Jakub Štáfek: Jsem v klidu, brzy někoho zbiju

Lidé

Když loni v létě otěhotněla jeho přítelkyně, moc si přál syna, se kterým bude chodit na Spartu a naučí ho základům boxu. Kamarádi ale unisono varovali: „Když to bude kluk a zdědí některé tvé vlastnosti, můžeš se jít rovnou zabít.“ To herec, režisér a sportovec Jakub Štáfek uznal. Dnes je šťastný, že má (dvouměsíční) dceru, a říká: „Dostal jsem se do stadia, kdy ani snad nepotřebuju koukat na fotbal, radši čas trávím s rodinou...“ Načež se zarazí. „Ale důležité zápasy na Euru samozřejmě sledovat budu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Změnil se ti letos v dubnu život?

Rozhodně, k lepšímu, i když já jsem se už poslední dva roky do rodinného módu přenastavoval. Teď v sobotu jsem se teda výjimečně dost vožral, protože se kamarádovi narodila dcera, v neděli jsem se pak se strašnou kocovinou musel starat o dcerku svoji a došlo mi, že takhle to už asi vážně nejde – a že už mě to popravdě řečeno ani moc nebaví.

 

Co?

Pivo.

 

A tráva?

Jointa si dám spíš, protože to mojí hlavě na rozdíl od chlastu pomáhá; jsem potom mnohem klidnější.

 

A nehrozí ti průšvih u nějaké dopingové kontroly?

Při zápase v MMA? Vůbec – u nás ten sport zdaleka není tak daleko jako v Americe, tohle se neřeší, spousta kluků se ani netají tím, že raději hulí, než aby chlastali; i když je teda pravda, že už často přešli od THC k naprosto legálnímu CBD.

 

Proč teď brečíš?

Promiň. Nejenom že brečím, navíc se i dusím. Jednou začas mívám alergickou reakci, nevím, co za to může teď, jestli pyl, anebo prach, ale v pohodě, s tím se nedá nic dělat… O čem jsme to mluvili? Jo, CBD: já to taky občas používám ve formě kapiček na rychlejší regeneraci nebo na kvalitnější spánek a fakt to funguje.

 

Ty jsi začal s bojovými sporty poměrně nedávno a máš za sebou jen dva zápasy, oba vítězné. První v boxu, to bylo koncem roku 2018…

… a pak v MMA o rok později.

 

Myslíš, že ti ten tvrdý trénink v roce 2018 ukázal novou cestu?

Spoustu věcí jsem si srovnal v hlavě. Kdekdo má pocit, že jsem si do té doby píchal herák, to vůbec, nějak extra špatně jsem na tom nebyl – ale stejně toho párty lajfu bylo příliš a chyběly mi životní cíle, díky kterým bývám vnitřně spokojenej. Do té doby jsem buď točil, nebo trávil čas v hospodách u piva, což mě pomalu přestávalo bavit a nazrával čas na změnu.

 

 

Uměl bys mi takhle bez přípravy říct, k jakým cílům směřuješ teď?

Pár jich mám napsaných na takzvaném vision boardu, který mi visí na nástěnce v pracovně, z níž se má stát dětský pokoj – ale zatím doma razím názor, že mimino samostatný pokoj nepotřebuje.

 

Co sis na vision board zapsal?

Třeba to, že si chci udělat papíry na helikoptéru. Dva kamarádi mají Robinsona 44 a já se sice bojím výšek, ale od prvního momentu, kdy jsem do toho sednul, jsem byl ztracenej a říkal si, že takový stroj chci umět ovládat.

 

A co ten tvůj strach z výšek?

Mám ho pořád, ale ona je výška a výška. Kdybych stál na střeše mrakodrapu a koukal dolů, bude mi špatně, protože mám kontakt s pevnou zemí; ale když jsem mnohem výš, v oblacích, je to jednodušší. Totéž platí o rozdílu mezi bungee jumpingem, do kterého bych nešel, protože jasně vidím zem pod sebou, a parašutismem.

 

Skáčeš?

Loni jsem měl zaplacený výcvik, pandemie to zhatila, ale teď se můj čas blíží. Zatím za sebou mám jen pár tandemů a vždycky to vypadalo tak, že v letadle jsem byl nervní, ale ve vzduchu mě to přešlo a hned po dopadu jsem chtěl skákat znovu. Přičemž nervozita nahoře v letadle je podle mě správná – když si člověk myslí, že nemá co ztratit, celkem snadno ztratí všechno.

 

Pořídíš si vlastní helikoptéru?

To nepotřebuju, dají se pronajmout.

 

A kam bys letěl?

Ideální je vyrazit třeba do Tater na prodloužený víkend.

 

Je to drahé?

O trochu dražší než vypůjčení karavanu. V desítkách tisíc...

 

Co máš na svém vision boardu dál?

Rekonstrukci chalupy v Rokytnici, protože potřebuju místo pro odpočinek a možnost vypustit všechny budoucí děti na zahradu, což na mých milovaných Vinohradech moc nejde.

 

Ještě něco?

V zimě bych chtěl vylézt na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky.

 

Kolik měří?

Bez pár metrů sedm tisíc.

 

To bych byl kvůli nedostatku kyslíku dávno v mdlobách.

Tak uvidíme, jaký to bude rozdíl třeba oproti Kilimandžáru, které mi připadalo v pohodě – výrazně větší potíže nám dělal Margherita Peak v Ugandě, což je pět tisíc a nějaké drobné, ale člověk tam opravdu potřebuje mačky a cepíny. Je přivázanej a na vrchol šplhá po ledu.

 

Margherita Peak? To už jsi byl na hranici s Demokratickou republikou Kongo, mým vůbec nejhorším cestovatelským zážitkem!

Chápu. Strávil jsem tam dva dny – a nikdy víc. S ozbrojeným doprovodem jsme jeli pod sopku Nyiragongo, která nedávno vybuchla, tam jsme šli taky na vrchol, což bylo fajn, ale jinak… Jezdili jsme v takové otevřené dodávce s pár Čechy, kteří si podle mě zbytečně fotili Konžany v jejich bídě, a musím říct, že Afriku mám rád, poznal jsem tam spoustu míst, ale takovou bídu, jako je v okolí města Goma, jsem nikde neviděl. Stávalo se, že místní házeli po dodávce šutry a názorně ukazovali, jak nás podříznou, to jsem byl docela podělanej. Nic příjemnýho...

 

Máš na svém vision boardu taky nějaký film?

Dokončení celovečerního Vyšehradu, ale pak tam mám napsáno i slovo Kontraktor, což je název komiksového postapokalyptického příběhu, který nosím v hlavě sedm let.

 

Co nějaká práce v zahraničí?

Napadá mě jediná – nebylo by špatné koupit si barák na Šrí Lance a dělat tam surfařského instruktora.

 

Proč právě Šrí Lanka?

Protože mně se na světě líbila spousta míst, ale jen na pár z nich se cítím potřebu vrátit – a jedním takovým je právě Šrí Lanka. Je tam levno, lidi bezvadní... Skoro nic nemají, ale za život jsou vděční, což u nás často postrádám. Máme se skvěle – a pořád řešíme hovna.

 

 

Potřebuju souboj

Když už za sebou máš Kilimandžáro a plánuješ Aconcaguu, mohl by ses pokusit o Korunu světa čili nejvyšší vrcholy všech světadílů.

To nechci, třeba Mount Everest mě vůbec neláká. Kdybych se narodil dřív, tak si umím představit, že ještě v devadesátkách by mě to zajímalo, ale dnes to je komerce a já rozhodně nechci stát s desítkami lidí pod vrcholem. V té frontě se totiž umírá.

 

Necítíš už ze strany svých blízkých tlak na to, abys v životě míň riskoval?

Cítím, ale zároveň jsem sám od sebe pořád klidnější, což je přesně poznat na čím dál bezpečnějších jízdách autem. Na druhou stranu se nechci nechat zatlačit do situace, kdy člověk neriskuje vůbec, protože to bych pak ze života nic neměl. Adrenalinové sporty budu dělat dál, jen s větším respektem. Abych se nenudil, potřebuju posouvat hranice; moje partnerka dobře ví, že to takhle bude navždy, a podporuje mě. Byla tím prvním, s kým jsem řešil, jestli se pouštět do dalšího zápasu, a hned jsme se shodli, že vlastně ani nemám jinou možnost.

 

Proč?

Protože to mám prostě a jednoduše rád. Něco uvnitř mě ten tvrdej souboj potřebuje.

 

Možná to je tím, že jsi zatím ani jednou neprohrál.

Počkej, neprohrál jsem sice v těch svých dvou zápasech, ale na sparingách jsem dostával často a strašně.

 

Kdy nejvíc?

Před zápasem v MMA jsem odjel na přípravný kemp do Polska, kde to bylo strašný. Strašný! Ale zase jsem věděl, že když vydržím, cokoli během zápasu už bude easy. Tehdy jsem pochopil, co to je káóčko – od jednoho Poláka jsem dostal kopačku, high kick na držku, a pak o sobě tři minuty nevěděl.

 

Oba víme, co by na to řekl neurochirurg...

Tvrdý úder do hlavy není nic zdravého a já věřím tomu, že je třeba spousta hráčů amerického fotbalu vyřízená, ale uklidňuju se tím, že bojové sporty dělám teprve pár let a moc dlouho se jim už věnovat nebudu, protože stárnu. Navíc cítím rozdíl mezi MMA a boxem, při kterém dostáváš petelice do obličeje skoro pořád. V MMA míň – a když nějaká přijde, většinou tě vypne.

 

Když tě v tom Polsku třískali, na co jsi myslel?

Několikrát jsem už byl na rozcestí a ptal se sám sebe, jestli mi bolest stojí za to, abych pokračoval, protože já nejsem nijak zvlášť tvrdej. Naopak, vždycky jsem byl spíš posránek, rány mi nechutnají.

 

Třeba teď, když se mi tu dusíš, smrkáš a slzíš kvůli alergii, jako bojovník opravdu nevypadáš...

Mám pocit, že mi mozek teče ven z hlavy, ale ono to přejde. Fakt nevím, o co přesně jde: stává se, že doma hodinu uklízím a potom ležím dvě hodiny vyřízenej a uplakanej na gauči.

 

Co kdyby tě taková slabost přepadla v den zápasu?

Podle mě by stres hlavě žádnou slabost nedovolil. Teď může.

 

Už žádnou celebritu

Tak mi to pořádně vysvětli: proč se začínáš chystat na další souboj?

Jenom trénink mi nestačí, chci se zas posunout dál. V dubnu jsem šlápl úplně vedle, když jsem vyzval jednoho youtubera...

 

… myslím, že se jmenuje Jon Marianek…

… tak nějak. On s tím teda přišel promotér Ondra Novotný – že prý ví o klukovi, který by chtěl zápas, jenomže mně za chvíli došlo, že je to jen srab, kterej kolem sebe virtuálně kope a omlouvá ho jedině fakt, že je ještě dítě; bohužel nevychovaný dítě… V tu chvíli jsem si uvědomil, že už nechci žádný celebrity fight, že bych se zmlácením youtubera neposunul, jenom bych zbil člověka, který mě štve, což není úplně zdravá emoce. Došlo mi, že se chci poměřit s opravdovým fighterem, který se tomu sportu nějakou dobu věnuje – ještě není jisté, jestli v pravidlech MMA, nebo boxu, každopádně v listopadu souboj bude.

 

Hudebník Marpo mi říkal, že se v listopadu utká s Karlosem Vémolou.

Jo, bude to stejný galavečer.

 

Jak by sis stál proti Marpovi?

Marpo by si určitě nepřál MMA, s tím bychom boxovali a doufám, že bych ho zbil. Jsme ale kamarádi, takže nechci.

 

Cvičně jste si to nikdy nerozdali?

Jednou při tréninku. Připomínáš mi, že jsem od něj dostal docela slušně na spodek a chvíli nemohl dýchat. Takže upřesňuju – snad bych ho zbil, ale mohl by to být zajímavej box.

 

Mám pocit, že byste se oba dva v čistě uměleckém prostředí dusili...

Je to tak, být pořád jen mezi umělci není úplně zdravé. K tomu se asi oba rádi učíme novým věcem. A teď řeknu klišé, ale pro mě není důležitý ani tak cíl, tedy zápas, jako spíš cesta k němu. Ta mnohaměsíční příprava, během které nemůžu polevit.

 

Fyzicky?

I psychicky. Před každým zápasem se intenzivně scházím s mentálním koučem Petrem Žídkem a evidentně to pomáhá, protože k němu už přešla spousta lidí z prostředí MMA.

 

K čemu jeho rady pomáhají? K tomu, abys zvládl zápas?

I k tomu, abych zvládal normální život. Díky Petrovi jsem si docela srovnal životní hodnoty.

 

V jakém smyslu?

Mě určitě poznamenal fakt, že nepocházím z ideálních rodinných poměrů – jako desetiletý jsem špatně snášel rozvod rodičů a pak zažil pár nevlastních tatínků, z nichž někteří se podle mě mohli chovat líp. Nejspíš proto jsem pak rodinu dlouho neměl na prvním místě, tam byli spíš kamarádi, ženský, kalení, prostě zábava. A to se změnilo. Viz ta naše Rokytnice a rekonstrukce, kterou řeším s mámou – najednou mě to nabíjí, což bych v pětadvaceti letech nechápal.

 

Řekneš mi něco o té své rodině?

Na předloktí mám vytetovanou prababičku.

 

Nádhera. Proč?

Už jen proto, že přežila válku částečně v lágru a přežila pak i komouše, které neměla ráda; ale hlavně zachránila život mé o sedm let mladší sestře.

 

Co se stalo?

Její dcera, naše babička, pěstovala na chalupě v jižních Čechách žampiony a úspěšný růst podporovala chemickou látkou, která se jmenuje formalín – mně z ní vždycky pálily oči. Formalín byl v petkách a tehdy dvouletá ségra se napila. Naštěstí u toho byla prababička, stará škola, a ta jí okamžitě prolila útroby mlékem, pak se jelo do táborské nemocnice a tam pan doktor říkal, že nebýt toho rychlého zákroku, byla by ségra mrtvá… Prababička se dožila šestadevadesáti let a já si v té poslední fázi hodně natáčel její vyprávění, ale stejně mi pak bylo líto, že jsem se nevyptával víc.

 

Sportoval ve vaší rodině někdo?

Právě ta babička, její dcera, byla výborná gymnastka a ještě úspěšnějším sportovním gymnastou býval děda Viktor Porada, československý reprezentant. Jinak taky workoholik a profesor kriminalistiky, velký odborník na disciplíny typu soudního lékařství nebo forenzní biomechaniky – napsal o tom všem obrovskou bichli, mám ji doma.

 

Musela se hodit, když jsi hrál vyšetřovatele v seriálu Specialisté.

Zatím jsem se do ní nezačetl… Ale viděl jsem známou sochu maratonce, kterou podle něj vytvořil nějaký Arpád Račko v Košicích – děda byl hrozně nařachanej, teď na stará kolena žije v Popradu.

 

Kdo tě naučil fandit Spartě?

Táta, který za ni v mládežnických kategoriích hrál. A coby fanoušek to býval fanatik, stejně jako jeho táta.

 

Jak vzpomínáš na dvě mistrovství Evropy, ve kterých brali Češi za tvého života medaile?

Z roku šestadevadesát si pamatuju jen britskou královnu, jak nám dává stříbrné, to mi bylo čerstvých šest. Šíleně jsem hltal Portugalsko roku 2004, bylo to právě na babiččině jihočeské chalupě, a nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme od trapných Řeků dostali v prodloužení semifinále gól. Bylo mi čtrnáct. Shodou okolností jsem nastupoval do seriálu Ulice a končil se svým vlastním hraním závodního fotbalu.

 

Skončil jsi právě kvůli Ulici?

Možná to byla spíš záminka – tehdy jsem si už taky uvědomoval, že na nějakou první ligu nemám. Byl jsem talentovanej, ale nechtělo se mi dřít, nezajímal mě například strečink, nesnášel jsem běhání, chtěl jsem jenom dávat góly. Do toho začala Ulice a tím se pro mě otevřel svět, ke kterému mě to táhlo od páté třídy, kdy jsme s kamarády na základce začali natáčet první filmy.

 

Jaké?

První se jmenoval Debilové, což byla parafráze na Renčovy Rebely. Vyrůstali jsme na komedii Prci, prci, prcičky a podobných kravinách, takže to bylo o bandě čtyř kamarádů, kteří na ulici šlapou do hoven a ve škole balej holky.

 

Díky Ulici jsi byl známý dřív, ale lidi mého typu si tě pořádně všimli před pěti lety v seriálu Vyšehrad, který jsi režíroval a zároveň v něm hrál hlavní roli fotbalového průseráře Laviho. Přinesl ti Vyšehrad štěstí?

Právě že moc ne. Tou dobou jsme založili firmu s Jirkou Mádlem a měli našlápnuto v rámci komerčních spotů – jednoduše jsme se chtěli zaměřit na reklamy, ale nevycházelo to podle představ. A teď long story short: seznámil jsem se s majitelem internetové televize Obbod, vymysleli jsme, že pro ni na klíč připravíme seriál, že nám do práce nikdo nebude kecat, což bylo perfektní, ale speciálně já jsem si toho na sebe upletl příliš; najednou jsem byl producentem, režisérem i hercem a nezvládal jsem. Podcenili jsme plánovaný rozpočet, inkasovali menší peníze, než kolik to ve finále stálo, z finančního hlediska jsem byl na nějakou dobu vyřazený z provozu. Logicky: my žádný seriál původně dělat nechtěli a taky jsme si ověřili, že to je něco úplně jiného než produkovat půlminutový spot.

 

Jednoduše řečeno jsi v tom zahučel.

Přesně tak. Byla kolem toho spousta slávy a všichni chtěli vidět Laviho, ale Lavi na tom byl docela špatně psychicky. Zpětně to vnímám jako dobrou zkušenost, díky které se nám teď vlastně na koleni povedlo udělat z Vyšehradu celovečerní film, ale tenkrát byl problém třeba i v tom, že veškerá práva patřila té televizi, takže já byl jakýmsi rukojmím. Sám bych tehdy dokázal postavu Laviho efektivně zpeněžit, ale na mně nezáleželo.

 

Teď ti už tvůj Lavi patří?

Patří, odkoupil jsem licenci – na české poměry byla dost drahá.

 

V řádu milionů?

Jasně. Až od té chvíle jsem mohl svobodně pracovat se jménem Vyšehradu, Lavického nebo se značkou JL10 a s tímhle vším spojeným merchem.

 

Nemáš strach, že se smůla přenese i na ten celovečerák?

Samozřejmě jsme ho natočili do nejisté doby, jsme na tom jako všichni filmaři. V létě budeme mít hotovo a teoreticky bychom na podzim mohli jít do kin – nebýt covidu, tak jsem přesvědčený o tom, že tam budeme atakovat návštěvní rekordy.

 

Stačilo by půl milionu lidí, ne?

Myslím, že bychom měli i na víc. A diváci jsou hladoví, ale rozhodli jsme se, že počkáme do jara, kdy by měla být situace v kinech daleko lepší, protože celá tahle sezona ještě bude nejistá. Třeba něco prošvihneme, ale byznysově jsme to nastavili tak, že ani tehdy si nebude třeba vázat kolem krku oprátku. Počkáme prostě do doby, kdy bude možné naplnit celé sály a nikdo lidem nezabrání v tom, aby si k filmu vzali popcorn a kolu. Bez popcornu a koly by ten náš film nebyl kompletní, protože se nám snad povedla sranda.

 

Hodláš Vyšehrad propagovat tím, že si odbarvíš vlasy a začneš se na veřejnosti chovat jako namachrovaná primadona?

Nechci už to přehánět – lidi by měli pochopit, že ten blonďatej pitomec, kterého hraju, je dnes ztělesněním všeho, co mě vytáčí. Pak jde i o to, že například nemám vůbec nic proti Kubovi Kohákovi, ale vzpomínám na období, kdy bylo překohákováno, a já si nepřeju, aby bylo přelaviováno a přeštáfkováno. Takže s mírou... Obarvení vlasů mě čeká už kvůli propagačnímu focení a jsem z toho nešťastnej, protože vlasy dostávají na prdel – nechápu lidi, co to dělají pravidelně. Dcera se bude divit, co jsem za blázna, a určitě mi to načas změní mentalitu, protože po celou dobu natáčení jsem se i v civilu choval tak trochu jako Lavi.

 

Dementně?

Autenticky, jako samozvaná fotbalová hvězda. Ale ke konci jsem se už upřímně těšil na svoje přirozené vlasy a na to, že zase budu normální.

 

 

S Hložkem na praseti

Když už je film skoro hotový, co tě čeká teď?

Opravdu jsem už rozjel přípravu na listopadový zápas. Začnu rekonstruovat Rokytnici, budeme chodit na procházky s dcerou... No a rád se kouknu i na ten fotbal, o tom žádná.

 

Máš v české nominaci nějaké přátele?

Ale jo – třeba gólman Vaclík je super kluk, známe se ze sparťanských večírků. Kadeřábek, ještě spolu s Láďou Krejčím, zase vždycky patřil k věrným fanouškům Ulice, což mi připadá jako bizár, ale prý je to nějakým způsobem uklidňuje: nepochopitelný! Coufal je velkej fanda Vyšehradu, má mě rád, a já jeho vlastně taky. Se Součkem se sice vůbec neznáme, ale musím říct, že ho obdivuju.

 

Čili dovedeš ocenit i slávisty?

Dovedu. Přímo trpím na Trpišáka – to je hrozně fajn chlap… Patrika Schicka znám ze Sparty a jeho ségra teď hraje u nás ve Vyšehradu.

 

Co Adam Hložek?

S Adamem si občas píšeme a přeju mu jenom to nejlepší. Loni jsem se jel podívat na sparťanskou dokopnou, grilovali prasátko, měli už volno, mohli si odpočinout a já čuměl, když Adam s Karabcem vzali míč a šli si kopat – jako závisláci. Na obou je jasně vidět, jak moc se fotbalem baví.

 

Jsou to kluci mnohem mladší než ty…

No jo. Stárnu. Cítím, jak jsem teď unavenější, než když jsem se před třemi lety chystal na zápas v boxu, to jsem byl nezastavitelnej. Něco jsme natáčeli, takže jsem jezdíval z placu na trénink a zpátky – zpětně si říkám, jak jsem to mohl přežít. Ona regenerace je ještě důležitější než trénink a pro příští půlrok vím, že na ni budu mít času dost, což je jeden z důvodů, proč se těším.

 

Na závěr mi řekni: Máš v bojových sportech velké ambice?

Ani ne. Nejsou pro mě zdrojem obživy – třeba teď pár měsíců ani nepotřebuju myslet na to, z čeho zaplatit složenky, jsme na tom dobře, ale coby hyperaktiv nedokážu sedět doma na zadku; neumím být línej a od rána do večera hrát playstation. Takže trénink i zápas jsou hlavně smysluplným vyplněním volného času – jen teda s tím, že já když se do toho zakousnu, tak potom nechci pustit. •

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama