, jakou lékařskou specializaci si chceme zvolit, a já na tu otázku odpověděl následovně: Hudební průmysl.“

Nebylo to jednoznačné rozhodnutí – Marcel nevylučoval, že jednou do nemocnice nastoupí. Ale hudebně se mu dařilo a hlavně se stala veliká věc: Linda dostala profesní nabídku snů, firma Lasvit jí nabídla místo v londýnské pobočce.

A Marcel odjel s ní.

Dokonce se ucházel o práci na dětském oddělení jedné britské nemocnice a byl přijat: „Jenomže pak mi došly dvě věci: že se hudebně cítím být ve formě a potřebuju to někam dotáhnout, plus to, že anglické zdravotnictví není na tak vysoké úrovni jako to české, což mě trochu vylekalo – nechtěl bych tam s medicínou začínat.“

Zatímco například Lenny létala do Londýna za ním, na duet s Lucií Bílou letěl Marcel do Prahy. „Možná až moc jsem létal tam a zpátky. Měl jsem spíš intenzivně makat na londýnské kariéře, ale nevadí, Londýn mě hodně posunul hudebně, lidsky i jazykově.“

 

Tento rok nebude můj

Když jsem je potkal koncem roku 2019 v Londýně, skutečně vypadali jako reklama na štěstí.

Marcel mi líčil, jak bude vypadat jeho tamní studio, a vyprávěl o britských zpěvácích nebo kapelách, se kterými v něm chystá natáčet.

Linda si chodila do své práce snů: „Za pár let,“ plánovala, „si našetříme na cestu kolem světa.“

A potom přišlo jaro 2020. Během pár týdnů bylo vše jinak – katastrofa. „Pokud jde o nás dva,“ nesouhlasí Marcel, „o katastrofě bych nemluvil, katastrofa to byla pro lidi, kteří ztratili své nejbližší – ale nám se jenom změnila životní cesta.“

Marcel, který se tou dobou už osamostatnil pod přezdívkou Marcell, těsně před pandemií zahájil společné turné s Miraiem, ale stihli jen dvě vystoupení. „Loni jsem měl jet i koncerty s Chinaski, vydat debutovou sólovou desku, otevírat vystoupením předávání Andělů a tak dále; prostě chtěl jsem do toho brutálně šlápnout a věřil jsem, že rok 2020 bude rokem mým.“

Namísto toho se s Lindou stali jedněmi z prvních Čechů, kteří už v březnu onemocněli covidem. „Prožili jsme si něco jako týdenní intenzivní chřipku, ale tehdy byly pro ukončení karantény nutné dva negativní testy, a ty moje až do června vycházely pozitivně, i když mi dávno nic nebylo.“

Linda přišla po pár týdnech pandemie o práci, a proto odjeli autobusem do Prahy. Oba byli psychicky na dně jako nikdy dřív. Marcel zažil svou první velkou uměleckou krizi: „Několik měsíců jsem nenapsal dobrou písničku. Bývám zvyklý neustále skládat, v kapse mám iPhone, do kterého si něco nahrávám v letadle, v ordinaci, všude, ale od března tam tyhle moje zvukové poznámky nepřibývaly. Ještě přes léto jsme z toho měli guláš v hlavě, bylo to jalové období, jehož jediným plusem byl fakt, že jsme si pronajali krásný staropražský byt přímo nad Čertovkou. I ekonomicky jsme situaci zvládli, protože jsem jako producent pomáhal ostatním a natočil hudbu pro pár reklam, nicméně vydání vlastní desky jsem odložil a umělecky ten nešťastný rok víceméně odepsal.“

 

Svět se rozjasnil

Když začala podzimní vlna, Marcel si uvědomil, že nastává správný čas: „Složil jsem přece Hippokratovu přísahu...“

Ideální pro nástup do nemocnice byl začátek očkování. „Říkal jsem si, že nejsem atestovaný lékař, ale práci ve vakcinačním centru zvládnu a pomůžu tím lékařům, kteří potřebují být na intenzivních péčích.“

Nastoupil do Nemocnice Na Františku, která je v centru Prahy – podél řeky to má z domova čtvrt hodiny pěšky. „Navíc pracuju jen tři dny v týdnu, takže mi zbyl čas na muziku. Jakmile jsem začal pracovat v ordinaci, najednou se mi muzika do hlavy zase vrátila a krize skončila; ulevilo se mi.“

Zrovna u Marcela je škoda, že v práci musí nosit roušku, protože patří k lidem, kteří by se smáli i na stého očkovaného pacienta v řadě (před ordinací je neustále fronta). „Občas mě pacienti poznají, nedávno jsem od paní dostal vyšívané srdíčko. I přímo v nemocnici se rozkřiklo, že je na vakcinačním nový dlouhovlasý kolega. Radost mám, když přijde na očkování muzikant, například Vladimír Mišík. On mě zná přes syna Adama, kterému jsem pomohl napsat pár písniček, takže jsme pokecali – jako obvykle jsem byl zpočátku trochu nervózní, protože Vláďa Mišík je můj největší český vzor, zpívá neuvěřitelně, Slunečný hrob je vrcholem české populární hudby, ale i celá poslední deska je výborná…“

Zmíněnou desku jménem Jednou tě potkám produkoval Petr Ostrouchov, což je nejen muzikant, ale taky vyhlášený odborník na autorské právo. „A právě Petr Ostrouchov mi radil, ať se věnuju oběma svým světům, muzice i medicíně, protože jedno obohatí druhé a naopak.“

Marcel bere radu vážně a doufá, že si ho na Františku ještě chvíli nechají: „Alespoň dokud se bude ve velkém očkovat.“

Nabídku na plný úvazek zatím s díky odmítl: „Vždyť říkám, že už zase naplno skládám, a moje léto se zaplnilo koncerty.“

Linda se vrátila ke špičkovému designu – na zakázku tvoří další velkolepý lustr. Jejich svět se rozjasnil; možná nakonec ještě vyrazí na tu cestu kolem světa.

Marcel bude mít na kontě skvělou desku, ale stejně si cestou bude zpívat refrén svého života: „Mám být doktor – nebo mám být muzikant?“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama