Bojujeme dál – v cizině

Andrea Filipi, Belgie

Přísnost ve Rwandě a svařák v Bruselu

Začátek pandemie zastihl doktorandku politologie a její tehdy dvouapůlletou dceru v africké Rwandě, letos se hlásila z Bruselu. „Tam jsme se jakýmsi zázrakem či díky notné dávce šílenství stihly během koronavirové krize přestěhovat,“ napsala. Do Česka se podívala loni v létě a byla překvapena tím, že se zde lidé chovali, jako by koronavirus nebyl.

Ťukám na dřevo, neb máme obrovské štěstí a nemoc zatím nezasáhla ani nás, ani nikoho dalšího v rodině. Přátele, které dostihla, nakazila jen ve své chřipkové podobě.

Příchod epidemie byl tak náhlý, že jsem ze Rwandy (kam mě zavál výzkum v rámci doktorského studia) ani nestihla odletět domů. Vláda totiž v březnu oznámila, že ve středu zavře letiště. Kamarád, co mermomocí chtěl zpátky domů do Česka, si koupil jedinou zbylou letenku na úterý, a to do business třídy.

Tehdy jsem netušila, že se letový provoz neobnoví celého půl roku. Jako „pozůstalým“ Čechům nám
velvyslanectví z Nairobi průběžně posílalo informace o občasných repatriačních letech pro občany EU. Byl v nich ale háček. Letenky byly drahé, návrat do vlasti by nás s dcerou přišel asi na 80 tisíc korun. Pozor, vlastně ne do vlasti. Let obvykle končil ve Frankfurtu nebo v Mnichově a odtud se už doprav domů, jak umíš. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli se mám smát, anebo brečet. Dnes už mi to svou absurditou ale zapadá do celkového obrazu světa během koronavirové krize. Naštěstí jsme do Prahy nutně nepotřebovaly, takže jsme vyčkaly až do srpna, kdy jsme konečně mohly odletět znovuobnovenou pravidelnou linkou.

Ve Rwandě jsem byla zvyklá na tvrdá koronavirová opatření, která se dodržovala pod hrozbou tvrdého postihu. Chodilo se v rouškách, a to všude, u každé restaurace a kavárny všem měřili teplotu. Na letišti při odletu mi doklad o negativním výsledku koronavirového testu kontrolovali hned čtyři různí lidé a údaje potvrzovali v počítači. Návrat do Evropy loni v srpnu byl pro mě velkým šokem. Ani v Bruselu na přestupu, ani v Praze nás na letišti nikdo nekontroloval. V Česku jako by žádný koronavirus vůbec ani nikdy nebyl. Narvaná MHD a nákupní centra, po rouškách ani stopy, o dodržování vzdálenosti mezi lidmi ani nemluvě. Zbytek příběhu známe…

V Belgii sice po debaklu s první vlnou brali věci vážněji, ale také jim to nebylo moc platné. Do Bruselu jsem se měla v září stěhovat na stáž na místní univerzitě. Lákali mne, že se na podzim bude normálně učit. No, co budu vyprávět: než jsme s dcerou stihly dokončit dvoutýdenní karanténu, byla uvítací recepce zrušena a univerzita se, jak se dnes říká, přesunula do online režimu. Dnes, po sedmi měsících, jsem ještě nevkročila ani do jedné její budovy, přestože jsem si byt strategicky našla za rohem, abych to neměla daleko do své kanceláře. Zatím doma ťukám celý den do počítače a směji se tomu, že jsem v „Bruselu“. Aspoň se tu celou zimu dal v parku na stojáka koupit svařák. Přece jsme s dcerou rády, že tu jsme, a těším se, že již brzo snad zajdu dál než do místní samoobsluhy.

Jindřich a Michaela Lázňovští, Bali

Hosté nejsou, staráme se o psy

Žijí spolu třicet jedna let. V listopadu 2017 se přestěhovali na Bali a tam si našli vilu u moře, do které zvou české turisty na rodinnou dovolenou jako u babičky – proto se jejich firma jmenuje Bába na Bali. Loni prvního dubna se manželé Jindřich a Michaela Lázňovští rozloučili s posledními hosty; od té doby nikdo nepřijel.