Revoluční30: Lehká frustrace češstvím

Čestmír Suška, sochař a kurátor, vzpomíná, jak v roce 1988 na jakési výstavě v pražských Vojanových sadech zaslechl tlumenou konverzaci dvou postarších intelektuálů: „Každé impérium se nakonec rozpadlo. Proč by se nemělo rozpadnout i tohle?“

Ani ne o rok později se vlna revolucí přelila střední a východní Evropou – od Polska přes Maďarsko, NDR a ČSSR až do Rumunska. Suška, dnes sedmašedesátiletý, říká, že se cítil, jako by mu praskly okovy. Jako kdyby vypustili ptáka z klece. „Obrovská euforie!“

Hned v devadesátém roce pak Čestmír Suška, který za komunismu patřil k spíš nežádoucím umělcům, zorganizoval výstavu s názvem Sochy a objekty na staroměstských dvorcích. Ta přímo navazovala na jeho Sochy a objekty na malostranských dvorcích, což byl v roce 1981 bezprecedentní počin: vnitrobloky a dvory na pražské Malé Straně se tehdy staly výstavním prostorem pro (zejména) mladé umělce. Umění vystoupilo z výstavních síní a z tehdejších oficiálních kulturních struktur.

Tuhle potřebu – přinášet umění do veřejného prostoru – má Čestmír Suška odjakživa. Připadá mu to, jak říká, naprosto přirozené. „Mám to nějak v krvi. Totalita tuhle přirozenost potlačovala, a o to víc mě možná veřejný prostor fascinuje.“

Kromě akce Staroměstské dvorky organizoval Suška po roce 1989 i jiné intervence do veřejného prostoru. V roce 2000 pak založil studio Bubec, které našlo domov v bývalé skladové hale v pražských Řeporyjích. Později se halu (díky daru od filantropa Libora Winklera a jeho ženy Veroniky) podařilo zrekonstruovat, takže dnes jde podle Čestmíra Sušky o nádherný, zateplený prostor se střešními okny, „ateliér snů“.