Bourák měl zpoždění. Přesto přijel jako první

Kultura

Naplánoval si premiéru filmu na jaro 2020, jenže přišel koronavirus. Co teď? Odložit uvedení snímku o rok? Režisér a producent Ondřej Trojan se nakonec rozhodl, že jeho černá hudební gangsterská komedie Bourák do kin půjde. Premiéra 11. června se sice koná o čtrnáct dní později oproti původně plánovanému termínu, ale i tak jde o první hraný český film uvedený na plátna po nouzovém stavu. Odhodí diváci obavy a půjdou do kina? Ondřej Trojan pro jistotu říká, že je na průšvihy zvyklý.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze
Mohlo to dopadnout hůře – vysvětluje režisér a producent Ondřej Trojan, když ve svém domě usedá do křesla a já se ho ptám, jak pandemie, karanténa a zákazy ovlivnily práci na jeho posledním filmu Bourák. „Měli jsme štěstí, že nám korona nevpadla do natáčení, které bychom kvůli tomu museli přerušit. Špatně by se naskakovalo zpátky,“ říká. 

Ve chvíli, když na Česko udeřil covid-19, měl před sebou filmový štáb takzvané „dokončovačky“, obrazové a zvukové práce: stříhalo se, dodělávala se hudba. „Prostě standardní postprodukční práce, které jen tentokrát běžely v rouškovém režimu, ale běžely,“ přibližuje režisér a producent ze známé herecké rodiny, jak prožil karanténu. 

Děj filmu se odehrává v imaginárním městě Šlukdorf na severu Čech, kde žije padesátník Bourák, který odmítá dospět a řeší pouze svůj účes, růžový Cadillac a rock’n’roll. Režisér vzpomíná, že když se Bourák natáčel loni v květnu a pak na podzim ve Šluknovském výběžku, zlobilo počasí. „Svítilo sluníčko, když mělo pršet, a pršelo, když mělo svítit. Lezlo to do peněz a bylo to o nervy. A tady se moje dvojrole režisér-producent dostala do ostrého střetu. Viděl jsem, jak peníze tečou, a vytvářel na sebe jako na režiséra tlak, že musím točit rychle, vymyslet to jinak, improvizovat,“ popisuje Ondřej Trojan, s čím musel během natáčení svého v pořadí pátého celovečerního filmu bojovat ještě před nástupem viru.

 

Ega Trojanů

Celovečerní film, který získá titul prvního celovečerního českého filmu uvedeného do kin po jejich zavření kvůli koronaviru, je však zajímavý ve více ohledech. Třeba tím, že do hlavní role Bouráka obsadil Ondřej Trojan svého bratra, známého herce Ivana. „V Želarech mi hrál brácha sice podstatnou, nicméně nevelkou roli. Při takto velké společné práci jsme se tedy vlastně sešli poprvé.“

Spolupráce nejprve nebyla úplně jednoduchá. Ivanovi se totiž posunulo natáčení na jiném filmu – Šarlatánovi; kdyby nešlo o spolupráci s bratrem, nejspíše by z toho vycouval. Že nakonec necuknul, ovšem mimo jiné znamenalo, že bylo málo času postavu Bouráka vybrousit a spousta věcí se řešila „až na place“. „A jak jsme se jako malí rvali jako koně, tak při natáčení se najednou ukázalo, že nemáme ty rvačky tak úplně dořešený, střetla se tam naše ega. Ale pak jsme dotočili, objali se a zjistili, že spousta těch dětských křivd se v tom vypětí během natáčení vyřešila, že máme k sobě nějaký nový komunikační klíč a že bychom spolu teď ideálně měli natočit další film. Začali jsme si rozumět,“ říká Ondřej Trojan.

Bourák, jehož Ivan Trojan hraje, je marná postava. Jak říká Ondřej, je to skála, která ustrnula ve svém životě a odmítá z něj odrolit byť jen kousíček. A stejně tak marná je i jeho žena (kterou ztvárnila Kristýna Boková), i ona od sebe problémy pouze odstrkuje. Třetí výraznou postavou je ještě Jiří Macháček, provinční mafián a majitel místního kasina. Hybatelkou děje je ovšem Bourákova dospělá dcera, která se rozhodne ne úplně příznivou rodinnou situaci svých rodičů, z nichž ani jeden nežije moc dospěle, řešit. 

Postavu dcery ztvárnila studentka konzervatoře Veronika Marková. Další nový objev Ondřeje Trojana – po Aně Geislerové a Jenovéfě Bokové, které obě debutovaly v jeho předchozích filmech. „Veronika byla jedna ze šťastných okolností. Vybral jsem ji na poslední chvíli. Líbilo se mi, že je to takové drzé ťuňtě, byla autentická a živelná a do té rodiny se hodila,“ vzpomíná na casting Ondřej Trojan. Tatáž drzost se mu prý kdysi líbila i na Aně Geislerové, kterou jako patnáctiletou obsadil do svého prvního filmu Pějme píseň dohola. 

 

Hledání komedie

Právě o Pějme píseň dohola hovoří Ondřej Trojan jako o prvním ze série jeho režisérských průšvihů zakončených nynější koronavirovou premiérou.

„Když jsem natočil prvotinu Pějme píseň dohola, tak šla do kin v roce 1991. Chápete? To byla úplná sebevražda!“ říká. Kina totiž byla tou dobou plná amerických filmů – a do toho přišel český film z prostředí pionýrského tábora. „Byl to absolutní propadák! Distributor to ani nechtěl. Vyrobil snad jen jednu kopii a do pár kin to pokusně strčil,“ vzpomíná Ondřej na doby svých režisérských začátků. (Mimochodem, zde začala také jeho dlouholetá spolupráce s dvojicí Jan Hřebejk – Petr Jarchovský, která se zapsala do povědomí zejména filmem Pelíšky, jehož producentem Ondřej Trojan byl; zmíněné duo H–J napsalo k Pějme píseň dohola scénář.) 

Nakonec to ale takový průšvih nebyl. Ondřejova prvotina se hrála na letních projekcích a malých festivalech a ohlasy byly rok od roku lepší. Proto se v roce 1996 Ondřej Trojan odhodlal udělat obnovenou premiéru. „Ten film nestárnul, naopak. Prostředí pionýrského tábora, výkony neherců i to, že lidská blbost funguje v každém režimu… Tak jsme to dali znovu do kin a lidi chodili,“ říká s tím, že zájem o film neopadá ani dnes. Loni na karlovarském festivalu nechtěli diváci režiséra po promítnutí snímku a následujících dvou hodinách debaty pustit ze sálu.

Po prvním filmu si Ondřej Trojan řekl, že chce zase natočit komedii, ale tentokrát ze současnosti. O scénář žádal Petra Jarchovského, který mu ale místo toho přinesl Želary, drama z období okupace a války ve čtyřicátých letech 20. století odehrávající se v horách, kde se skrývá hlavní hrdinka (Aňa Geislerová). „Ten příběh nešel odmítnout,“ říká. Byl totiž osudový, trochu melodramatický – a hlavně velmi silný. Avšak ani tady nevypadalo natáčení růžově. „Horské počasí si tam s námi dělalo úplně, co chtělo. Jediný, kdo věděl, jak bude, byla kuchařka, což jsme ovšem zjistili až ke konci natáčení. Vykoukla z okna a podívala se, jakou barvu má listnatý les na kopci. Předpovědi meteorologů nám tam byly k ničemu. Když jsme dotočili a byli deset milionů v minusu, propadal jsem beznaději. Nakonec se ale Želary zaplatily, přišlo na ně přes půl milionu diváků a prodali jsme je i ven v době, kdy kurz dolaru vůči koruně byl hodně výhodný.“

Po Želarech, které byly nominovány na Oscara (stejně jako předchozí Musíme si pomáhat, opět ze stáje Hřebejk–Jarchovský–Trojan), přišel znovu požadavek na komedii ze současnosti. Petr Jarchovský skutečně Ondřejovi něco přinesl. Nebyla to ale komedie, spíš tragikomedie, a nebylo to ze současnosti, ale ze sedmdesátých let. Ondřej nejásal, ale scénář si přečetl. „Okamžitě jsem se ocitl v době své puberty. Všechny ty postavy jsem znal, všechno jsem to zažil,“ popisuje Ondřej Trojan své první pocity po přečtení scénáře k filmu Občanský průkaz, jejž vzápětí natočil.

Pak už se na myšlenku natočit komedii ze současnosti na nějakou dobu zapomnělo. „Nastala doba, kdy se celá společnost začala otáčet doleva, přibolševizovávat se. A v tu dobu se ke mně dostal tlustý scénář z doby Třetí republiky, která je začátkem všeho, co tu máme dodnes. Demokrati to tehdy v tom osmačtyřicátém podcenili a do značné míry si bitvu o budoucnost naší republiky prohráli sami, nedokázali tomu rudýmu nebezpečí čelit – a to samé se děje dnes, odkrajujeme ze salámu demokracie kolečko po kolečku,“ míní Trojan. Tak vznikl film Toman. Přípravy a natáčení zabraly deset let. Premiéru měl v roce 2018.

 

Ostatní čekají

Obvykle má Ondřej Trojan mezi natáčením svých filmů přibližně sedmileté pauzy, po Tomanovi měl ale najednou víc času – a konečně se objevila na jeho stole vysněná komedie ze současnosti. Petr Jarchovský mu přinesl scénář Bouráka. 

V původním námětu šlo o sociální drama od Evity Naušové zasazené do Sudet. Odehrávalo se v devadesátých letech, kdy byl sever opravdu divoký: prostitutky, herny, zavřené továrny a lidi bez práce. Ondřej Trojan si ale do filmu prosadil současnost. Že je to kraj, kde to nemáte jednoduché a kde za své životy musíte bojovat, tam ale zůstalo. Stejně jako zůstalo, že pevnou životní konstantou je rodina. 

Petr Jarchovský z toho navíc udělal hudební komedii, do níž vsunul subkulturu rockabilly (hudební styl vycházející z rock’n’rollu, který do sebe vstřebal hodně vlivů včetně třeba punku). Hudbu složil Roman Holý a v průběhu filmu se tak opakovaně ocitáme na koncertě zpěváka Matěje Rupperta ve šlukdorfském hudebním klubu.

Na terase u Trojanů se nyní dostáváme k tomu, jak moc se řešila varianta posunutí premiéry nikoli jen o čtrnáct dní, ale ještě na později. „Na miskách vah to byl neřešitelný rébus. Všechny americké i české premiéry se přesunuly na podzim či zimu. Cpou se ovšem někam, kde už je beznadějně plno, prostě masakr. Lidé nebudou mít šanci všechno vidět a filmy si diváky budou navzájem vykrádat. Kromě toho, kdo dneska ví, co vlastně bude s koronou za tři měsíce nebo za půl roku…?“ vysvětluje Ondřej Trojan, proč se rozhodl premiéru dále neposunovat.

Navíc letní komedie musí podle něho jít do kin prostě v létě. „Ostatní české filmy teď čekají, jak dopadne Bourák, jak se budou diváci chovat, jestli naše premiéra lidi rozhýbe,“ glosuje Trojan s tím, že kina jim teď zobou z ruky, protože věří, že jim to může pomoct – návštěvnost totiž zatím byla minimální. Naději, že by do kin mohl nakonec dorazit větší počet lidí, přineslo i rozhodnutí vlády ze začátku června. Zrušilo se pravidlo, že mohou sedět v kině maximálně dva lidé vedle sebe a jedna řada musí být vždy celá volná. Zůstal už jen rouškový režim a zákaz konzumace jídla. „Jednu bitvu máme za sebou. Teď bojujeme o to, aby se v kinech mohlo konzumovat občerstvění stejně jako v restauracích, prostě aby diváci přišli do přátelského prostředí a filmy si užívali naplno. Věřím, že se to do premiéry podaří,“ říká Ondřej Trojan. 

Podle něho je také třeba se strachu z nemoci, která tu s námi může být ještě dlouho, zbavit. „A koukat pořád do akvárií televizí taky není ono. Navíc Bourák je typ filmu, který potřebuje velké plátno, hraje tam skvělá hudba, skvělí herci, ulítlé kostýmy, filmové triky…,“ láká do kina režisér.

Ekonomickou stránku věci, kdy sám do Bouráka zainvestoval nemalé peníze, se prý nyní jako producent snaží neřešit a nestresovat se. Na průšvihy je prostě zvyklý. „V této situaci už jsem byl mockrát. Život je taková sinusoida, vždycky se něco podělá, ale zároveň vás to vždycky někam posune,“ konstatuje a při čekání na premiéru přemýšlí, co dál. Doma mu leží zajímavý scénář – opět od Petra Jarchovského.

Je to úplně něco jiného, než doteď dělal, což má rád; měnit žánr ho baví. Tentokrát jde o komornější film, pomalé vyprávění, kde je hlavní hrdinkou žena. „Líbilo se mi to, něco jsme tam s Petrem měnili a teď mi ten scénář leží už několik týdnů na nočním stolku a já ho na desáté stránce odložil. Po zkušenosti s koronou nevím, zda se mi ještě bude líbit. Nějak se všechno změnilo. Počkám po premiéře a uvidím. Snad se vrátí zpět ta touha, ten pocit, kdy nemůžu téma vyhnat z hlavy a musím ho natočit.“ 

 

Chybička se vloudila

Den po rozhovoru se s Ondřejem setkávám znovu, tentokrát na testovací projekci Bouráka. Než usedneme do promítacího sálu, ještě se chvíli bavíme společně s Ondřejovou ženou Bárou a Petrem Jarchovským.

„Průser,“ říká Ondřej Petrovi. „V závěrečných titulcích nám chybí jedno jméno.“

„Jaký,“ ptá se Petr. „Macháček? Kristýna Boková? Ivan? No počkej, o moc víc už tam těch herců nemáš!“ směje se Petr.

„Elvis chybí!“ prozrazuje chybu Bára Trojanová.

„No ale to je docela dobrý,“ zamýšlí se Petr Jarchovský. „Můžete to uhrát na to, že je to schválně.“ A začne tahat příklady ze světové kinematografie. „Znáte horor Sedm s Bradem Pittem a Morganem Freemanem? Tak toho děsivého vraha hraje Kevin Spacy, ale do titulků ho nedali, aby nikdo neměl šanci vytušit, kdo je vrah,“ uklidňuje Ondřeje Petr. 

„Hele, a Oscara za to nedostaneš, takže v klidu,“ dodává ještě Petr na adresu režiséra, který už na slavnostním předávání v sále v Los Angeles seděl za svůj život dvakrát. Právě Ondřej Trojan totiž Elvise ve filmu ztvárnil – i když se mu do toho prý moc nechtělo. „Šili jsme už kostýmy a on ne a ne říct, jestli do toho teda půjde,“ vypráví jeho žena Bára. Nakonec se uvolil. A dokonce zazpíval. Bourákovi.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama