Útěk z planety Írán. Před koronavirem

Report

„Sbal se, a co nejrychleji odtamtud odleť! Libovolným letadlem!“ Povel šéfredaktora zněl jasně. Věděl totiž, co já na teheránské ulici netušil. Turecko kvůli šíření koronaviru uzamklo pozemní hranici s Íránem a zrušilo lety na své území. Tedy i ten můj. Záhy zavřel přechody další soused, totiž Irák. Írán se propadal do izolace. Operace Útěk začala.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Neděle, 23. únor. Procházím odpoledním Teheránem. Zhruba každý pátý, možná šestý kolemjdoucí má roušku. Nebo dokonce respirátor. Všiml jsem si, že v hotelu, kavárnách i jinde přibyly lahvičky s dezinfekcí. OK, možná je na chodníku méně lidí. Jinak ale nic zvláštního, obyčejný den. Špalíry aut se tlačí před semafory a jen neochotně dávají chodcům na přechodech šanci překonat mnohaproudé bulváry. Obchody jsou otevřené a zboží mají dost, i jídla. Ti méně movití prodávají oblečení či hotové pokrmy přímo z kufru osobního vozu.

Něco se přece jen děje. Kina nehrají. Hlásají to cedule či spíše papíry vyjeté z počítačové tiskárny. „Drazí obyvatelé Teheránu, kina jsou zavřená kvůli šíření koronaviru!“ Autorem textu je Ministerstvo kultury a islámského vedení, které je toho dne nebývale aktivní. Odpoledne rozesílá SMS zprávu, podle které cizí novináři – i ti řádně akreditovaní – „nesmí pořizovat rozhovory s personálem nemocnic a zdravotnických zařízení, stejně jako s provozovateli lékáren“. Navečer pak Íráncům posílají přes mobily další zprávu, aby si obyvatelé nemocí dotčených provincií častěji myli ruce.

V bazaru je méně zákazníků než obvykle. Prodejci oblékli gumové rukavice a nasadili roušky. Jinak to tu žije jako obvykle: dva Íránci se tu pustili do rvačky. Jeden z mužů se prý nevhodně dotýkal manželky toho druhého. Strkanici zpovzdálí sledují zákazníci i obchodníci. Přichází policie, zasahuje pomocí paralyzéru a odvádí je. Mimochodem, nikdo ze zúčastněných neměl na ústech roušku.

 

No photo, no photo!

Je třeba dostat se ven. Spolu s íránskými přáteli a s pomocí kolegů z Prahy hledáme možnost, jak se co nejpromptněji vyexpedovat kamkoli ze země. Ano, pozemní hranice je opravdu uzavřená. A ne, nedostanu se přes ní legálně. Katar stále létá, šíří se webem zvěst. Jenže cena letenek roste takřka exponenciálně. Mí druzi z Teheránu nakonec našli cestu: poletím s íránskými státními aerolinkami, na výběr mám Hamburk a Düsseldorf. Volím severský přístav. Letenka stojí zhruba dvě stovky eur a platím hotově v místní měně. Kvůli americkým sankcím, které odřízly Írán od mezinárodního bankovního systému, je velice složité za tyto spoje platit zahraniční kreditkou. A kurzy se navíc často mění.

Linky Tureckých aerolinií dávno oněměly. Centrum firmy vydává nejasné, zhusta protichůdné zprávy: „Neletíme.“ - „Poletíme jen s cizinci.“ - „Rušíme vše.“ - „Rušíme jen některé lety.“ - „Dozvíte se po půlnoci.“ Turisté, studenti, obchodníci i diplomaté uvízli v chaosu. Jsem už na teheránském letišti, kde má turecký dopravce kancelář. Jdu se spíše jen cvičně podívat, zda se situace nezměnila. Nebo naopak vyjasnila. Připomíná to tady chaos na počátku války. Strkanice, křik. Ženy za přepážkou na mě hulákají, ať jdu na svoji ambasádu, že lety jsou teď jen pro Turky. Jakýsi mladík mě nervózně posílá tamtéž. Další muž se na mě sápe, když chci pořídit dokumentační snímek pro reklamaci. „No photo, no photo!“ volá a chce mi vzít z ruky mobil, načež spěšně mizí.

O patro výše sedí klidní Íránci. „Jasně, my letíme,“ smějí se. Až na pasové kontrole se pouštím do diskuse se dvěma Turky, kteří jsou očividně pyšní na to, že mají snad poprvé v životě někde přednost. Své aerolinie chválí za to, že z letu vyloučili cizince, i když tito zaplatili. „Turecké aerolinie jsou tu jen pro Turky!“ křičí agresivnější z nich. „Je dobře, že teď smí létat pouze Turci. Aspoň se dostaneme domů a koronavirus nás nepostihne,“ dodává. Bojím se, že mě napadne, snažím se jeho útok vyfotit. Ihned volá letištní policii. Mladík v uniformě řeší věc v klidu. Ukazuji mu novinářskou legitimaci. Aby turecké vlastence uspokojil, maže můj neškodný, ilustrační snímek letiště s ajatolláhem Chojemním, lídrem náboženské revoluce z roku 1979.

Íránský spoj do Hamburku je zcela plný. Má zpoždění. Nakonec odlétá. Steward se směje a rozdává skvělou kávu. Přistávám. Kolegové v Česku pro jistotu informují o mém příjezdu epidemiology - a pak s nimi telefonicky hovořím i já.

Vlak do Prahy jede za půldruhé hodiny po mém příletu.

 

Rozsáhlou reportáž Pavla Novotného z Íránu, sužovaného ekonomickou krizí, vládou duchovních a epidemií koronaviru, najdete v novém vydání magazínu Reportér, které je k dispozici od pondělí 9. března, v digitální verzi zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama