Česko si zaslouží více než vládní údržbu a Babišovy lži

Máme za sebou téměř osm let vlády ANO a ČSSD, i když v posledních čtyřech letech se často jednalo spíše o vládu ANO, komunistů a SPD, cudně krytou širokými zády sociálnědemokratického předsedy Hamáčka. Nabízí se tedy shrnout, co nám tyto vlády přinesly a v jakém stavu se země po jejich působení nachází.

Pojďme se nejprve podívat na jedno nezpochybnitelné plus a tím je lepší ohodnocení práce učitelů. Průměrný plat učitelů základních a středních škol vzrostl v letech 2015 až 2020 z necelých devětadvaceti tisíc na čtyřicet pět tisíc. To je výrazný a správný skok, během kterého se učitelé základních a středních škol posunuli se svými platy ze 102 procent průměrné mzdy v zemi na 117 procent. Pokud považujeme vzdělávání dětí za jednu z důležitých společenských priorit a investici do naší budoucnosti, je namístě slušně zaplatit ty, kdo se o to starají. Platilo by to i bez covidu, po něm však ještě více. Mimochodem u důchodců, kterými se vláda tak ráda ohání, to bylo podle tohoto kritéria naopak, penze proti průměrné mzdě poklesly.

První společné vládní období ČSSD a ANO, u kterého byli navíc ještě lidovci, lze nejspíš docela pochválit za relativně klidné zvládnutí vypjatého migračního období v letech 2015 a 2016, pro které se dobře hodil civilní styl tehdejšího premiéra Sobotky, který se nevyžíval ve velkých gestech a jitření společenských emocí. Méně už lze kvitovat ochotné panáčkování představitelů Sobotkovy strany u čínských eskapád prezidenta Zemana a jeho okolí. Celkově si můžeme se čtyřmi roky odstupu asi říct, že bývalá koalice představovala vládnutí nevzrušivé, ale také neobtěžující. Snad se expremiér Sobotka neurazí, pokud přirovnám jeho vládní působení k slušnému hotelovému recepčnímu – pamatovat si ho za týden už asi nebudete, ale někde v hlavě vám uvázne solidní dojem.

Z posledních čtyř let, kdy hlavní roli v kabinetu převzalo hnutí ANO a principálem ansámblu se stal Andrej Babiš, si onen neurčitý solidní dojem nejspíš může odnést jen málokdo.

Předně je mimořádně těžké vypátrat v paměti cokoli významnějšího, co Babišova vláda udělala v prvních dvou letech existence, tedy za roky 2018 a 2019, před covidovou krizí. Ať se snažím sebevíc, nevybavuje se mi nic. Nula. Promarněný čas, zčásti vyplněný řešením premiérových osobních problémů vyplývajících z neukojitelné chamtivosti. Jedna lež střídala druhou, nevyznal se v nich už snad ani on sám.

Působení vlády v době covidové krize se v čase měnilo, sportovní terminologií řečeno: po nadějné první třetině přišel absolutní debakl. „Vláda manažerů“ opatřeními ve stylu „povolíme prodej kafe na trhu jen do igeliťáku, zatímco jsme otevřeli hospody a bary“ naprosto prošustrovala důvěru obyvatelstva. Lidé si pak jednotlivá opatření ordinovali víceméně sami, protože beztak nikdo nevěděl, co právě platí a co už je jinak, než bylo vyhlášeno včera. Nejdéle zavřené školy, mimořádně vysoký počet obětí na životech, vyčerpané zdravotnictví a rozkolísané státní finance hovoří za vše.

Andrej Babiš rád vystupuje v roli přičinlivého maníka, který je všude a u všeho, postará se o každý problém od tání ledovců až po zkyslé mléko sousedky Novákové. Tuhle pózu vtělil i do volebních hesel, prý za nás bude bojovat „do roztrhání těla“.

Skutečnost je však mnohem fádnější, Babišův kabinet jede v režimu „základní údržby“. Na řešení dlouhodobých a důležitých problémů – jako je třeba udržitelnost důchodového systému, adaptace české ekonomiky na nové, „zelenější“ podmínky, vymýcení přebujelých exekucí nebo strategie k pozvednutí hospodářsky slabších regionů – rezignoval, aniž by snahu o řešení alespoň předstíral.

Česko by si ovšem zasloužilo mnohem víc. Vstupujeme do doby velkých ekonomických i společenských změn a kombinace udržovací politiky s nabubřelou propagandou na to určitě stačit nebude. Představa, že by Babišova strana najednou dokázala najít originální a odvážná řešení ve prospěch země, je přitom nereálná. Nedovedla to za osm let, proč by to tedy mělo přijít právě teď?