Na pomoc Ukrajině. České zbrojovky jedou naplno

Jaké země patří v poměru k velikosti své ekonomiky mezi nejvýznamnější spojence Ukrajiny a dodavatele vojenského materiálu určeného k obraně proti ruské agresi? Jde o Polsko, státy Pobaltí a Skandinávie – a také Českou republiku. Česko bylo vůbec první zemí, která dodala Kyjevu těžké zbraně včetně tanků, a to jen několik týdnů poté, co Rusko 24. února sousední stát napadlo. (V absolutních číslech jsou pak největšími dodavateli zbraní na Ukrajinu Spojené státy a Británie.)

V době, kdy domácí ekonomika přestala růst a směřuje do recese, český zbrojní průmysl jede na hraně svých možností a jen těžko shání další a další lidi do výroby. Podle konzervativních odhadů se tržby výrobců zbraní a souvisejícího materiálu v letošním roce proti loňsku zdvojnásobí. „Za letošní rok by export (vojenského materiálu) mohl být mezi 25 až 30 miliardami korun, skoro dvojnásobek předchozích let,“ odhaduje Jiří Hynek, výkonný ředitel Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP).

Téměř vše, co se v Česku vyrobí, směřuje tradičně do zahraničí. Obvykle to je přes devadesát procent výroby, letos to však bude ještě víc. Už za prvních šest měsíců ze země odešly zbraně a další vojenské vybavení v hodnotě třinácti miliard, z toho podle údajů asociace tvořily dodávky na Ukrajinu zhruba pět miliard. K podobným číslům dospěl i německý think-tank Kiel Institute, který shromažďuje z veřejných zdrojů přehledy o humanitární, finanční a vojenské pomoci Kyjevu. Hodnotu českých dodávek na Ukrajinu vyčíslil do začátku října na zhruba sedm miliard korun.

 

S počátkem konfliktu se nejprve vyprázdnily sklady s původní sovětskou technikou, která byla snadno dostupná a pro ukrajinskou armádu také důvěrně známá. Česko-slovenský zbrojní průmysl býval po Sovětském svazu největší výrobní základnou pro státy Varšavské smlouvy, alianci bývalých socialistických zemí. S koncem studené války a rozpadem sovětského bloku došlo k velkému snížení výdajů na obranu a útlumu výroby. Část přeživších továren se zaměřila na produkci vybavení ve standardech NATO s tím, jak česká armáda začala s postupnou obměnou a vyřazováním starší sovětské techniky. Jiné tuzemské zbrojovky si našly tržní koutek v opravách a modernizaci původní sovětské výzbroje, kterou dál vyvážely do třetích států mimo Evropu.

Obranný průmysl v Česku, podobně jako na Slovensku nebo v Polsku, měl tak už na počátku války na Ukrajině unikátní výhodu i v tom, že dokáže produkovat nejžádanější munici sovětských rozměrů – ráže 122 a 152 milimetrů –, ale i munici ve standardu NATO ráže 155 milimetrů pro moderní houfnice.

České společnosti mají v současnosti vydaná povolení na vývoz vojenského materiálu na Ukrajinu za třicet miliard korun. Vývozní licence vydává stát na více let. Neznamená to tedy, že vše odejde už letos nebo v příštím roce. „Záleží na tom, jak budou mít Ukrajinci peníze a jak my budeme mít vstupní materiály a lidi na to, abychom to vyrobili,“ líčí Jiří Hynek, šéf lobby obranného průmyslu.

Ministerstvo obrany vidí poptávku po zbraních z Česka dokonce ještě výš než sdružení největších zbrojařů. Podle údajů ministerstva uzavřely české společnosti jen na Ukrajině smlouvy za padesát miliard korun. Jde o dodávky vojenského materiálu na roky 2022 a 2023, částečně i 2024. Náměstek ministryně obrany Tomáš Kopečný k tomu říká, že padesát miliard domácí průmysl zvládne vyrobit a sehnat, ale ve hře jsou další smlouvy od Ukrajinců a vojenské dodávky pro jiné země. „Jak výrobu rozšiřovat, jak dokázat vyrábět ještě něco navíc, to je v tuhle chvíli naše největší téma,“ říká Tomáš Kopečný, který má na ministerstvu obrany několik let na starosti podporu a spolupráci s obranným průmyslem.

Z českého rozpočtu šlo na vojenskou pomoc Ukrajině podle oficiálních vyjádření zhruba 4,5 miliardy korun. Jde o mix nevratné finanční pomoci určené pro nákupy ukrajinskou armádou a darů ze zásob české armády. Část materiální, tedy zbraně darované Ukrajině, se oklikou do rozpočtu vrátí přes Evropskou unii: ta totiž na proplacení vládních darů vyhradila členským státům až 3,1 miliardy eur (přes 75 miliard korun) ve fondu nazvaném Evropský mírový nástroj. „Z hlediska našich žádostí o refundaci, které posíláme už od března, máme docela vysokou úspěšnost. Tyto prostředky by se měly vrátit do českého rozpočtu v průběhu roku 2023,“ vysvětluje náměstek ministryně obrany Kopečný bez bližších detailů.

 

Dlouhodobý impulz?

Desítka zástupců firem a vládních úředníků, s nimiž hovořil magazín Reportér, potvrdila, že zbrojní výroba nyní jede v Česku na plné obrátky, často za hranicí technologických kapacit. Platí to především o výrobcích střeliva a munice, která se na bojišti spotřebovává v obrovském množství. Možnosti, jak rychle navýšit výrobu, jsou však podle nich omezené. Lze postavit nové haly, ale ty je potřeba naplnit stroji, na něž se musí čekat, zároveň sehnat suroviny a komponenty pro výrobu a přilákat nové lidi. Získat peníze na investice, to teď údajně patří mezi zbrojaři k těm nejmenším problémům.

Do jisté míry se tak opakuje situace jako na začátku pandemie covidu s rouškami a respirátory. Západní státy zjistily, že pro případ intenzivního válečného konfliktu mají zásoby jen na omezenou dobu a znovunastartování zbrojní výroby bude trvat. Dochází přitom k situacím, kdy se střetává byznys s politikou: výroba a obchod s vojenským materiálem jsou totiž globální byznys jako třeba výroba aut. Rusko je tak na jednu stranu závislé na dodávkách západních čipů pro rakety ničící ukrajinské elektrárny, na druhou stranu třeba výroba munice v Česku a na Slovensku významně souvisí s dodávkami ruského plynu a bavlny z Číny. U složitějších výrobků pro vojenské použití přitom jde až o stovky subdodávek z celého světa.

Řada zbrojařů proto v soukromí pochybuje, že se jim podaří konjunktury plně využít a přetavit ji v něco dlouhodobějšího. Jednak jde o odvětví, kde velké nárůsty v době války střídají velké úspory v době míru, jednak jde zhusta o energeticky náročné výroby. Evropa bude minimálně v příštím roce pod tlakem vysokých cen energií – na rozdíl od americké a zřejmě i čínské konkurence. Zároveň jde o tvrdý zákulisní byznys, ostatně jako vždy, když jsou těmi největšími a v tomto případě i výhradními a lukrativními zákazníky jednotlivé vlády a státy.

 

Spletité cesty dodávek

Většina států včetně Česka konkrétní dodávky na Ukrajinu nekomentuje, případně jejich obsah zveřejňuje kvůli bezpečnosti až se zpožděním. Řada z utajovaných darů a prodejů na Ukrajinu je však známa. Často jde o směny zbraní mezi více státy ve stylu něco za něco nebo dodávky z Česka hradí místo Ukrajiny jiný západní stát v rámci finanční pomoci. Válka navíc probíhá téměř online a k dispozici je množství informací z otevřených zdrojů. Například podle databáze ORYX, kterou vytváří dobrovolníci na základě fotek a dalších informací o nasazení konkrétních zbraní, je Česko jedním z největších dodavatelů těžké techniky na Ukrajinu.

Už v dubnu se na Ukrajinu přesunulo přes čtyřicet tanků T-72M1, přes šedesát obrněných vozidel pro pěchotu, raketomety a následně minimálně dva vrtulníky Mi-24V. Přes české obchodníky proběhly i velké dodávky na Ukrajinu z jiných evropských zemí. Třeba z Bulharska, které kvůli větší závislosti na surovinách z Ruska a složité vnitropolitické situaci nechtělo dodávat těžké zbraně na Ukrajinu napřímo.

Nejčastěji šlo o dodávky zmodernizovaných, původně v československé licenci vyrobených sovětských zbraní. Jeden z takových velkých, možná až bizarních přesunů techniky se týkal šestapadesáti obrněnců pro pěchotu známých jako BVP-1. Původem sovětské stroje se vyráběly v licenci v Československu. Část z nich díky tomu skončila nejprve ve výzbroji bývalé východní NDR, po sjednocení Německa přešly do výzbroje složek bundeswehru, které je brzy odprodaly do Švédska. Němci i Švédové obrněná vozidla modernizovali, ale nikdy je nezačali intenzivně používat. Ze Švédska je odkoupila česká společnost Excalibur Army, která se je několikrát marně snažila udat ve světě, protože nedostala potřebný souhlas k vývozu od Německa jako původního majitele. Až letos zkraje dubna Němci souhlasili a česká společnost je mohla prodat na Ukrajinu.

Nyní Excalibur Army kompletuje v areálu bývalého vojenského opravárenského závodu ve Šternberku další velkou zakázku pro Ukrajinu. Na klíč dává dohromady devadesát starších tanků T-72. Jednu polovinu zaplatí Spojené státy, druhou Nizozemsko. Podle ukrajinských médií je hodnota zakázky asi 90 milionů dolarů, tedy 2,1 miliardy korun.

Excalibur Army je vůbec největším z českých dodavatelů zbraní na Ukrajinu. Společnost spoluzaložil v devadesátých letech chrudimský podnikatel Jaroslav Strnad, který začínal coby provozovatel bazaru nabízejícího vyřazenou vojenskou techniku a materiál. Postupně se mu podařilo skoupit opravárenské podniky na sovětskou techniku a nyní stojí v pozadí největší česko-slovenské zbrojařské skupiny Czechoslovak Group. Do ní patří například Tatra, výrobci radarů nebo munice. Společnost v posledních letech oficiálně vede a vlastní Strnadův syn Michal.

Nárůst tržeb celé skupiny Czechoslovak Group, do níž patří i civilní strojírenství, ukazuje, jak takový zbrojní boom vypadá v číslech. V pololetí se proti stejnému období loni tržby skupiny téměř zdvojnásobily na 13,8 miliardy a superhrubý zisk (EBITDA) vzrostl z 1,1 na 2,4 miliardy. Z celkových tržeb holdingu tvořila výroba a obchod se zbožím pro armády většinu, konkrétně 11,4 miliardy. Skupina už nabrala tisíc nových pracovníků a v příštím roce se prý chystá stavět nové haly a instalovat nové technologie.

Podnik rodiny Strnadových je také jednou z mála domácích zbrojovek, které dokážou ve velkém expandovat a rozšiřovat se do ciziny. Po nákupech několika zahraničních muniček oznámili v listopadu velkou akvizici: koupili většinu v italské společnosti Fiocchi Munizioni. Strnadovi cenu za koupi italské firmy nezveřejnili, ale jde o významného výrobce munice pro zbraně malé ráže hlavně pro sportovní střelbu s tržbami v přepočtu přes devět miliard korun.

Druhou takovou velkou domácí skupinou je Česká zbrojovka podnikatele Reného Holečka. Skupina patří mezi velké výrobce ručních palných zbraní pro armádu i sport. Loni koupila za více než pět miliard korun slavného amerického výrobce zbraní Colt. Pro zbrojovku je nejdůležitější severoamerický trh, ale zbraně původem z Uherského Brodu si cestu našly i do výzbroje Ukrajinců. Objevily se v ní třeba pistole vzor 82 nebo útočná puška CZ BREN 2.

 

Nový rekord na obzoru

Obě velké skupiny, tedy Strnadova Czechoslovak Group a Holečkova Česká zbrojovka, se v posledních dvou letech zatím neúspěšně ucházely o koupi minimálně části jedné z nejzajímavějších společností na českém trhu – přerovské Meopty. Ta je sice v Česku synonymem pro optiku, jako jsou dalekohledy či puškohledy, ale základem jejího byznysu jsou teď přístroje pro výrobní linky na mikročipy. Podle informací magazínu Reportér prošla Meopta due diligence, tedy hloubkovou prověrkou firmy před chystaným prodejem.

Exkluzivní právo na jednání o případné koupi získala společnost Carl Zeiss SMT, což je společný podnik na výrobu linek na mikročipy německé společnosti Carl Zeiss a nizozemské ASML Holding. Pokud by tento prodej letos dopadl, šlo by o největší firemní akvizici v Česku v letošním roce. Cena by se měla pohybovat na patnáctinásobku očekávaného superhrubého zisku (EBITDA), tedy na úrovni 1,1 miliardy eur (zhruba 27 miliard korun).

V rámci této transakce ovšem bylo ve hře oddělení a odprodej zbrojního byznysu Meopty, o nějž sice nemá Carl Zeiss zájem, ale do budoucna je mimořádně zajímavý. Zhruba desetinu tržeb přerovské společnosti tvoří optika pro sportovní a lovecké zbraně, do pěti procent obratu generují aplikace pro vojáky, jako jsou různé zaměřovače. Tato část byznysu může v nejbližších letech výrazně narůst. Meopta je totiž součástí vítězného konsorcia na dodávku nových obrněnců CV 90 pro českou armádu.

Zakázku za více než 50 miliard získal švédský BAE Systems, Meopta je významným subdodavatelem. Na společnosti z Česka má podle podmínek soutěže připadnout minimálně 40 procent ze zakázky: systém zaměřování a další optika od přerovské Meopty má tvořit podstatnou část. Zakázky na obrněnce by se měla účastnit i Excalibur Army ze Strnadova holdingu Czechoslovak Group, nicméně jeho skupina primárně vsadila na společný podnik s německou zbrojovkou Rheinmetall, která v soutěži na obrněnce neuspěla.

Mluvčí holdingu Czechoslovak Group uvedl, že se o Meoptu historicky zajímali, ale v současnosti už ne. „V hledáčku máme spíše akvizice v zahraničí. Atraktivní jsou pro nás společnosti v západních státech NATO, které by doplnily některý z pilířů našeho podnikání," uvedl mluvčí holdingu Andrej Čírtek.

 

Dvě procenta

Chystaná koupě obrněnců je největší armádní zakázkou za mnoho let. Další velké obchody však mohou brzy následovat. Jedním ze zdrojů zbrojního boomu je totiž i významné navýšení rozpočtů na obranu, a to napříč Evropou. Ruská agrese na Ukrajině zrychlila modernizaci armády a zvýšila výdaje na obranu.

Kabinet premiéra Petra Fialy v roce 2023 navýšil rozpočet ministerstva obrany na příští rok na 112 miliard, což je o čtvrtinu více než letos. V dalších letech by měly výdaje dál růst nad hranici 150 miliard. Tím by výdaje na obranu měly dosáhnout dvou procent ročního výkonu české ekonomiky (podílu na HDP), což byl léta ignorovaný závazek vůči NATO. Zhruba třetina má každoročně jít na pořízení nové infrastruktury a techniky, jako jsou obrněná vozidla pro pěchotu, vrtulníky nebo děla Caesar. Začaly však také debaty o pořízení amerických stíhaček F-35, což by byl vůbec největší nákup v historii české armády. Jak však upozorňuje jeden z lidí obeznámených s fungováním armádního rozpočtu, minimálně stejně důležité je to, aby vojáci měli dost peněz na výcvik a nemuseli se bát vystřelit, když „chytrý“ granát vyjde na statisíce a řízená raketa může stát i několik milionů korun.

Na tuzemské společnosti by mělo připadnout třicet až čtyřicet procent z armádních nákupů. Ideálním stavem je prý zajistit, aby se v Česku vyráběly a opravovaly ty nejvíce opotřebovávané části výzbroje a v zásobách byl dostatek náhradních dílů a munice. To však také není zadarmo. Nadnárodní zbrojařské koncerny kvůli tomu musí přestavět dodavatelské řetězce, proběhnout musí nové certifikace. Jak ovšem dodává jeden z domácích průmyslníků, zakázky pro armádu nejsou nikde žádná charita. „Jsou extrémně ziskové, v našem případě byla marže až osmdesát procent,“ říká s tím, že vojenské zakázky jsou jen okrajovou částí výnosů firmy a podle toho k nim také přistupuje – za každou cenu je nepotřebuje: „Když jsme dělali ceník na subdodávku do obrněných vozidel, vzali jsme nákladovou cenu a tu jsme vynásobili třemi nebo čtyřmi. A hlavní dodavatel to vzal,“ líčí.

 

Munice a Babiš jede

Největší horko je teď okolo munice, což je nyní vůbec nejžádanější zboží. Okolo pardubické společnosti Explosia kvůli tomu panuje téměř výbušná atmosféra. Státem vlastněný podnik je v rámci Česka jediným výrobcem bezdýmného střelného prachu a zároveň v rámci Evropy patří k několika málo továrnám, kde se vyrábí celospalitelné moduly pro moderní západní houfnice, nyní hojně využívané na Ukrajině. Jde o hnací náplně, které u moderních houfnic nahradily kovové nábojnice a prodloužily tím jejich dostřel.

Explosia je tak nyní vyprodaná na více než rok dopředu, což se nelíbí výrobcům munice. Ti si u premiéra Petra Fialy stěžovali, že vedení podniku podcenilo investice a Explosia není schopna uspokojit jejich požadavky. Někteří zbrojaři také projevili zájem o privatizaci státního podniku, případně o investici do něj. Deník E15 citoval v tomto smyslu z dopisu majitele Czechoslovak Group Michala Strnada, ale zájemců o Explosii je víc. Patřila k nim například zbrojovka STV Group a podle vyjádření premiéra Fialy v parlamentu i jedna zahraniční společnost. Nic z toho však zřejmě nebude. „Chci jasně říct, že vláda neuvažuje o privatizaci této společnosti a nic takového nepřipravuje,“ reagoval Petr Fiala s tím, že Explosia čelí skokovému nárůstu poptávky a na navýšení kapacity továrny se už pracuje. Jen to je časově náročné.

Předseda představenstva Explosie Radomír Krejča uvedl, že firma letos očekává rekordní tržby na úrovni 1,2 miliardy a zisk okolo dvou set milionů. „V současné době bychom uvítali několik desítek zaměstnanců, u kterých nevyžadujeme odborné vzdělání. Důležitá je pracovitost a čistý trestní rejstřík,“ říká. Ještě před třemi lety, kdy byla poptávka po střelném prachu nízká, byla pardubická továrna v hluboké ztrátě.

Dění okolo Explosie má přitom ještě jeden, politický rozměr. Explosia totiž historicky vznikla odštěpením od Synthesie, velké pardubické chemičky, která sehrála důležitou roli ve zbohatnutí Andreje Babiše před dvaceti lety, kdy se souhlasem tehdejší vlády Miloše Zemana ovládl Babišův Agrofert podstatnou část české chemie. Dodnes je Explosia jako výrobce střelného prachu závislá na dodávkách surovin a energií od Babišovy Synthesie. Ještě loni kvůli tomu grilovala poslankyně Jana Černochová, nynější ministryně obrany, tehdejšího dvojministra Karla Havlíčka.

Ironií osudu nyní Andrej Babiš objíždí republiku jako kandidát na prezidenta a distancuje se od vlády kvůli podle něj příliš vysoké podpoře uprchlíků a kvůli rozsáhlé vojenské pomoci Ukrajině. Mezitím v Synthesii jede naplno výroba vojenské nitrocelulózy, určené pro výrobu střelného prachu, a vedení podniku si pochvaluje práci nově nabíraných Ukrajinců, kteří pomáhají ukojit vysokou poptávku a splnit plán. Babišův Agrofert je přitom jedním z nejvýznamnějších evropských výrobců čpavku, nitrocelulózy a dalších meziproduktů používaných pro výrobu střelného prachu a výbušnin. Největším odběratelem Synthesie, ještě větším než sousední Explosia, je americká St. Marks Powder. Obří americká munička, součást zbrojního gigantu General Dynamics, je hlavním výrobcem munice pro americkou armádu.

Ruská agrese však postavila na hlavu i další byznysy. Ladislav Semetkovský ještě před několika lety označoval Rusko, kde v minulosti podnikal, za srdeční záležitost. Plánoval, že jeho nově vyvinuté bezpilotní letouny budou z výšky kontrolovat nekonečné kilometry tamních plynovodů a ropovodů, a s vojenskými nebo bezpečnostními zakázkami nechtěl mít nic společného. Ruská invaze to vše změnila. Dnes patří jeho společnost Primoco UAV mezi experty v oblasti ochrany hranic a pobřeží, strategické infrastruktury státu nebo systémů pro zpravodajské služby. Naposledy v listopadu lucemburské ministerstvo obrany oznámilo, že pro Ukrajinu nakoupilo od Semetkovského společnosti šest dronů Primoco One 150, určených k pozorovacím a průzkumným misím. Společnost je zalistovaná na pražské burze a od začátku roku její akcie přidaly přes třicet procent, přestože s válkou všechny obchodní příležitosti v Rusku padly. Jak k tomu říká šéf a hlavní akcionář českého výrobce dronů Ladislav Semetkovský: „Jak je v životě obvyklé, cesty jsou klikaté.“

 

Projekt magazínu Reportér Zbraně, byznys, politika podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).