Biden splnil, co nechtěl

Při nástupu Joea Bidena loni v lednu se mnozí demokraté těšili, že si jejich prezident připíše úspěch kvůli rychle se rozjíždějícímu očkování proti covidu. Teď je zjevné, že Bílý dům příliš vsadil na to, že vakcinace je kouzelná hůlka, která virus zničí. Na sklonku loňského roku se tento přístup změnil až v jakýsi sadismus.

„Co se týče neočkovaných, čeká vás, vaše rodiny i nemocnice, které brzy zaplníte, zima plná těžké nemoci a smrti,“ nechal se slyšet pandemický koordinátor Bílého domu Jeffrey Zients. Na začátku ledna počty nakažených, zjevně kvůli variantě omikron, vylétly v USA do rekordních výšin, byť ještě nebylo jasné, jak moc se to v relativně méně proočkované Americe odrazí na počtu úmrtí.

Nešlo o jediný problém. Podstatná část Bidenovy legislativní agendy se zasekla v Kongresu. Symbolizuje to demokratický senátor ze Západní Virginie Joe Manchin, který je podle mnohých za tento výsledek zodpovědný: v Senátu totiž mají demokraté většinu pouhého hlasu a Manchin část návrhů blokoval. Detailnější pohled je ve skutečnosti složitější, ale Manchin se stal minimálně pro média užitečnou zkratkou. „Kdo je prezidentem této země, je to Joe Biden, nebo Joe Manchin?“ zeptal se viceprezidentky Kamaly Harrisové k administrativě spíše přátelský moderátor Charlamagne tha God. Viceprezidentka se ostře ohradila a bezmála moderátora označila za republikána.

Senátor Manchin se v uplynulém roce stal ztělesněním neochoty takzvaně „umírněných“ demokratů přijmout sice nikterak radikální, ale přesto poměrně ambiciózní legislativní plány. Ve hře bylo posílení odborářských práv, reforma policejní práce, reforma volebních práv nebo úctyhodný balík investic do rozpadající se americké infrastruktury. Jenom z toho posledního nakonec něco zbylo, a kdyby byly tyto investice od počátku podávány jinak, možná by je šlo považovat za Bidenův nefalšovaný úspěch. Jenže celkový dojem je nyní jiný, a to takový, že se demokraté navzájem rozhádali a Kongresem prošla jen drobná část balíku – ta, která vyhovovala i části republikánů. Přitom právě dlouholetá zkušenost z politického procesu ve Washingtonu a v Kongresu měla být Bidenovou hlavní devízou. Jeho celoživotní tendence hledat dohodu s republikány mu ale vloni přinesla jen velmi rozpačitý výsledek.

Při patu v Kongresu tak byl Biden nucen prosazovat svoje plány skrze jmenování a dekrety, které ovšem může každý další prezident zase zrušit. Například v oblasti boje s monopoly to může přinést v následujících letech chvályhodný pokrok, ale demokratům to s veřejným míněním unaveným pandemií, inflací a politickými hádkami příliš nepomůže. Biden také v ďábelském tempu dosazuje nové federální soudce, za což mu ale v tuto chvíli tleskají v podstatě jen insideři.

Biden se také vždy chlubil svými zahraničněpolitickými zkušenostmi. V tomto ohledu ale v očích mnohých ztratil velkou část důvěryhodnosti tím, jak překotně se odehrálo stažení amerických vojsk z Afghánistánu. Biden přitom fakticky jen dodržel termín stanovený už jeho předchůdcem Trumpem: samotné ukončení amerického angažmá v Afghánistánu bylo po dvaceti letech bezcílné války nevyhnutelné, nepřipravenost na rychlý nástup Tálibánu však nikoli.

Kvůli koktejlu neúspěchů prvního roku nového prezidenta se tak nyní zdá, že Bidena, respektive demokraty čeká na podzim prohra ve volbách do Kongresu – a s ní přijde i konec aktivnější části jeho úřadování, protože nebude schopen prosadit nové zákony. Příznačně, Biden by tak skutečně mohl dodržet svůj předvolební slib sponzorům, že se v zásadě nic nezmění. Dokonce do té míry, že za nejpravděpodobnější kandidáty do příštích prezidentských voleb jsou nyní považováni devětasedmdesátiletý Biden a pětasedmdesátiletý Trump…

Autor je publicista, spolupracuje s různými médii – např. Finmag, Český rozhlas či A2larm. Autor podcastu Redneck o americké politice a společnosti.