Táhneme se navzájem. Na vodě i ve firmě
3. dubna 2022
Reportér 04/2022 · Číslo 92
Táhneme se navzájem. Na vodě i ve firmě
Zvětšitfoto Tomáš Binter
Netušil, že buduje rodinný podnik. Za prodejním pultem začínal Milan Škoda jako patnáctiletý učeň, po revoluci se stal živnostníkem. Před dvaceti lety přestěhoval svůj obchod do Paláce Langhans, kde milovníci fotografie našli svůj třípatrový ráj. S technickým vývojem a finančními procesy mu dnes pomáhají oba jeho synové, ten starší firmu jako ředitel již oficiálně vede.
První foťák – značky Etareta – dostal od otce v deseti letech. „V patnácti ho vystřídal Zenit, v osmnácti Praktika, pak jsem si dopřál Exaktu,“ vzpomíná Milan Škoda, který si doma v kumbálku pod střechou vybudoval i fotokomoru. „Trávil jsem tam celé noci, dodnes si vybavuju pach vývojky i ustalovače,“ říká dnes sedmašedesátiletý muž. Nejčastěji fotil kamarády a dokumentoval svoje cestovatelské zážitky.
Jeho tatínek měl za první republiky krámek s domácími potřebami, po komunistickém znárodnění o živnost přišel. Začal pracovat ve státním podniku Drobné zboží Praha, kam v roce 1970 nastoupil do učení i patnáctiletý syn Milan. Ten se brzy ocitl za pultem prodejny Foto-kino, kterých bylo po celé Praze dvanáct, většina v okolí Václavského náměstí. A v roce 1975 dostal jednu z provozoven na starost jako vedoucí.
Najednou fotil každý
V regálech se až na úplné výjimky objevovalo pouze zboží ze zemí RVHP, což byl ekonomický spolek států sovětského bloku. „Výkřikem techniky byl Flexaret VII, který vyráběla Meopta Přerov. Nadšenci tenhle foťák milovali, pak ale Meopta dostala příkaz věnovat se zaměřovačům do tanků,“ povzdechne si pan Škoda ještě po půl století.
Po pádu totality odkoupil zásoby ze skladů svého dosavadního zaměstnavatele a zkusil štěstí v „malé privatizaci“. Za krámek v Jindřišské ulici byl ochotný dát v dražbě čtyři miliony korun, ruský zájemce však nabídl třináct milionů. „Jenže to nikdy nezaplatil a ty prostory zůstaly několik let nevyužité,“ poznamenává pan Škoda. V roce 1992 si pronajal 150 metrů čtverečních v Paláci Lucerna ve Vodičkově ulici, kde nabízel hlavně použitou fotovýbavu.
Uměl německy, pro cizince bylo díky tehdejšímu kurzu koruny zdejší zboží levné, dobře na odbyt šly starší, někdy už téměř sběratelské kousky. „Takových aparátů se v devadesátých letech vyrojilo hodně. Za totality bylo focení, vyvolávání a zvětšování jednou z mála radostí, nabízely únik do vlastního světa,“ připomíná Milan Škoda. Teď se však na trhu konečně objevily aparáty světových značek, takže starších foťáků se lidé spíše zbavovali. Navíc už neměli tolik času věnovat se svým zálibám, přibylo jiných možností.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.
