Nevoliči, neznámá banda

Další volby se stěhují do dějin. Politici byli zváženi, změřeni a posouzeni. Napsalo se hodně o jejich pojetí volebního boje, o vztazích mezi kandidáty, stranami, o roli prezidenta, o sváru Antibabiše s Babišem. Napsalo se hodně o budoucnosti, co by v ní nastat mělo, mohlo a co nenastane. Pro někoho byly volby debakl, pro jiného úspěch. Mnozí dokázali jako úspěch vysvětlit i debakl. Všichni se shodli na tom, že volby měly téma, měly střet, a byly proto pro voliče přitažlivé. Téměř
38 procent účasti v krajských volbách, kam se moc nechodí, je proto úspěch voličů, ale i politiků.

Totéž číslo, řečeno z druhého konce, zní 62. Šedesát dva procent voličů k regionálním volbám nepřišlo. To žádný úspěch není. Asi pro ně volby téma neměly, nezdály se jim důležité, či měli pocit, že na jejich hlase nezáleží, protože volby stejně dopadnou tak, jak si přáli, či jak si naopak nepřáli. Nebo prostě nepřišli jen tak, bez důvodu, jen proto, že nepřišli. Všechny závěry o zájmu a názorech voličů, všechny analýzy a úsudky či vědecké průzkumy platí jen pro těch téměř třicet osm procent. Pro šedesát dva procent té černé masy neplatí nic, krom faktu, že voliči nepřišli.

Možná o celý ten demokratický systém nestojí. Volby jsou jim odporné, odporní jsou i politici a jejich nápady. Možná jimi zmítá všeobecný, ale o to zuřivější vztek, který se z jejich úst či hlav snáší na cokoliv, co připomíná demokracii nebo svobodu. Je to kormutlivá představa, jak nějakých šedesát dva procent voličů vezme sekyru, všechno rozmlátí, polije benzinem a zapálí a pak řve, teď si volte, hajzlové. Možná, ti důslední, by do ohně pak sami skočili a stali se takříkajíc palivem svého ohně. Je to samozřejmě představa nesmyslná, takhle to není, tak to mezi lidmi nechodí. Sám se kloním k názoru, že šedesát dva procent občanů krajské volby ignorovalo bezdůvodně, jen tak, že se jim nechce, že o tom nepřemýšleli, protože měli už promyšlené, že lepší je v sobotu uhrabat zahradu na chatě a nalít jako každý podzim k sousedově meruňce kyselinu. Někdy mám neblahé tušení. Vědět, jak by nevoliči volili, kdyby přišli, byli bychom všichni rádi, že nepřišli.

V demokracii se má za to, že volič je svatý, že je svaté jeho právo volit, koho chce, či nevolit. I nehlas je hlas. Věří se, že většina voličů v zásadě nakonec zvolí svobodu, a když ji nezvolí, brzy své rozhodnutí opraví. Některá rozhodnutí voličů, která přinesla lidstvu neštěstí, se zamlčují, aby se posvátná nedotknutelnost voličů nepoškodila. Takových rozhodnutí není moc, každý vzpomene Hitlera nebo Gottwalda, ale jsou děsivá. Demokracie je háklivá a 38 procent demokratů je asi málo na to, aby prosperovala.

Radost, že třicet osm procent voličů přišlo rozhodnout, co bude nového s demokracií na krajské úrovni, je radost farizejská. Vždyť mnohem většímu počtu voličů je to lhostejné. Masaryk říkal, demokracii už máme – a teď ještě nějaké ty demokraty. Zní to i dnes mrazivě. A přitom je to tak jednoduché, bez demokratů to nejde. Kdyby se vedle volební urny postavila ještě jedna, černá, co by asi do ní házeli nevoliči? Cedulku s nápisem „Vlezte nám s tím demokratickým krámem na záda“? Problém se řeší tak, že nevoliči mají svobodu svého podílu na demokracii se zřeknout. A dál nad nimi nikdo pro jistotu nebádá.