Hrdina operace Pouštní bouře: Na ministerstvu se nás snažili dehonestovat

Jaký nejemotivnější zážitek z období kolem 17. ledna 1991 si vybavíte?

Prvním kritickým okamžikem byl jekot sirén a bombardování, které začalo hned po vyhlášení Pouštní bouře. Když to přeženu, člověk musel před bombami až sklonit hlavu. Druhý kritický okamžik byl, když se po vyhlášení poplachu při manipulaci se zbraní nešťastně zastřelil četař Petr Šimonka. Na můj návrh byl poté povýšen in memoriam na podporučíka.

A co situace, kdy jste při osvobozování Kuvajtu překročili jeho hranice? Vždyť tuzemské velení vám striktně zakázalo opustit území Saudské Arábie, na kterém jste dosud operovali.

Pro mě jako velitele bylo něco hrůzostrašného toto rozhodnout. Na území Saudské Arábie jsme byli vysláni, abychom chránili její vojska, jenomže ta měla najednou v plánu hranice překročit. Nemůžete přece přestat plnit operační úkol, ke kterému jste se jako velitel zavázal. Bylo to rizikové, ale nemohl jsem nechat saúdskoarabská vojska na holičkách. Co kdyby Saddám Husajn zpanikařil, a přece jen se rozhodl použít chemické zbraně, kterých měl plné sklady? Do té doby jsem ani nepomyslel, že by mohl člověk zešedivět za tak krátkou chvíli.

Nepřekročil jste tím své pravomoci?

Nepřekročil jsem je svévolně, umožňoval mi to Článek 5 mezivládní dohody. Původním úmyslem byla ochrana civilního obyvatelstva, ale situace na místě vyžadovala ochranu saúdskoarabských vojsk, která byla vyslána osvobodit Kuvajt. Navzdory obrovským protestům z domova proto došlo k rozdělení jednotky na čtyři části, abychom splnili úkol chránit postupující vojáky.

Ještě bych chtěl zmínit jednu důležitou věc: až po mém rozhodnutí, ale ještě těsně před překročením kuvajtských hranic, jsem dostal od ministra obrany Luboše Dobrovského šifrovku, kde toto mé rozhodnutí schválil. Potěšilo mě, že tam dopsal poznámku, že oceňuje můj přístup k plnění úkolu. Potom nade mnou držel ochrannou ruku.

Věděla jednotka, že jednáte na vlastní pěst?

Věděli to jen ti, kteří byli více zainteresovaní. To znamená velitel chemiků Luboš Šmehlík a velitel lékařů Marián Ondrejček. Když jsem byl nedávno na společném setkání veteránů na pražském Vítkově, všichni prohlásili, že to brali a dodnes berou jako plnění válečných úkolů. Mohli mi říct: „Ty blbče, kams nás to vehnal?! A ještě jsi nás ohrozil! A ještě jsme mohli jít do vězení!“ Ale nikdo neuhnul. Ostatně do vězení bych šel já, protože jsem nesl odpovědnost.

Takže se dá říct, že jste měl štěstí na dobrou partu? Že nikdo nedělal „vlny“?