Jako malá prosila rodiče, ať jdou od sebe. Mluvme o rozvodech, říká dnes

Nedávno měla premiéru hra Rozvod aneb V mezích přijatelné normy. Zároveň vyšla i kniha nazvaná Rozvod šestkrát jinak. Obojí je váš nápad. Proč jste se rozhodla dostat do veřejného prostoru debatu o rozvodech?

Sama jsem z rozvedené rodiny, a i když jsem nezažívala úplné šílenosti, tak si s sebou některé věci nesu dodneška. Druhý důvod je, že můj dlouholetý kamarád je Radek Ptáček, profesor psychologie, který už mnoho let píše znalecké posudky, které jsou potřeba, když se někdo rozvádí a nedokáže se dohodnout na péči o děti.

 

Takže jste od něho znala všechny ty smutné historky ohledně tahanic o děti?

Ano, znala. Tím, že jsem vystudovala DAMU a mám kolem sebe divadelníky, napadlo mě udělat divadelní představení…

 

… a taky knihu.

Ano, na začátku bylo v plánu, že knihu napíše Radek Ptáček sám, ale nakonec jsme to udělali jinak. Oslovili jsme známé spisovatelky a spisovatele s prosbou, aby nám každý napsal jednu povídku. A každou povídku navíc doprovodil jiný výtvarný autor.

 

Radek Ptáček ke každé povídce napsal velmi citlivý komentář, do něhož vložil svoji profesní zkušenost. Mimochodem, on taky moc dobře píše.

Mně se líbí zejména jeho laskavost. Domluvili jsme se, že nikdo nechce číst knihu, kde vás budou lynčovat za to, že se rozvádíte. Zároveň jsme ale chtěli, aby kniha trochu mapovala stále se opakující scénáře, které během rozvodů vznikají. Radek sepsal svoje zkušenosti z různých kauz tak, aby měli literáti při psaní povídky inspiraci opírající se o fakta – a k tomu pak vždycky přidal svůj komentář. Když jsem postupně dostávala povídky, mnohdy mne mrazilo. Stejně jako když mi Radek posílal anonymizované posudky, které byly někdy neskutečné. Z nich jsem pochopila, že velmi často velmi chytří lidé dokážou být neuvěřitelní manipulátoři a do svých manipulací vtahují bohužel i své děti.

 

Ty posudky jsou hodně podrobné?

Slovo od slova tam je, co říká matka, otec, sociální pracovnice, psycholog, právník, soudkyně. Nevěřila jsem tomu. Mnohdy jsem si myslela, že to musí být fikce. Někdy jsem to ani nebyla schopná dočíst. Já obvykle moc nepláču, ale jakmile jde o děti, tak mne to dostane.

 

Jaké situace tam byly třeba popsané?

Třeba když se čtyřletá holčička pomočovala a matka to celé dávala za vinu otci. Ale bylo zřejmé, že máma je ta manipulátorka, která chce zamezit styk dítěte s otcem a je schopná pro to udělat cokoli. I to, že ze svého dítěte udělá psychiatrického pacienta. Posudky se píší tak, že tam čtete, co se děje s časovým odstupem. Tady v tom případě bylo vidět, jak je na tom dítě stále hůř. Říkala jsem si: Jak je to možné? Proč se všichni nesnaží domluvit se v zájmu toho dítěte? Proč těm rodičům někdo nepomůže? Během přípravy projektu jsem toto téma konzultovala s právničkou a právníkem, oba dělají rozvody a oba se shodli, že ani jejich kolegové té situaci mnohdy moc nepomohou.

 

Jakože ještě víc rozdmýchávají boj mezi rodiči?

Ano, někteří jsou schopni říct, jak to bude v pohodě, že ten boj vyhrají, že dítě bude jejich. Nesnaží se přesvědčit dotyčného, že by byla lepší domluva. To je pro mne naprosto neakceptující.

 

NEVĚŘILA JSEM VE VZTAHY

Hlavní sdělení celého vašeho projektu je, že bychom měli myslet na děti...

Absolutně. Ze statistik víme, že 46 procent rodin se rozpadá, to je šedesát rozvodů denně. Nechtěli jsme říkat: nerozvádějte se. Ostatně i pro mne, když se moji rodiče po dlouhých letech konečně rozvedli, to bylo vysvobození. Jsem produktem rodiny, která se to dlouho a neúspěšně snažila lepit a bylo to strašné. Pamatuji si, jak jsem prosila mámu, ať jdou od sebe.

 

Kolik vám tehdy bylo let?

Když to mezi mými rodiči přestalo fungovat, byly mi čtyři roky. Rozvedli se v mých patnácti.

 

Vy jste se pak po letech se svými rodiči bavila o tom, proč spolu zůstávali tak dlouho. Dělali to kvůli vám a vaší sestře?

Říkali mi, že to chtěli vydržet. Nechtěli, aby se jim rozpadla rodina. A byli překvapení, jak jsem některé věci už tehdy vnímala. V pubertě jsem přestala věřit, že mezi mužem a ženou může existovat hezký vztah. Hodně jsem se navázala na koně a psy, protože jsem věděla, že ti mě nemohou zranit.

 

Promítlo se to pak nějak i do vašeho dospělého života?

Zažila jsem nějaké vztahy, ale nakonec jsem v nich nevydržela. Rozhodla jsem se pak, že budu radši sama, že budu jezdit po světě, že se o sebe umím postarat sama. Byť mám děti ráda, nikdy jsem neuvažovala o rodině. Pak se ale objevil můj současný muž (kreativec a dokumentarista Andrej Štuk) a já jsem pochopila, že vedle sebe můžu mít parťáka. Přesto se ale v drobných situacích dodnes stává, že jsem opět dítě, jehož rodiče se hádají. Když se ocitnu někde, kde je muž tvrdý na ženu nebo žena hystericky křičí, tak mne to paralyzuje. Nejhůř nesu, když se někdo hádá a je u toho dítě.

 

MÁME SE TU DOBŘE

V úvodu zmiňované knihy o rozvodech píšete, že si v našich zeměpisných šířkách žijeme velmi dobře. Tím narážíte na vaše zkušenosti ze zahraničí?

Já si zakazuji takhle mluvit a přemýšlet, moc dobře si uvědomuji, že máme problémy i tady. Někdy mi to ale stejně nedá. Často jezdím do válek, za pandemie jsme byli v Tigraji v Etiopii a taky v Náhorním Karabachu. Strašně smutná místa. Chápala jsem, že pandemie přinesla do našich životů nejistotu a nejistota je největší stresor, ale když se rozhlédnete po světě, tak my to tu tak těžké nemáme, a to ani za pandemie. Někdy mám chuť, když třeba jedu tramvají, začít křičet a říkat lidem, aby se na sebe aspoň usmáli. Já vím, že se to bere jako klišé, takové ty věty „co by za to děti v Africe daly“, ale když se z nějaké takové země vrátíte, tak to tak skutečně cítíte…

 

Proto se snažíte pomáhat a děláte různé preventivní projekty, abyste nějak vykompenzovala to utrpení, které vidíte na svých cestách?

Ano, nedovedu si představit, že bych jen jezdila fotit ty hrůzy, vrátila se, publikovala je a zase jela jinam. Postupem doby se ze mne stává humanitární fotograf. Třeba v Iráku už dlouhou dobu pracuji na velkém projektu, který se týká sebeupalování tamních žen. Vždycky se snažím pochopit, co potřebují, nesnažím se jim vnutit pohled a řešení někoho, kdo žije jinde.

 

A co potřebují v tomto případě?

Potřebují dostat k ženám a dívkám informace, že když se pokusí upálit, je to obrovská bolest, a když to náhodou přežijí, tak ty jizvy nikdy nezmizí.

 

 

Proč se upalují?

Drtivá většina z nich žije v rurálních oblastech, kde jsou předem domluvené sňatky. Je to jejich protest, když si nechtějí vzít někoho, kdo jim byl vybrán. Dalším důvodem je třeba to, že rodina dívce znemožňuje dostudovat. Spolupracuji tam s místní neziskovou organizací, která se tím zabývá. Chceme ženám poradit, jak by se pro ně bezvýchodná situace mohla řešit jinak, že v tom nejsou samy, že se mohou na někoho obrátit. A taky diskutovat s rodiči. Jezdím tam dvanáct let a ano, stále tam jsou lidé, s jejichž názory a přesvědčením nehnete. Zároveň se ale i tam věci mění a někteří lidé už jsou otevření k diskusi víc než dřív.

 

Na stránkách Roz-vod.cz stojí, že se pokoušíte otevřít debatu skrze umění a vědu. To děláte i ve svých ostatních projektech a jste v tom úspěšná. Před lety jste získala ocenění za kampaň Vagonáři, v níž jste se snažili mladé lidi odradit od lezení na vagony, kde jim hrozí zásah elektrickým proudem. Nedávno jste přebírala ocenění za kampaň 70 stupňů, která se snaží předcházet popáleninám doma, třeba z horkého čaje.

Propojovat kreativu s odborníky mě hodně baví a přijde mi to efektivní. Viděla jsem po světě velmi mnoho různých kampaní. Potkala jsem se s popáleninovými experty v USA, Německu či Izraeli. Často u těch kampaní vidíte nadšení, což je základ a je to důležité, ale zároveň to není moc dobře zpracované a natočené. Mým cílem je vždycky sehnat profesionály ve svém oboru. Stejné to bylo i u tématu rozvody.

 

A stejné je to i u vašeho dokumentu o jediném kyselinovém útoku v Česku?

Ten jsem první čtyři roky točila sama, plus jsem koupila kameru Martině (žena, na kterou její tehdejší partner vylil kyselinu; po útoku oslepla), aby se mohla natáčet sama. Ale nyní už mám k sobě tým skvělých lidí. Producentku Maju Hamplovou, střihačku Evženii Brabcovou, animace od Soni Jelínkové, hudbu nám dělá Katarzia...

 

Už se blížíte ke konci?

Jsme ve střižně. Příští rok by to mělo být hotové.

 

Četla jsem, že jste se s Martinou na začátku dohodly, že v okamžiku, kdyby si to rozmyslela, hodíte všechen natočený materiál do koše. Hrozilo to někdy?

Hrozilo. Ale vždycky jsme si daly na chvíli pauzu a pak jsme řešily, zda chce pokračovat. Martinka vždycky souhlasila. Ale chápala jsem její pochyby, jsou tam i velmi intimní výpovědi.

 

PRVNÍ VERZE ŠLA DO KOŠE

Ještě bych se chtěla zeptat na divadelní hru Rozvod aneb V mezích přijatelné normy, která měla premiéru na začátku června. Ta vznikala jak?

V první verzi byla ve hře rodina, kdy se dospělé dítě vrací zpátky do dětství. Radek Ptáček ale argumentoval tím, že tam nedostaneme tolik charakterů a dějových linek, kolik je třeba. Takže první napsaná verze šla celá do koše.

 

A pak vznikla hra, kde jsou tři rozvádějící se klienti na společné terapii.

Ano, je tam hodný Karel, který moc nemluví a nechce nic řešit. Pak Dita, která měla slabou matku a chce se proti ní vymezit, je to drsná manažerka, která chce mít dítě u sebe. A pak je tam Sylva, která žila ve zlaté kleci, ale manžel ji opustil a vzal si s sebou i děti.

 

Musím říct, že mě překvapilo, že se v první půlce hry člověk docela nasměje…

Když hra vznikala, chodily jsme se scenáristkou Martinou Kinskou v Praze po Petříně a oběma nám bylo jasné, že v inscenaci musí být humor, jinak to nikdo nedokouká. Martina proto hru napsala ve smyslu severské komedie.

 

Jaké máte s celým projektem další plány?

Divadelní hra bude zejména zájezdová. Plánujeme jezdit po republice a otevírat debatu, bavit se s diváky i odborníky, soudci, právníky, sociálními pracovníky… Chceme, aby projekt žil svým vlastním životem. Pokud někoho napadne, jak by šla hra nebo kniha využít, budeme rádi za každý nápad. Třeba teď máme nabídku, že by se téma rozvody řešilo s pomocí našeho projektu na střední škole.