Do Kyjeva daleko. Američané a válka na Ukrajině

Ruská invaze na Ukrajinu zdánlivě sjednotila Evropu a Spojené státy v odporu vůči kremelské agresi. Evropské země v krátkém sledu po sobě navštívila jak americká viceprezidentka Kamala Harrisová, tak přímo prezident Joe Biden. A Evropa i USA se v březnu vzájemně hecovaly k silnější podpoře pro Ukrajinu a k drsnějším sankcím vůči Rusku.

Jakkoli se ale mohlo zdát, že transatlantické vztahy po letech rozpaků znovu vzkvétají, je namístě si uvědomovat i zásadní rozdíly mezi oběma kontinenty. Cynickým, či chcete-li reálpolitickým faktem totiž je, že Ukrajina pro spoustu Američanů není zdaleka tak důležitá, jak by si mnozí v Evropě přáli.

Ostře, ale ne tak moc

Při posuzování amerických záměrů a postojů může na první pohled poněkud mást právě osoba Joea Bidena v Bílém domě. Biden se pohybuje ve vrcholné americké politice půlstoletí a není pro něj těžké sklouznout zpět k washingtonské mentalitě posledních dekád studené války, kdy sbíral své určující zahraničněpolitické zkušenosti. Po půlroce četných nezdarů – odehrály se především na domácí scéně, ale nelze zapomínat ani na tragický způsob stažení amerických vojsk z Afghánistánu – začal Biden těžit z toho, že tváří v tvář ruské invazi působil alespoň na chvíli jako trochu kompetentnější státník.

Stejně tak může poskytovat zkreslený obrázek letmý pohled na průzkumy veřejného mínění. Z nedávného výzkumu objednaného televizní stanicí CNN vyšlo, že přibližně dvě třetiny Američanů obecně žádají větší úsilí ve snaze zastavit ruské vojenské operace na Ukrajině. Jakmile se však ponoříte hlouběji do odpovědí Američanů týkajících se konkrétních kroků, ukáže se, že podpora ve skutečnosti vůbec není tak radikální.

Z průzkumu za průzkumem totiž jasně vychází, že většina Američanů je jasně proti přímé konfrontaci USA s Ruskem kvůli Ukrajině. Útěchou pro „západnější“ publikum (včetně toho českého) může být, že v hypotetickém případě, kdy by Rusko napadlo členskou zemi Severoatlantické aliance, je v současnosti pro přímé americké angažmá v Evropě zásadní většina Američanů – podle březnového průzkumu Quinnipiac University dokonce necelé čtyři pětiny.

Do značné míry ve shodě s náladami americké veřejnosti – tedy ostře proti Rusku, ale bez přímého vojenského angažmá na Ukrajině – tlačila v březnu Bidenova administrativa na špičky evropských zemí. Američtí představitelé hovořili o nutnosti drsných sankcí a co nejdůraznějšího postupu směrem k nezávislosti Evropy na ruských dodávkách plynu a ropy. Na druhé straně se bránili přílišnému zatažení do vojenských operací: Washington tak například zařízl polské plány poskytnout stíhací letouny MiG-29 Ukrajině. Podle Bidenovy administrativy by totiž migy mohly sloužit k útočným operacím na Rusko; Američané se zjevně obávali, že by pak země NATO vypadaly jako příliš zapojené do konfliktu, což by vyprovokovalo Putina k další eskalaci. Místo toho Washington pro Ukrajinu sháněl prostředky protiletecké obrany.

Strašidlo inflace

Další zásadní otázkou ohledně postoje USA k ruské invazi je, jak dlouho jasná, byť omezená podpora americké veřejnosti Ukrajině vydrží. Američané sice mají tendenci se v době válečných krizí sjednotit i za kontroverzním prezidentem, ale nelze zapomínat na to, že poslední dvě přímá angažmá americké armády v Iráku a Afghánistánu se postupem času stala velmi nepopulárními. Právě odpor k „hloupým intervencím“ a „nekonečným válkám“ byl jedním z faktorů, které pomohly Trumpovi dostat se do Bílého domu.

Stejně tak nikam nezmizí Bidenovy dočasně odsunuté domácí problémy, mezi něž patří v první řadě rostoucí inflace. Tu naopak válka na Ukrajině ještě akceleruje. Západní sankce jsou totiž v tomto ohledu dvojsečné a obavy, jak izolace Ruska coby energetického vývozce naruší globální toky fosilních paliv, způsobují nárůsty cen už teď. Pochopitelný strach pak vzbuzuje otázka, jaký dopad bude mít na globální ekonomiku narušení vývozu obilí i hnojiv – Ukrajina i Rusko jsou totiž velkými exportéry obého.

I Biden si zjevně neblahý dopad sankcí a války na americkou inflaci uvědomuje, určitě pokud jde o ceny energií. Ve svých proslovech na začátku ruské invaze opakovaně zdůrazňoval, že jeho administrativa myslí na to, aby Američané příliš nepocítili krizi při nákupu paliv na benzinových pumpách.

Do žádných velkých spektakulárních akcí pak nebude Bidena tlačit ani jeho vlastní strana. V levicovém křídlu demokratické strany v Kongresu se objevují podobně izolacionistické tendence jako na pravém křídle republikánů, o čemž ještě bude řeč. A uvažování staršího, řekněme centristického proudu mezi demokraty lze dokumentovat slovy bývalé senátorky, ministryně zahraničí a neúspěšné kandidátky na prezidenta Hillary Clintonové. Ta sice nyní nedrží žádnou oficiální funkci, na stranu má však stále poměrně značný vliv: je například častým hostem sledovaných liberálních televizních pořadů. A na začátku března ve vystoupení na stanici MSNBC přirovnávala potenciální přístup USA k válce na Ukrajině k sovětské invazi do Afghánistánu.

„Pro Rusy to neskončilo dobře (…), byť tu byly další nezamýšlené důsledky,“ říkala Clintonová. Z evropského pohledu to není příliš povzbudivé přirovnání. Sovětská operace v Afghánistánu totiž trvala dlouhých deset let, americká podpora a dodávky zbraní mudžahedínům sice nakonec vedly k porážce SSSR, ale z části bojovníků se pak mimo jiné zrodily globální teroristické skupiny, které začaly útočit na americké i evropské cíle.

Nebuďme naivní

Jestliže jsou řadoví Američané zvyklí sešikovat se v době války (byť nepřímé, či chcete-li studené) aspoň nějak za prezidentem, nutně to neplatí o vrcholných představitelích opoziční strany. Republikánští politici se dosud plně nevypořádali s tím, co pro jejich stranu znamenal a stále znamená Donald Trump, a jejich reakce jsou tak široce rozkročené. Jedna část amerických konzervativců kritizuje Bidena a demokraty za to, že pro Ukrajinu a proti Kremlu dělají příliš málo – jihokarolínský senátor Lindsey Graham dokonce nedávno nepřímo navrhoval atentát na Vladimira Putina (za což ho sepsuli i mnozí jindy velmi bojovní straničtí kolegové). Na druhé straně od Trumpova příchodu posílilo mezi republikány i takzvané „paleokonzervativní“ křídlo se značně izolacionistickými tendencemi, podle kterého je ruská invaze de facto čistě evropskou záležitostí.

Tuto rozpolcenost – kdy republikánské tábory spojuje obecný závěr, že cokoli Biden udělá, je špatně – ztělesňuje tak trochu i sám Trump. Ten se ve dnech těsně před invazí nechal slyšet, že se Putin zachoval vlastně „geniálně“, a dokonce spekuloval, že podobné kroky jako úvodní anexe Donbasu by mohly Spojené státy aplikovat na svou jižní hranici s Mexikem. Během následujících týdnů se však přesunul blíže k bojovnému republikánskému myšlenkovému táboru a v rozhovorech přemítal například o přímém zapojení amerických dronů v ukrajinském konfliktu. To vše podtrženo klasickým trumpovským výrokem, že za jeho vlády by se nic takového v žádném případě nestalo, protože on by byl mnohem tvrdší.

Jakkoli se tyto republikánské výkřiky mohou zdát bláznivé a nekoherentní, jejich vliv podceňovat nelze. Navíc na tom, že o amerických volbách jak do Kongresu, tak do Bílého domu rozhoduje především domácí agenda, se nic nezměnilo – naopak se toto východisko stalo v posledním desetiletí ještě platnější. I přes efekt ukrajinské krize se přinejmenším nyní, v první části jara, zdá pravděpodobné, že po měsících Bidenových domácích nezdarů v podzimních volbách do Kongresu zvítězí právě republikáni. Lze předpokládat, že bezprostřední šok z ruské invaze opadne a zásadní roli ve volebním rozhodování Američanů bude hrát tlak na jejich peněženky.

Bylo by tak naivní, aby Evropané čekali od Spojených států něco více než politiku v jasně vymezeném rámci: od hlasů po naprostém izolacionismu po nanejvýše nepřímou vojenskou podporu ve snaze vykrvácet Rusko. Žádný ostřejší postoj USA není a – pokud se nestane něco zcela převratného – ani nebude na stole.

Publicista, spolupracuje s různými médii – např. Finmag, Český rozhlas či A2larm. Autor podcastu Redneck o americké´politice a společnosti.