Hrdina operace Pouštní bouře: Na ministerstvu se nás snažili dehonestovat

Report

Sedmnáctého ledna uplyne jedenatřicet let od irácké invaze do Kuvajtu a zahájení spojenecké operace Pouštní bouře. Pro Československo byla válka v Perském zálivu první porevoluční zahraniční misí, velitelem československé protichemické jednotky byl plukovník Ján Valo.

Jaký nejemotivnější zážitek z období kolem 17. ledna 1991 si vybavíte?

Prvním kritickým okamžikem byl jekot sirén a bombardování, které začalo hned po vyhlášení Pouštní bouře. Když to přeženu, člověk musel před bombami až sklonit hlavu. Druhý kritický okamžik byl, když se po vyhlášení poplachu při manipulaci se zbraní nešťastně zastřelil četař Petr Šimonka. Na můj návrh byl poté povýšen in memoriam na podporučíka.

 

A co situace, kdy jste při osvobozování Kuvajtu překročili jeho hranice? Vždyť tuzemské velení vám striktně zakázalo opustit území Saudské Arábie, na kterém jste dosud operovali.

Pro mě jako velitele bylo něco hrůzostrašného toto rozhodnout. Na území Saudské Arábie jsme byli vysláni, abychom chránili její vojska, jenomže ta měla najednou v plánu hranice překročit. Nemůžete přece přestat plnit operační úkol, ke kterému jste se jako velitel zavázal. Bylo to rizikové, ale nemohl jsem nechat saúdskoarabská vojska na holičkách. Co kdyby Saddám Husajn zpanikařil, a přece jen se rozhodl použít chemické zbraně, kterých měl plné sklady? Do té doby jsem ani nepomyslel, že by mohl člověk zešedivět za tak krátkou chvíli.

 

Nepřekročil jste tím své pravomoci?

Nepřekročil jsem je svévolně, umožňoval mi to Článek 5 mezivládní dohody. Původním úmyslem byla ochrana civilního obyvatelstva, ale situace na místě vyžadovala ochranu saúdskoarabských vojsk, která byla vyslána osvobodit Kuvajt. Navzdory obrovským protestům z domova proto došlo k rozdělení jednotky na čtyři části, abychom splnili úkol chránit postupující vojáky.

Ještě bych chtěl zmínit jednu důležitou věc: až po mém rozhodnutí, ale ještě těsně před překročením kuvajtských hranic, jsem dostal od ministra obrany Luboše Dobrovského šifrovku, kde toto mé rozhodnutí schválil. Potěšilo mě, že tam dopsal poznámku, že oceňuje můj přístup k plnění úkolu. Potom nade mnou držel ochrannou ruku.

 

Věděla jednotka, že jednáte na vlastní pěst?

Věděli to jen ti, kteří byli více zainteresovaní. To znamená velitel chemiků Luboš Šmehlík a velitel lékařů Marián Ondrejček. Když jsem byl nedávno na společném setkání veteránů na pražském Vítkově, všichni prohlásili, že to brali a dodnes berou jako plnění válečných úkolů. Mohli mi říct: „Ty blbče, kams nás to vehnal?! A ještě jsi nás ohrozil! A ještě jsme mohli jít do vězení!“ Ale nikdo neuhnul. Ostatně do vězení bych šel já, protože jsem nesl odpovědnost.

 

Takže se dá říct, že jste měl štěstí na dobrou partu? Že nikdo nedělal „vlny“?

Vlastně u nás panovala docela divná vojenská kázeň. S klukama jsem si tykal, pracoval jsem spíš manažersky. Původně jsem totiž působil ve výzkumu a učil na vysoké škole a pak dělal na letecké základně. Vlastně ani nevím, proč zrovna mě ministr navrhl a prezident schválil na funkci velitele mise do Perského zálivu. Občas si někdo postěžoval, ale z hlediska plnění rozkazů se nestalo, že by někdo neuposlechl. Přitom některé rozkazy byly hodně nad rámec...

 

Například?

Například rozkaz dodržovat určitá pravidla během ramadánu – pokud možno nekonzumovat jídlo a nekouřit před muslimy. Směrnice OSN pro riskantní operace hovoří jednoznačně: v místě nasazení respektovat národní a náboženské zvyky. Jinak bychom tam byli za agresory nebo přinejmenším za burany.

 

 

Síla Havlova poselství

Kde se vzali těsně po revoluci čeští a slovenští vojáci, kterým nevadilo bojovat po boku Američanů, oficiálně bývalých nepřátel?

Výběr byl hodně náročný, dokonce jsme ho museli zopakovat. První skupinu jsme museli rozpustit, protože tam lidé přišli v domnění, že budou pracovat na ambasádách a na různých diplomatických pozicích. A najednou se dozvěděli, že by se mohli ocitnout ve válce, navíc za malé peníze. Při druhém výběru už byli všichni předem přesně informovaní. Včetně toho, že jsme se stali součástí protiirácké koalice.

Hlásilo se nám hodně lidí z civilu, včetně žen – hlavně zdravotních sester. Ale já jsem musel dát za pouhé dva měsíce dohromady jednotku, která bude schopná plnit úkoly protichemické obrany. Lékař, který poskytne zdravotní ochranu chemicky zasaženého člověka, musí být speciálně cvičený. Když na chemicky zasaženého člověka sáhne řadový doktor, skončí taky zamořený a budeme je zachraňovat oba.

 

Jak jednotka reagovala na to, že operaci podpořil osobně Václav Havel?

Před zahájením operace Pouštní bouře jsme od něj dostali poselství, ve kterém zdůraznil, že jde o memento naší historie: okupaci malého státu agresivním sousedem. A že navazujeme na tradice našich legionářů nebo vojáků z druhé světové války na západní a východní frontě. Strašně to na nás zapůsobilo. Pamatuji si, že radiové spojení tehdy zrovna moc nefungovalo a vzdálenost mezi skupinami byla kolem stovky kilometrů – v poušti. A já měl jedinou radiostanici! Tak jsem zajistil, aby všichni obdrželi papírové kopie tohoto Havlova poselství a bylo jim to přečteno – využil jsem k tomu zásobovací skupinu. Síla toho poselství byla ohromná. Zdaleka ne všichni členové jednotky byli srdcem prohavlovští, ale v průběhu operace se to postupně změnilo.

 

Zarazilo vás, jak se k vám zachovalo vedení armády po návratu domů?

Naši činnost vysoce ocenil Václav Havel, který nás přijal na Hradě. Podobně ocenil naši misi ministr obrany Luboš Dobrovský. Problém byl ve třech hlavních funkcionářích armády, podle kterých se pak rozhodovali lékaři a další funkcionáři. Ti byli tragičtí.

 

Můžete to rozvést?

Náčelník generálního štábu generál Karel Pezl veřejně prohlásil, že jsme se do války přihlásili dobrovolně. A že nemá informace, že bychom se ocitli v prostoru chemických otravných látek. Přitom já sám jsem mu předtím předal kompletní zprávu, v níž stálo, že jsme během války naměřili v ovzduší sarin a yperit. Hned druhý den se ale tahle zpráva ztratila a na základě této lži zřejmě postupovali další vysocí funkcionáři. Budu konkrétní: náčelník zdravotnické správy generál Milan Suchomel prohlásil, že žádný z příslušníků československé jednotky netrpí po návratu ze Zálivu žádnými vážnými nemocemi. A plukovník Vojtěch Kubeš z odboru mírových sil OSN generálního štábu se nechal v médiích slyšet: „Všech 45 příslušníků jednotky je v pořádku, protože nepůsobili v takových podmínkách jako britští vojáci.“ Představte si, že člověk, který to měl zastřešovat, ani řádově neodhadl náš počet – bylo nás 207! A neměl ani páru, kde jsme byli – samozřejmě jsme působili na stejném místě jako britští vojáci! Ke všemu ministr obrany Antonín Baudyš suverénně oznámil, že příslušníci naší protichemické jednotky žádnými nemocemi ze Zálivu netrpí, protože se s chemickými otravnými látkami nesetkali. Vznikla tak špatná atmosféra, že jsem pochopil, že nejde jen o snahu nepřiznat zdravotní problémy, ale že jde o snahu dehonestovat přímo činnost protichemické jednotky. Byla to zeď, přes kterou jsem se už nedostal.

 

Jaký byl podle vás motiv takového jednání?

Možná šlo o politické důvody, ale nahlas to říct nechtěli. Nemohli říct, že jim jde proti srsti spolupráce se Spojenci. Většina zkrátka nesouhlasila s naším vysláním a vůbec jí nevonělo, že naše jednotka dokázala úspěšně plnit úkoly.

 

Podnítilo vás právě tohle k založení Sdružení válečných veteránů?

Tehdy se na mě obracelo hodně lidí se zdravotními problémy, a já jim nemohl pomoct. Dodnes to v sobě dusím. Jan Huzán na následky syndromu války v Zálivu, dnes označovaného jako Pouštní horečka, zemřel. Přímo na mě se obrátil třeba bývalý člen jednotky Petr Horák, který chtěl, aby mu jeho zdravotní problémy uznali jako nemoc z povolání. Ten dodnes doslova živoří, přitom trpěl hned několika příznaky této nemoci. Zoufale jsme se snažili reagovat na veřejná prohlášení funkcionářů, z nichž jednoznačně vyplývalo: „Nedejte jim žádnou šanci, oni by chtěli vysoké odškodné“. Přitom jsme chtěli jen to, aby se veteránům dostalo adekvátní péče, a aby veřejnost věděla, že naše protichemická jednotka splnila válečné úkoly a byla v zahraničí vysoce oceněna. Později se nám podařilo prosadit alespoň Zákon č. 170/2002 o válečných veteránech. Moc nám tehdy pomohl někdejší ministr obrany Luboš Dobrovský, který mně a mluvčímu sdružení Peteru Želinskému umožnil vystoupit před Bezpečnostním výborem Sněmovny. A senátor Michael Žantovský nám pak zajistil slyšení v Senátu.

 

Jak se k veteránům staví nová ministryně obrany Jana Černochová?

Paní Černochová se v činnosti armády vyzná a problematice válečných veteránů se věnuje dlouhodobě. Už jako starostka Prahy 2 nechala postavit pomníček všem padlým novodobým válečným veteránům. To je velice hezké. Setkal jsem se s ní jenom kraťoučce při předávání pamětní medaile. Omluvila se mi za třicetileté zpoždění...

 

Takže si paní Černochové vážíte?

Dám na první dojem, a ten byl, že je to žena vstřícná, rozhodná, zasvěcená do problematiky, vědomá si vážnosti situace. Na druhou stranu je nutné si přiznat, že úkolem ministra obrany je celá škála daleko důležitějších úkolů, než jsou veteráni.

 

Myslíte, že kdyby došlo na lámání chleba, podpořila by ministryně veterány v případě odškodnění za zdravotní potíže způsobené válkou v Zálivu? A pomohlo by zřízení nové komise?

Už teď bych vám mohl nadiktovat závěrečnou zprávu takové komise. Nejdřív by bylo několik stránek o tom, jak jednotka splnila tolik a tolik úkolů, pak by přišlo, jak byla situace v armádě komplikovaná v důsledku politických změn a následovalo by přiznání, že sice došlo k určitým chybám, ale se zpětnou platností už asi tedy nic a blablabla. V závěru by stálo, že se z toho armáda poučila, a že podobná situace už v žádném případě nesmí nikdy nastat. Tečka. Kdyby měla nějaká komise vzniknout, podpořil bych ji pouze za předpokladu, že by v ní figurovali příslušníci čs. protichemické jednotky. Lékaře by zastupoval vedoucí zdravotního oddílu Marián Ondrejček, chemiky Luboš Šmehlík, který prováděl analýzu. Měl by tam být i kompetentní člověk pro ekonomické záležitosti plus poradce pro komunikaci s ministryní.

 

 

Váš otec mě ukecal

Jaký je vůbec původ onoho syndromu války v Perském zálivu?

Jde o tři věci. První jsou chemické otravné látky, které byly v průběhu války naměřeny sice v nízké koncentraci, ale i tak mohly poškodit zdraví - záleží na délce pobytu v zamořeném místě. Druhým faktorem byla hořící naftová pole a nadýchání se karcinogenních látek ze zplodin hořících ropných vrtů. K tomu zpracovala studii i česká lékařka doktorka Milada Emmerová, která čerpala i ze zahraničních zdrojů. Další problémy mohlo vyvolat používání uranové munice ze strany Spojenců. Nad tím ale zůstává – na rozdíl od dvou předešlých – dodnes velký otazník. Jaké jsou důsledky kontaktu člověka s vybuchlou uranovou municí, není dosud uspokojivě vysvětleno.

 

Vaše jednotka naměřila během války stopové koncentrace chemických otravných látek. Konkrétně šlo o sarin a yperit. Jak si vysvětlujete, že jste je vy naměřili, zatímco jiné spojenecké jednotky nikoliv? Měli jste lepší chemické vybavení než Britové či Američané, kteří sarin a yperit nezaznamenali? Dodejme, že mělo jít o množství 0,003 g/m3 respektive 0,002 g/m3.

Naši chemičtí odborníci jsou historicky vycvičeni tak, aby dokázali analyzovat chemické otravné látky už od minimální hodnoty. Zatímco západní praxe byla, že přístroje měřily v ovzduší teprve zvýšené koncentrace. Moji chemici by tedy dokázali zjistit v ovzduší chemické látky, i kdyby někdo vylil něco malého v kuchyni, to znamená prahové a podprahové hodnoty. Ale kdyby šlo o vyšší koncentraci a nastal opravdový tvrdý chemický útok, řadoví chemici začlenění do ostatních jednotek by to zaregistrovali také.

Na našich informacích záleželo, protože byly prvním signálem, zda začít hlídat daný prostor. Laboratoř konkrétní jednotky v případě podezření jejich výskyt ověřovala. Proto speciální protichemická jednotka musí být v prostoru každého válčiště, ale nesmí ovlivňovat válečnou situaci a způsobit paniku. Zprávu o našem naměření stopových koncentrací sarinu a yperitu jsme mezi ostatní nerozšířili, nebyl vyhlášen ani žádný poplach. Pouze jsme informovali velitele celé protiirácké koalice generála Normana Schwarzkopfa.

 

Unikly tyto látky v důsledku vybombardování skladu na území Iráku?

Ano. Takový byl i závěr vyšetřovací skupiny americké CIA. Asi se to nemělo bombardovat, když věděli, že tam jsou chemické otravné látky, ale stalo se. Mimochodem: podle mě byla chyba, že jsme se v roce 1991 zastavili před hranicemi Iráku, což bylo součástí dohody. Kdybychom šli dál, Iráčané by nás vítali stejně jako Kuvajťané.

 

Už jste zmínil, že jedním z možných původů syndromu bylo spojenecké použití uranové munice. Ještě předtím, než byl tento argument prohlášen za nepravděpodobný, jste se to vydal v roce 2000 do Iráku prozkoumat. Na takovou návštěvu je potřeba notná dávka odvahy. Kde se ve vás vzala?

Pídil jsem se po zdroji těch zdravotních problémů, se kterými se na mě lidé obraceli. Tížilo mě to, protože jsem je do té války vedl já, a oni pak umírali i po letech od návratu z války – na nevysvětlitelné nemoci. Novinář Jaroslav Kmenta (otec autorky tohoto rozhovoru, pozn. red.) se snažil zjistit víc. A v roce 2000 za mnou přišel s tím, že je možnost dopátrat se pravdy přímo na území Iráku. Popravdě, nechal jsem si jím ukecat.

 

Neměl jste z té cesty strach? Přece jen šlo o vaše dřívější nepřátele.

Naše cesta do Iráku byla schválená tehdejším režimem Saddáma Husajna, což ale v žádném případě nezaručovalo naši bezpečnost. Vízum jsme tehdy obdrželi od irácké ambasády v Praze díky tomu, že si nechali přeložit Kmentovu knihu Pouštní horečka. Byli údajně nadšeni z toho, že ji napsal objektivně a nekritizoval jen Irák, ale třeba i Američany za to, jak se nedokázali vyrovnat s nemocemi veteránů. Ambasáda chtěla, aby nás po Iráku doprovázel místní delegát s ochrankou, jinak bychom mohli být vnímáni jako nepřátelé. Jednou se nám třeba stalo, že mě primářka onkologického oddělení nemocnice v Bagdádu, kde leželi také lidé se syndromem války v Zálivu, označila za vraha. Náš doprovod ji nejspíš ukázal článek, kde se psalo, že se lékaři československé protichemické jednotky v poušti během války rozhodli pomoct raněnému Iráčanovi. Jinými slovy: chránili jsme, nevraždili jsme. Primářka se poté začala chovat přátelsky. Od konzula jsme tehdy sice měli garanci, že nám nic neudělají, jenže znáte to. Záleží, jakou má kdo náladu.

 

To zní jako velké riziko.

Až na pár drobných incidentů nakonec všechno dopadlo dobře. Navíc nás vzali na krásný výlet k soutoku Eufratu a Tigridu – na místo, které dnes označují za Rajskou zahradu. Také jsme se mohli procházet po Babylonu, kde jsme mimo jiné viděli asfaltku, která už má tisíc roků a navzdory tomu, že je permanentně rozpálená na sedmdesát stupňů, se ještě nerozpustila. Zkoumají ji dodnes.

 

Jsme v NATO, chovejme se tak

Když srovnáte situaci z roku 1991 s pozdějšími zahraničními misemi, ať už v Afghánistánu nebo Iráku: narážejí dnes vojáci po návratu stále na zeď, o které jste mluvil?

Zaprvé, dneska se už výběr neprovádí ve stylu: „Valo, sežeň 200 lidí někde po ulicích a útvarech.“ Dneska tomu předchází příprava, školení a vybavení, a to v podobě, o jaké se mi ani nezdálo. Stejně tak zázemí, které na misích mají, kontakty s domovem... Nedá se to srovnat. Mám z toho radost. Systém je už nastaven natolik perfektně, že dokáže na nedostatky hned reagovat, nikoliv je zatloukat, jak tomu bylo v našem případě. Ať už jde o zdravotní, hmotné nebo rodinné problémy.

 

Dá se říci, že jste položili základ novému systému péče o válečné veterány?

Myslím, že jsem byl u jeho zrodu. Řekl bych také, že jsme byli odrazovým můstkem pro další zapojování našich vojáků do misí v zahraničí. Může to znít neskromně, ale mé jednotce se přisuzuje i to, že jsme částečně přispěli ke vstupu do Severoatlantické aliance.

 

Pozorujete nějakou hrozbu pro Českou republiku, která by se mohla objevit v dohledné době? Třeba válku nebo diplomatickou krizi?

Jsme členským státem NATO. Pokud se tak budeme i chovat, ničeho velkého se neobávám. Současně platí: jsme členy EU, chovejme se tedy jako Evropané. K takovým výstřelkům, jako byly výdaje ze státního rozpočtu na pokrytí cestovného důchodcům, zatímco výdaje na obranu se krátily, by už nemělo docházet. Když jsme členským státem NATO, musíme mít výzbroj NATO.

 

Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident republiky. Chová se podle vás Miloš Zeman jako hrdý politik aliance NATO?

Rozhodující je jeho přístup neposílat žádné vojáky do zahraničí, nebo je omezit. Plus jeho tvrdý postoj nezvyšovat rozpočet armády. Takže si myslím, že k našemu respektovanému členství v NATO dvakrát nepřispěl.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama