Světýlka pro generála, lahváč pro rektorku

Už zdálky jsou vidět světýlka, ze kterých je sestavený nápis Pavel na Hrad. Až zblízka se dá zjistit, že na konci je připravené ještě jedno písmenko, které zatím nesvítí. Kdyby ho pan Cejnar, který svému dílu věnoval desítky hodin práce, zapojil do proudu, zněl by nápis takto: Pavel na Hradě.

„A co znamená ta devítka?“ ptá se Pavla Cejnara dvojice, která se kolem jeho domu vrací z procházky. „To není devítka, to je přece g jako generál!“ vysvětluje penzista znak na začátku hesla a z jeho hlasu je poznat, že tohle nedorozumění na pravou míru neuvádí poprvé (viz foto na str. 31).

Je sedmadvacátého prosince a v České Čermné, kam jezdí manželé Pavlovi na chalupu, panuje pošmourné počasí. Díky tomu už je v časných odpoledních hodinách nápis z dálky rozpoznatelný. Nebylo to tak od začátku: „Když jsem to zkoušel ve sklepě, přišlo mi to dobrý. Pak jsem to vynesl ven, kousek popošel a… bylo to v prdeli. Písmena svítila rozmazaně, všechno se slilo,“ líčí tvůrce prezidentského „neonu“. Následně zkoušel každou žárovčičku obalit lepicí páskou, a když ani to nezabralo, natřel kousek po kousku barvou. Tím se světlo utlumilo a písmena byla konečně čitelná.

Nápis rozsvěcí pan Cejnar každý den v půl čtvrté odpoledne a zhasíná v jedenáct večer. Ráno svůj výtvor zapne v půl páté a nechává svítit do osmi. „Ono to moc nežere, jsou to normální vánoční řetězy, ale je zbytečný nechávat to puštěný přes den.“

Koho volí, je zřejmé. „S Pavlovými se známe, občas jim shrabu listí nebo odházím příjezdovou cestu od sněhu,“ vysvětluje vztah se sousedy. A minule? „Zemana jsem nevolil. Má sloní paměť a s každým, kdo mu někdy zkřížil cestu, si vyřizuje účty. Štve lidi proti sobě, takhle si prezidenta nepředstavuju.“

 

Naše paní Danuška

Jak to vypadalo ve stejný den o sto kilometrů jižněji, v Telecí na Vysočině, kde má chalupu Danuše Nerudová a její rodina?

 

Nejbližším sousedem Nerudových je Milan Halamka. „Chlapi, nejdřív dám otázku já vám. V naší republice jsou tři vesnice, které se jmenují po mase: Hovězí, Telecí a Vepřová. Víte, která z nich má svoji poštu? Jedině Telecí!“ říká hrdě šedesátník, který pracuje jako klempíř a nyní se zotavuje ze ztráty prstu na ruce. Dodá: „Nevadí, když si zapálím?“

Trvalé bydliště mají Nerudovi v Kuřimi u Brna, odkud je to do Telecí asi pětašedesát kilometrů. K bývalé faře, kterou si v Telecí před pěti lety koupili, vážou pana Halamku vzpomínky z dětství. „Bydlel tam spolužák ze základní školy, seděli jsme spolu,“ šibalsky se zasměje. „Ale ne v kriminále! Jenom v jedné lavici, zato od první až do deváté třídy.“

Otec dotyčného kamaráda byl prý tajemníkem „místní komunistické buňky“. „Takže kovanej bolševik bydlel na katolický faře,“ uchechtne se pan Halamka a vypráví: „Po revoluci to odkoupil nějakej Švanda, který měl stavebniny v Poličce, trochu to opravil a za čtyři a půl milionu prodal Nerudovejm. Ti to znovu zrekonstruovali – po svým,“ mávne pan Halamka směrem k bleděmodře natřené budově.

 

Právě díky zmíněnému spolužákovi měl místní usedlík s novými sousedy následující zážitek: „On už bydlí jinde, ale jednou mě přijel navštívit. Potkal jsem zrovna pana Nerudu, tak jsem ho poprosil, jestli bychom mohli nakouknout k nim do chalupy. Nebyl to pro ně vůbec žádnej problém, hezky nás provedli,“ pochvaluje si pan Halamka.

Se sousedem Nerudou si tyká. „Robert rád běhá a já jsem kdysi závodil na běžkách a docela mi to šlo, takže si máme o čem povídat,“ objasňuje. Pro „paní Danušku“ jako prezidentku by byl všemi deseti: „Je to mladá perspektivní ženská, líbí se mi i její názory – třeba na Miloše Zemana, který mi pije krev, jak mluví pořád sám o sobě a na národ kašle.“

Z ostatních voleb prý chodí jen k těm komunálním: „Máme tady schopnýho a férovýho starostu, tak mu chci aspoň takhle pomoct.“

 

Jubilejní tanec

První den po Božím hodu stojí před farou rodiny Nerudových čtyři auta. „Normálně tam jděte a zaklepejte. Jen radši neříkejte, že jsem vás poslal já,“ doporučuje pan Halamka. Netroufáme si rodinu mezi svátky takhle zaskočit, proto nejdřív voláme tiskovému mluvčímu Filipu Víchovi. Vysvětlujeme mu situaci. „Dobře, zkusím to s ní probrat a ozvu se,“ říká. Za deset minut volá zpátky: „Tak mi to paní Nerudová nebere. Asi je někde na cestách nebo na procházce.“

Zevlujeme chvíli kolem chalupy a zamíříme na obecní úřad. Jaroslav Šimon je starostou už čtvrté volební období. „Hodně domů v Telecí patří chalupářům, nejčastěji z Brna. Starají se o své nemovitosti příkladně, což je dobře. Ale málo se zajímají o to ostatní, čest asi třem výjimkám a jednou z nich jsou právě Nerudovi,“ říká a pokračuje: „Hned jak se tady objevili, přišli na radnici. Slušně se představili a zeptali se na popelnici, jak je to s vodou – prostě na tyhle základní věci. Vysvětlili jsme si to, paní účetní jim dala podklady a všechno běží k oboustranné spokojenosti,“ pochvaluje si bývalý městský strážník.

Manželé Nerudovi a jejich dva synové se v Telecí začali intenzivněji objevovat během covidové epidemie. „Když se rozjely nejtvrdší lockdowny, byli tady skoro pořád,“ upřesňuje starosta. Na radnici kandidoval za uskupení Telecí Naše obec, které loni při třiačtyřicetiprocentní volební účasti dostalo sto procent hlasů. „Jedno vím jistě: nikdy bych nevolil pana Babiše. Teď se zaměřuje na kritiku současné vlády třeba kvůli drahým potravinám. Ale vždyť on sám je majitel největší firmy, která má pod palcem skoro celý trh s jídlem!“ lamentuje starosta, který zvyšování cen nijak nepodceňuje: „Vidím to u nás ve vsi, že samoživitelky s dětmi mají problém. Mohou využívat levné nájmy v obecních bytech, ale stejně je to pro ně velmi těžká doba.“

Ohledně prezidentského klání má jasno. „Moc bych to paní Nerudové přál. Když měla před pár měsíci besedu v našem kulturáku, bylo tam natřískáno jako při hasičském bálu,“ vzpomíná na setkání uchazečky o post hlavy státu s místními obyvateli. „A já jsem tam přede všemi slíbil, že v případě jejího vítězství vrátím na zeď ve své kanceláři prezidentskou fotografii. Nevisí tam už deset let, protože Miloš Zeman podle mě republice soustavně škodí,“ říká starosta na přelomu roku, kdy je pozornost Telecí upřena ke zmíněnému plesu hasičů. Koná se v polovině února a má pořadové číslo 125.

„Probíhá ve dvou sálech, jen pořadatelů je pětadvacet, zajišťujeme i kyvadlovou dopravu z Poličky a zpátky,“ přibližuje Jaroslav Šimon místní slávu. „A protože letos máme jubileum, napadla mě jedna opovážlivost: požádal jsem paní Nerudovou, jestli by ten náš bál zahájila tancem se starostou obce i hasičů v jedné osobě čili se mnou. Nabídku přijala, tak snad to klapne,“ těší se muž, který stojí v čele místního Sboru dobrovolných hasičů už dvaatřicátý rok.

 

Chybí nám hospoda

Atmosféru v Telecí momentálně kalí jedna nemilá okolnost. V obci s téměř pěti sty obyvateli, roztažené na šesti kilometrech podél silnice v jedné z nejkrásnějších partií Českomoravské vrchoviny a protkané mnoha cyklostezkami i pěšími cestami, nefunguje hospoda.

Zatím poslední provozovatel skončil v listopadu, když dostal rozpočet záloh na energie, který činil šestnáct tisíc korun měsíčně. „Investovali jsme do rekonstrukce, vybudovali venkovní zahrádku,“ posteskne si starosta. „Jenomže každej nájemce si to představuje jak Hurvínek válku. Naslibuje, že bude mít otevřeno od čtvrtka do neděle. Pak na dveřích každej čtvrtek visí papír, že je zavřeno, v pátek se otevře v pět odpoledne, to samý v sobotu. Přitom jsou tady turisti a chalupáři, máme tady i nemovitosti, které jejich majitelé pronajímají. Ti všichni by tady rádi nechali nějaké peníze, ale my jim tu možnost nenabídneme.“

Potíže s hostinskými se v Telecí táhnou už přes dvacet let. „Buď to byl dobrej kuchař a špatnej výčepní, nebo naopak. A v poslední době už to bylo úplně zoufalý. Přijelo třicet cyklistů, hospodskej seděl s mobilem na lavičce a odmítl je obsloužit s odkazem na otvírací hodinu. Nebo jste našel odklepnutý vajgl v pěně,“ popisuje starosta svízelnou situaci. Kromě hospody ovšem v Telecí nic důležitého nechybí. Je tu zdravotní středisko, základní škola se všemi devíti ročníky, pošta, fotbalové hřiště s posezením pod pergolou. Na křižovatce, odkud je vidět chalupa rodiny Nerudových, stojí typický venkovský konzum.

„Paní Nerudová je suprová ženská. Na nic si nehraje, nemá problém se s kýmkoli bavit na jakékoli téma,“ pějí ódy na svou sousedku a pravidelnou zákaznici obě prodavačky – Jana Hamerníková a Jana Kučerová. Spiklenecky dodávají: „Chodí si sem pro lahvové pivo.“

 

Výčep pana generála

Z Telecí do České Čermné jsou to autem po okreskách dvě hodiny. Vesnice mezi Orlickými horami a Broumovským výběžkem má zhruba o stovku víc obyvatel a je tu hospoda. Jmenuje se U Javora a za pípou stojí Aleš Bocek. „Tady máme jiný starosti, než kdo bude prezident. Včera se tady dva chlapi poprali o ženskou, ona přitom byla s třetím,“ dává k dobru čerstvou historku.

Ve čtyři odpoledne jsme tu zatím jediní hosté. V kamnech vedle výčepu plápolá dřevo, v televizi běží hokejový zápas. Šipkařský terč na protější zdi je potemnělý – poznáváme rekvizitu z některých snímků, které provázejí kampaň Petra Pavla. „Jo jo, už ho tady fotili víckrát,“ poznamená někdejší ligový šipkař a postaví před nás půllitry. Potom si postěžuje na dva roky covidových zákazů. „Stát mi zlikvidoval byznys, kterej jsem deset let budoval a snažil se, aby to k něčemu bylo. Rozutekl se mi personál, musel jsem zkrátit otvíračku, vaříme jen tak napůl – pytlíkuju to s brigádníkama, kterým se musím přizpůsobovat,“ přibližuje neutěšené časy (nejen) venkovského gastropodnikání.

Stáčíme řeč k volbě prezidenta. „Všechny ženský v Čermné volej Péťu, protože je fešák a sympaťák,“ pokrčí nezúčastněně rameny. „Mně je to jedno,“ dodává. „Už teď je tady kvůli tomu haló a motaj se tu různý štáby. Když ho nezvolej, aspoň bude klid.“ Pro koho bude hlasovat on sám? „Ještě nevím,“ říká. Další otázka, která je nasnadě, ani nemusí zaznít nahlas: „Babiše jsem nikdy nevolil a nehodlám na tom nic měnit. A vůbec mi nejde do hlavy, kdo ho volí. To máte stejný jako se Zemanem. Neznám nikoho, kdo by ho volil, a oni pak stejně vyhrajou.“

Petr Pavel je se zdejším krajem provázaný hned nadvakrát. Jeho otce vojáka za totality převeleli do nedalekého Červeného Kostelce, kde pak celá rodina nějaký čas bydlela. A přímo z České Čermné pocházeli předci jeho současné manželky Evy – právě jejich rodnou chalupu manželé Pavlovi využívají. „Když dělal v Bruselu, přišel někdy na pivo i s ochrankou,“ přibližuje Aleš Bocek dobu, kdy byl zdejší chalupář předsedou vojenského výboru NATO. „Chodil s pejskem, občas ho někdo stáhnul na panáka – nebojí se toho,“ pokračuje. „On je dost rozkecanej, někdy ještě nedopovíte otázku a už vám odpoví. Ale musím uznat, že to má hlavu a patu, přitom to dokáže podat lidově.“

Aleš Bocek se trochu pozastaví nad flanelovými košilemi, ve kterých se manželé Pavlovi nyní ukazují na veřejnosti. „Nevybavuju si, že by je dřív nosili,“ poznamená. Pak nám navrhne, ať si dáme ještě jedno a počkáme do pěti na příchod štamgastů. „Dneska dojde i Bohouš, bejvalej policajt, ten ho moc nemusí. Bejvalej policajt má problém s bejvalým vojákem,“ zakroutí hostinský hlavou.

 

Občanský navrhovatel

Pana Bohouše se už nedočkáme, máme domluvenou schůzku se starostou. Tomáš Kulhánek je profesí zdravotnický záchranář, a protože nechce ztratit kontakt s profesí, ponechal si částečný úvazek – absolvuje pravidelné služby v Hradci Králové, i dnes v noci ho jedna čeká. Zároveň je občanským navrhovatelem kandidatury Petra Pavla na prezidenta; v této roli se objevil na tiskové konferenci a poté spolu objížděli regionální besedy. „Když je tady, vídáme se skoro každý den,“ říká zdejší rodák.

Obdaruje nás stolním kalendářem, který doprovázejí fotografie vesnice a blízkého okolí. „Pan Pavel vášnivě rád fotí a pokaždé nám poskytne několik snímků, obvykle všechny rádi využijeme,“ obrací starosta jednotlivé listy, aby nám ukázal výsledek. „Hraje s námi nohejbal, byl vrchním poručíkem zabijačky, nemá problém přijít normálně v teplákách nebo v montérkách. Při sousedských akcích se nedrží stranou, vždycky jde hned do kotle, abych tak řekl,“ líčí starosta svého souseda v co nejlichotivějším světle.

Tomáš Kulhánek a Petr Pavel spolu vyrážejí i na motorkářské jízdy. „On sám přijede často už z Prahy – jak dostavěli kousek dálnice mezi Hradcem a Náchodem, je to už rychlejší.“ Z vedlejší kanceláře nakoukne účetní Karolína Balcarová: „Kdyby nebyl mediálně známý, ani byste nepoznali, že není odsud. Natož že to je někdo vysoce postavený. Je úplně normální, má to v hlavě srovnané, jeho paní je příjemná.“ Starosta doplní: „Připomínají mu jeho minulost, ale podle mě bychom se měli zajímat spíš o budoucnost.“

Koho by si Tomáš Kulhánek vybral za prezidenta, kdyby v nabídce nebyl Petr Pavel? „Vlastně jsem o tom nepřemýšlel,“ říká. Od loňského listopadu, kdy na ministerstvu vnitra odevzdal nominační dokumenty ve prospěch svého souseda, má prý jasno. A před pěti lety? „Už ani nevím. Určitě jsem nebyl nakloněný Miloši Zemanovi.“ A jak by se rozhodoval, kdyby do druhého kola postoupila dvojice Danuše Nerudová – Andrej Babiš? „Asi bych si nevybral,“ odpoví a dodá: „Věřím, že taková varianta nenastane.“

 

Návštěva u Pavlových

Při loučení se zeptáme, kde najdeme chalupu generála Pavla. „Pořád z kopce k polské hranici,“ řekne starosta a zadrží nás. „Počkejte, zavolám mu. Už o vás ví, prý jste seriózní časopis. Počítá s tím, že se zastavíte.“ Jsme trochu na rozpacích. V Telecí jsme se s uchazečkou o funkci prezidentky osobně nesetkali. A nechceme, aby to vypadalo, že jednomu z kandidátů měříme jiným metrem. Zároveň nám je nepříjemné obcházet obývaný dům a tvářit se jako náhodní kolemjdoucí, kteří si chalupu chtějí „jen vyfotit“. Mezitím už starosta telefonuje paní Pavlové a domlouvá návštěvu.

„Jak může sněžit, když je takový teplo, sakra!“ okomentuje Petr Pavel poletující vločky, když si podáváme ruku. Rychle se stmívá, nadhodíme tedy možnost nejdřív udělat fotku. „Když to paní domácí nebude vadit?“ otočí se tázavě na svoji ženu. Eva Pavlová si sáhne do vlasů a poznamená: „No to jsem teda za krasavici.“ Mezitím dostáváme varování: „Bacha na ten dekl, ať se nepropadnete, to je jímka.“ Následuje chvilka domlouvání, jestli by nebylo lepší vyjít pro lepší kompozici na stráň za chalupou. „Ty bys to pořád aranžovala, aby bylo všechno krásný, ale takhle lidi žijou, nebo ne?“ pohlédne nám generál do očí.

„Narodil se tady můj děda, vyrůstal tu můj táta, jako dítě jsem sem jezdila i já,“ přibližuje Eva Pavlová svůj vztah k chalupě, před kterou stojíme. „Náchod je dělicí linie,“ použije její manžel vojenskou terminologii. „Narodili se tam oba moji rodiče, žijí tam skoro všichni příbuzní,“ vysvětlí a dodá: „Sem do Čermné jsem za Evou začal jezdit před třiceti lety. To je snad dost dlouho na to, abych se tady už nemusel cítit jako náplava.“

Manželé Pavlovi mají trvalé bydliště v Černoučku, což je vesnice pod horou Říp. Na Čermné si ale pochvalují okolní přírodu, zmiňují možnosti lyžování v Orlických horách a koupání v přehradní nádrži Rozkoš. „Za pěkného počasí je odtud výhled na Sněžku, kousek za hranicí je lázeňské městečko Kudowa-Zdrój, máme to blízko do lesa na houby,“ vyjmenovává paní Pavlová další atrakce. „Mám jedinou obavu pro případ, že by se to povedlo a my tady měli prezidenta,“ zapojí se do konverzace starosta Kulhánek a obrátí se k hostitelské dvojici: „Že bychom vás tady už tolik nevídali.“ Petr Pavel oponuje: „Já myslím, že nějaký čas si vždycky najdeme. Když jsem byl v Bruselu, taky jsme sem jezdili.“

Následuje líčení, jak vypadalo zdejší soužití Petra Pavla s ochrankou, kterou měl jako druhý nejvýš postavený muž NATO přidělenou v režimu 24/7 čili nonstop. „Sehnal jsem klukům ubytování kousek odtud a řekl jim: Hele, my tady chceme být v klidu, přijďte se na nás dvakrát denně podívat, že dýcháme.“ Eva Pavlová upřesní: „Možná chodili častěji, ale byli tak dobří, že jsme o nich nevěděli.“ – „Nebo jsme dělali na zahrádce, oni se objevili, a jak jsme byli utahaní, vzali jsme je do hospody, dali si dvě piva, doprovodili nás zase zpátky… Jako kdybychom měli návštěvu,“ doplní Petr Pavel.

 

Kdo z vás neřídí?

Už je skoro tma a přituhuje, paní Pavlová nás zve dovnitř na kafe. S díky odmítáme a chystáme se odjet. „Chlapi, kdo neřídí?“ zeptá se její muž, načež zmizí v chalupě a přinese lahev dvacetiletého karibského rumu. „Dostal jsem ji k Vánocům,“ objasní a naleje venku dvě štamprlata.

Před pár hodinami tým Petra Pavla publikoval na sociálních sítích nové video, na kterém kandidát na prezidenta hraje hokej. Využíváme proto neformální chvilku k dotazu, kolik času tráví s bruslemi na nohou a hokejkou v ruce, když zrovna neprobíhá volební kampaň.

„Hraju ho už dlouhý roky a rád. V Bruselu jsem chodil třeba třikrát týdně a hrozně mě to bavilo.“ I výbava, ve které nastoupil, je prý jeho vlastní. „Nejsem jako Putin, kde je všechno nasimulovaný a protihráči se rozestupujou, aby dal deset gólů. Já dám jeden a jsem šťastnej.“

 

První kolo

O necelé tři týdny později se do České Čermné vracím. Je sobota čtrnáctého ledna a chalupa manželů Pavlových zeje prázdnotou, zato ve volební místnosti na obecním úřadu je živo. Za stolem sedí sedm „komisařek“, a než se odvážím zeptat, komu daly svůj vlastní hlas, probíráme dosavadní průběh voleb. „Bylo vidět, že i o prezidentovi doma často rozhodují ženy,“ dozvídám se. „Přišli třeba manželé a on povídá: Tys mi tam nechala dva lístky, koho tam mám dát?“

Všechny přítomné ženy by si přály, aby ve druhém kole byla dvojice Petr Pavel – Danuše Nerudová. „Hlavně aby tam neproklouzlo ábéčko,“ zazní. Z další debaty vyplývá, že celá zdejší sestava volila „čtyřku“ čili svého souseda. „V každý vesnici jdou za tím, koho tam maj. Zvlášť když je to někdo takovej.“ – „Ale našim psům se nelíbí, vždycky na něj štěkaj,“ dodá jiná z členek komise a další poznamená: „To na mě taky.“ Na závěr se ženy shodují: „Osobní kontakt vás hodně ovlivní. Jak se ten člověk chová, jestli se nepovyšuje a mluví upřímně. V tomhle směru jsou oba Pavlovi moc fajn.“

Hodiny na kostelní věži odbíjejí poledne, volit přicházejí manželé Jaroslava a Jiří Špačkovi. Oba dávají hlas Petru Pavlovi. „Je z nich nejschopnější, hodně toho dokázal,“ říkají a dušují se, že by generála volili, i kdyby ho nepotkávali ve své vsi. „Bojím se, aby to nedopadlo jako minule,“ říká pan Špaček a rozohní se: „Jak jsme si mohli znova zvolit Zemana, o kterém se vědělo, že bude dál šířit zlobu! Ta naše republika je tak blbá!“ Paní Špačková muže mírní: „No tak. Ne všichni. A pojď už.“ – „Nebo udělat Babiše premiérem! Sledoval jsem jeho minulost a podle mě je to zločinec,“ loučí se pan Špaček.

Dalším příchozím je padesátník s čepicí v ruce, který se nechce podělit o své jméno ani o jméno svého favorita. „Nechám si to pro sebe. Ale můžu vám říct, že jsem volil víceméně menší zlo. Podle mě ti kandidáti neodpovídají vážnosti volby, většina z nich jsou takoví králíci z klobouku.“ Petra Pavla prý vídá jen zřídka. „Jo, tady oblíbenej, občas si se ženou zajde do hospody, místní lidi ho vnímaj dobře. Já ho nemám zas tak v merku, bydlím na opačným konci vesnice.“

 

Sova jako kachna

Hospoda U Javora otevírá ve tři odpoledne, v televizi se rozjíždějí první odhady výsledků. „Chlapi přijdou v pět,“ hlásí hostinský Aleš Bocek stejně jako minule. „Ale moc si od toho neslibujte, dneska se bude hlavně rozebírat, kdo co včera vyhrál v tombole,“ připomíná páteční událost – myslivecký ples v sousední Borové.

Když dorazí první ze stálých hostů, z obrazovky právě hovoří generál Pavel. „Ten aspoň věci říká na rovinu a neokecává to,“ zhodnotí muž projev a objedná si pivo. Co se týče druhého kola, poznamená: „Nevím, co je lepší. Pavlovi bych to přál, ale co když pak bude Babiš zase premiérem? Na Hradě by si aspoň nemoh’ tolik vyskakovat.“

U štamgastského stolu přibývá žíznivců a volební studio přepíná do štábu Danuše Nerudové: „Tu by si měl vzít generál na Hrad,“ ozve se z hloučku a je to zároveň poslední politický komentář dnešního večera. Jak hostinský správně předvídal, další řeč se stáčí výhradně ke včerejšímu mysliveckému bálu.

„V jednu jsem byl doma a všechno si pamatuju,“ svěří se jeden z mužů a zní to spíš zklamaně. Další vypráví, jak potkal ráno souseda, který mu tvrdil, že vyhrál v tombole sovu. „Jakou sovu, ty vole, vytřeštím na něj oči. A on prej: Nebo káně. Jaký káně? Na kterým jsi to byl plese? To byla kachna, ty magore!“

Než opustím vyhřátý lokál, přisednu si ke skupince u výčepu. Zajímá mě, jestli mají chlapi z výsledku prvního kola radost. „Ale jo, on si to zaslouží. Ale kdo ví, co by pak dělal na Hradě a pro koho, to křeslo každýho změní. A jeho politický názory moc neznáme, nemluvíme s ním o tom. K čemu, když tomu stejně nerozumíme.“

 

Andělíček zůstává

Petr Pavel dostal v České Čermné 77,4 procenta hlasů. Při enormní volební účasti 81,4 procenta pro něj hlasovalo 253 voličů, jen něco přes sedmdesát lístků putovalo ostatním kandidátům.

Výjimečnou volební účastí –
80,1 procenta – se může chlubit i Telecí, kde Danuše Nerudová získala 59,8 procenta čili 156 hlasů. Platné hlasy ostatním kandidátům dalo 105 voličů.

V druhém kole bude zdejší starosta Jaroslav Šimon volit Petra Pavla. „Vadí mi, že se v rámci špionské školy zapletl s kontráši. Představuje ale o mnoho menší zlo než Andrej Babiš.“

Co se týče prezidentské fotografie na zdi v kanceláři obecního úřadu, ani po deseti letech se nic nezmění. „Zůstane obsazené andělíčkem jako doposud,“ má už jasno starosta.