Koho si pustit do hlavy

Ilustrační snímek

Profimedia.cz

Zamyšlení inspirované kauzou Huawei.

Ve světě komunikačních sítí jsem, řekněme, poučený laik. Jsem například přesvědčený, že se žádná elektronická komunikace nedá skrýt. Je to stejné jako u auta. Alarmy, imobilizéry, elektronické klíče, vše jde překonat. Je to jen otázka peněz, času a touhy se do něčeho podobného vlámat.

Bývalý analytik NSA Edward Snowden před pár lety zveřejnil informace o tom, jak státní služby pěstují, udržují a v některých případech objednávají díry přímo v základech systémů u světových výrobců hardwaru i programů. „Tajným“ to šetří čas a náklady. Země, kde centrály takových společností sídlí a podnikají, mají samozřejmě výhodu. Mohou na podobné firmy tlačit mnohem silněji než třeba, řekněme, Česká republika.

Loni přišla agentura Bloomberg s velmi detailní zprávou, opřenou o sedmnáct anonymních zdrojů, jak se čínským agentům podařilo na domácí půdě infikovat výrobu počítačových desek pro výkonné servery. Šlo o známého výrobce, servery se proto dostaly do největších firem světa. Malí špioni poté měli otevírat zadní vrátka čínským rozvědčíkům. Podle této (zhusta popírané zprávy) na to přišli postižení giganti až s odstupem měsíců a let.

Diskuse o omezení nákupů komunikační infrastruktury od čínských společností Huawei a ZTE je tak z mého laického pohledu spíš otázkou, koho si (ne)pouštět do hlavy. Jinými slovy: k vaší komunikaci se stejně někdo dostane, otázka jen je kdo.

Pochybuji totiž, že je v silách kohokoli testovat všechna zařízení a updaty programů, ať už jsou odkudkoliv. Zároveň věřím, že „špioni“ jsou pod aspoň nějakou veřejnou kontrolou v právních státech, kde fungují parlamenty, soudy a svobodná média. Ostatně s finanční ředitelkou Huawei začal v Kanadě veřejný soudní proces, šéf CEFC zmizel v Číně beze stopy.

Podpořte Reportér sdílením článku