Útěk z planety Írán. Před koronavirem

6. března 2020

Všichni prodavači potravin chrání sebe i druhé. Jídla bylo všude dost.

Pavel Novotný

„Sbal se, a co nejrychleji odtamtud odleť! Libovolným letadlem!“ Povel šéfredaktora zněl jasně. Věděl totiž, co já na teheránské ulici netušil. Turecko kvůli šíření koronaviru uzamklo pozemní hranici s Íránem a zrušilo lety na své území. Tedy i ten můj. Záhy zavřel přechody další soused, totiž Irák. Írán se propadal do izolace. Operace Útěk začala.

Neděle, 23. únor. Procházím odpoledním Teheránem. Zhruba každý pátý, možná šestý kolemjdoucí má roušku. Nebo dokonce respirátor. Všiml jsem si, že v hotelu, kavárnách i jinde přibyly lahvičky s dezinfekcí. OK, možná je na chodníku méně lidí. Jinak ale nic zvláštního, obyčejný den. Špalíry aut se tlačí před semafory a jen neochotně dávají chodcům na přechodech šanci překonat mnohaproudé bulváry. Obchody jsou otevřené a zboží mají dost, i jídla. Ti méně movití prodávají oblečení či hotové pokrmy přímo z kufru osobního vozu.

Něco se přece jen děje. Kina nehrají. Hlásají to cedule či spíše papíry vyjeté z počítačové tiskárny. „Drazí obyvatelé Teheránu, kina jsou zavřená kvůli šíření koronaviru!“ Autorem textu je Ministerstvo kultury a islámského vedení, které je toho dne nebývale aktivní. Odpoledne rozesílá SMS zprávu, podle které cizí novináři – i ti řádně akreditovaní – „nesmí pořizovat rozhovory s personálem nemocnic a zdravotnických zařízení, stejně jako s provozovateli lékáren“. Navečer pak Íráncům posílají přes mobily další zprávu, aby si obyvatelé nemocí dotčených provincií častěji myli ruce.

V bazaru je méně zákazníků než obvykle. Prodejci oblékli gumové rukavice a nasadili roušky. Jinak to tu žije jako obvykle: dva Íránci se tu pustili do rvačky. Jeden z mužů se prý nevhodně dotýkal manželky toho druhého. Strkanici zpovzdálí sledují zákazníci i obchodníci. Přichází policie, zasahuje pomocí paralyzéru a odvádí je. Mimochodem, nikdo ze zúčastněných neměl na ústech roušku.

No photo, no photo!

Je třeba dostat se ven. Spolu s íránskými přáteli a s pomocí kolegů z Prahy hledáme možnost, jak se co nejpromptněji vyexpedovat kamkoli ze země. Ano, pozemní hranice je opravdu uzavřená. A ne, nedostanu se přes ní legálně. Katar stále létá, šíří se webem zvěst. Jenže cena letenek roste takřka exponenciálně. Mí druzi z Teheránu nakonec našli cestu: poletím s íránskými státními aerolinkami, na výběr mám Hamburk a Düsseldorf. Volím severský přístav. Letenka stojí zhruba dvě stovky eur a platím hotově v místní měně. Kvůli americkým sankcím, které odřízly Írán od mezinárodního bankovního systému, je velice složité za tyto spoje platit zahraniční kreditkou. A kurzy se navíc často mění.

Linky Tureckých aerolinií dávno oněměly. Centrum firmy vydává nejasné, zhusta protichůdné zprávy: „Neletíme.“ „Poletíme jen s cizinci.“ „Rušíme vše.“ „Rušíme jen některé lety.“ „Dozvíte se po půlnoci.“ Turisté, studenti, obchodníci i diplomaté uvízli v chaosu. Jsem už na teheránském letišti, kde má turecký dopravce kancelář. Jdu se spíše jen cvičně podívat, zda se situace nezměnila. Nebo naopak vyjasnila. Připomíná to tady chaos na počátku války. Strkanice, křik. Ženy za přepážkou na mě hulákají, ať jdu na svoji ambasádu, že lety jsou teď jen pro Turky. Jakýsi mladík mě nervózně posílá tamtéž. Další muž se na mě sápe, když chci pořídit dokumentační snímek pro reklamaci. „No photo, no photo!“ volá a chce mi vzít z ruky mobil, načež spěšně mizí.

Podpořte Reportér sdílením článku