Londýn na nohou, Británie se mění

Nevím jak vy, ale já jen slyším slovo demonstrace a osypu se. Coby dítěti školou povinnému v sedmdesátých letech v socialistickém Československu mi hned naskočí dvě věci: pět hodin ráno a seřadiště. Mám proto velmi smíšené pocity, když moje anglická rodina rozhodne, že se zúčastníme v Londýně obrovské demonstrace.

Před třemi lety 17, 4 milionu lidí hlasovalo pro brexit. Někteří tvrdí, že od té doby dva miliony zemřely, přesto skoro sedmdesátimilionové Velké Británii hrozí, že v důsledku jednoho idiotsky nepřipraveného a nepromyšleného referenda bude brzy malá.

Tuto sobotu někdy kolem desáté dopoledne se moje demonstracechtivá, rozespalá rodina začala trousit k snídani. Chtějí dát vládě a parlamentu vědět, že národ potřebuje druhé referendum, čili hlasování o tom, jestli zůstat v EU, nebo skočit do propasti a odhlasovat katastrofální „no deal“.

Ještě někdy před polednem udiveně pozoruji svou anglickou rodinu v pohodlí jejich viktoriánského příbytku. Protože mně se nikam nechce, držím se stranou, odpustím si své obvyklé neurotické pobíhání a nervózní popohánění. Ponecháni sami sobě – pořád ještě velmi ležerně – se všichni tři probírají víkendovými novinami.

Už chápu, proč bolševici neměli v Anglii šanci. Stalin a Lenin se v Londýně k revoluci v klidu připravovali, aby pak doma smetli stávající režim. Angličana by na barikády jen tak nedostali. Ani když jde o nejdůležitější demonstraci jeho dosavadního života, nevstane v pět ráno a nikdo ho nepřiměje, aby se vzdal svých obvyklých rituálů a oželel svůj klid.