Kvarteto je přece nejkrásnější vězení světa

Před mnoha lety nebýval malý Peter u malé Veroniky právě populární. Veroničini rodiče hráli ve stejném orchestru jako Peterova babička a děda. A kdo má talentované dítě či vnouče, to se tak nějak v orchestru vždycky vědělo. „Rodiče mi doma Veroniku dávali za příklad. Vždycky říkali: Ta Veronika, ta se dobře učí a furt cvičí,“ vypráví Peter. „Mně zas dávali za příklad Peťa. A já si říkala: Ježišmarja, co to bude zač?“ směje se Veronika.

Když jim bylo asi jedenáct nebo dvanáct, vybrali si je oba do tehdejšího televizního pořadu o mladých talentech. Tam se poprvé setkali. „To se mi ještě nelíbil. Byl ještě malý,“ usmívá se Veronika.

Pak se však znovu potkali na konzervatoři v Bratislavě – a to už bylo jiné. Chodit spolu začali v šestnácti letech, vzali se ve dvaadvaceti letech v roce 1998. A před téměř devíti lety se jim narodila dcera Anička.

A taky dnes tvoří jádro světoznámého kvarteta – jsou dva ze čtyř hudebníků Pavel Haas Quartetu, které letos zařadil BBC Music Magazine mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob.

 

Hudebně hluchý

Veroničina máma hrála na housle, táta na flétnu. Doma se odjakživa zpívalo a zněla tam klasická hudba. Veronika měla velký vzor – svou matku. Na housle začala hrát už ve čtyřech letech. Ještě je ani neudržela v ruce, tak si je vždycky „zapíchla“ do mámy, aby měla stabilitu.

„Naši tehdy hráli v Bratislavě v orchestru Slovenského národního divadla a tam pracovala jedna Bulharka, houslistka, vynikající učitelka, a ta se mě ujala. Byla to taková škola drsnějšího rázu. Některé děti tam i omdlévaly, ale já jsem to vždycky vydržela,“ vypráví Veronika. Táta ji vozil dvakrát týdně na hodiny, máma s ní cvičila každý den. A ji to hrozně bavilo.

Z hudební rodiny pochází i její manžel Peter, takže by jeho příběh mohl být podobný. Jenže u něj se to odehrálo trochu jinak. Všichni muzikanti v příbuzenstvu si mysleli, že je „hudebně hluchý“ – a sice proto, že neumí zpívat. „Sluch mám dobrý. I vzhledem k tomu, co dělám. Tehdy se ale vždy nejdřív řešilo zpívání a já jsem nedokázal chytit tón. Jenže pak jednou ve školce dělali nábor do lidové školy umění a vybrali mě. Tehdy mi doma nikdo nevěřil. Uvěřili, až když přišel oficiální dopis,“ říká pobaveně Peter.

Následně si měl vybrat hudební nástroj, na který bude hrát. Doma měli klavír a housle, tak si vybral klavír. Během zápisu do lidové školy umění se konal i koncert, a když přišel na řadu klavírista, pro malého Petera to znělo nudně. Poté následovalo violoncello a on byl nadšený.

Veronika a Petr šli oba na konzervatoř a tam se – napodruhé, jak už jsme řekli – seznámili. Potom se oba rozhodli odejít ze Slovenska studovat pražskou Hamu. Psal se rok 1995. V Praze měli byt po Peterově babičce, takže měli kde bydlet, a oba dva zde již také měli své učitele, Veronika houslistu Jindřicha Pazderu a Peter profesora Daniela Veise.

Nicméně cesta k tomu, že nakonec budou společně hrát v jednom kvartetu, byla ještě spletitá.

 

Intimní kvarteto

Veroniku napadlo založit kvarteto po skončení HAMU – už předtím ale začala pronikat do toho, jak takové soubory fungují. Peter totiž začal už na vysoké škole hrát ve Škampově kvartetu. „To jsou takové ty náhody, co nejsou náhody. Bylo mi dvaadvacet a kvarteto mě v té době vůbec nezajímalo,“ popisuje Peter. Tehdy prý s kamarády seděli na pivu, když za ním přišli s tím, že Škampovo kvarteto hledá cellistu a že by se jim zamlouval. Nejdřív si myslel, že je to legrace. Pak se ale rozhodl na přehrávky jít. „Když jsem dorazil na první zkoušku, hráli jsme od Bedřicha Smetany smyčcový kvartet Z mého života, ikonickou skladbu pro česká kvarteta. A tam je třetí část, kde začíná samo cello, ostatní nehrají, a já jsem byl tak blbý tenkrát, že jsem to ani nevěděl, tak jsem čekal na nástup, kdy začneme hrát všichni. Takže asi takovýto přístup jsem k tomu měl,“ směje se.

Veronika pak začala chodit na koncerty Škampova kvarteta, kde už hrál její partner Peter. A byla ohromená. Co ale bude dělat po škole, tehdy ještě přesně netušila. Věděla nicméně, že nechce být sólistkou. Táhlo ji to přitom do nějakého malého kolektivu. A u kvarteta se jí, jak říká, otevřel čarovný nádherný svět čtyř lidí. Čtyř lidí, kteří jsou naprosto provázaní a vědí o sobě všechno. „Navíc skladatelé, když je něco bolelo, měli nějaké trápení nebo i naopak prožívali radost, dávali všechno právě do kvarteta, protože je v něčem takové intimní,“ říká Veronika. Kvarteto je podle ní jak švýcarské hodinky, malé, ale dokonalé. „Člověk se do zvuku kvarteta musí zamilovat. Kvarteto je vlastně takový základ orchestru. Hudební univerzum, ze kterého se všechno rozvíjí,“ doplňuje ji Peter.

Veronika svět kvartet tak dlouho obdivovala, až přišel jeden kamarád a zeptal se jí: Tak proč si nezaložíš svoje? Své jméno si česko-slovenské kvarteto vybralo podle skladatele Pavla Haase, bratra herce Huga Haase, který kvůli svému židovskému původu skončil za druhé světové války v Terezíně a v roce 1944 zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi. Silný příběh a krásná hudba. Jeden z kamarádů kdysi Veronice pustil nahrávku Haasova druhého smyčcového kvartetu Z Opičích hor a jeho hudba ji nadchla. Když se pak rozhodla založit kvarteto, vydala se Veronika spolu s mladými kolegy za dcerou Pavla Haase, Olgou Smrčkovou, která dodnes žije v Brně. A ta byla natolik odvážná, že vznik kvarteta posvětila, ačkoli nemohla tušit, jak to dopadne.

Rovněž se Veronika vydala za slavným violistou a dlouholetým členem Smetanova kvarteta, profesorem Milanem Škampou, který také vedl zmíněné stejnojmenné kvarteto. Poprosila ho, jestli by ji nezasvětil do toho, jak hrát a vlastně i žít v kvartetu. Souhlasil a pronesl: „Vítejte v nejkrásnějším vězení světa.“ Což je podle Petera velmi výstižná věta, kvarteto je totiž v něčem svazující, musíte se krotit ve prospěch celku, ale když se vám to podaří, je to nádherné.

 

Punková jízda

Pavel Haas Quartet původně začínal ve složení Veronika Jarůšková (první housle), Hana Roušarová (druhé housle), Pavel Nikl (viola) a Lukáš Polák (violoncello). Veronika s Pavlem Niklem tvořili dlouhá léta pevný základ kvarteta, hned od začátku jim bylo jasné, že kvartetový život je přesně pro ně. O něco později se ke své manželce připojil i Peter, který to viděl stejně. „Nebylo to tak, že bych vyhodil cellistu z Veroničina kvarteta. Pavel Nikl a Veronika byli jasně daní, druhé housle a cellista se pomalu odloupávali, a když se odloupl cellista, uvědomil jsem si, že je to moje šance,“ popisuje Peter.

Nenapadlo je už na začátku, že by mohli hrát spolu? Peter tehdy hrál v zavedeném Škampově kvartetu, které bylo v té době na vrcholu a mělo okolo devadesáti koncertů ročně po celém světě. Veronika začínala od nuly. „Když to vezmu z racionální stránky, byla to práce, která byla stabilní, skvělá a velice prestižní. Když jsem pak řekl své mámě, také hudebnici, že odcházím, tak se mnou dokonce tři měsíce nemluvila. Bála se o syna, z čeho bude žít,“ popisuje Peter.

„My jsme fakt rok cvičili a nevydělali nic. Neměli jsme žádné koncerty. Jen jsme se připravovali na soutěž na Pražském jaru roku 2005, a když jsme ji pak vyhráli, museli jsme si dokonce půjčit nějaké peníze od mojí kamarádky, protože jsme neměli z čeho žít,“ říká Veronika. A Peter vzpomíná, že před soutěží měli na účtu v přepočtu asi 100 eur, jinak všechny peníze vyčerpali. „Byly to ale bezstarostné krásné časy,“ doplňuje ho Veronika. „Taková punková jízda,“ směje se Peter. „Ale dali jsme do toho všechno. A šlo to srdcem, žádnou strategii nebo ambici být slavní jsme neměli,“ dodává. „Nás to strašně bavilo. A drží nás to pořád,“ doříkává Veronika.

Po Pražském jaru si řekli, že by se měli zúčastnit ještě nějaké světové soutěže. Měsíc nato tedy vyrazili do Itálie na Premio Paolo Borciani, jednu z neprestižnějších soutěží pro kvarteta na světě. Postupovali z jednoho kola do druhého a nakonec soutěž vyhráli. S výhrou bylo přitom spojených čtyřicet koncertů po celém světě v další sezoně.

„Evropa, Japonsko, Amerika. Už předtím jsem cestoval, ale tohle bylo jiné. A velmi náročné. Jeden blok vždycky pět týdnů. Ale povedlo se to. Hráli jsme dobře a zvali nás zpátky,“ říká Peter.

Zlomový byl pro ně i hned následující rok, kdy kvarteto oslovil Supraphon, jestli nechtějí natočit první cédéčko. A bylo natolik dobré, že za něj hned dostali jedno z nejprestižnějších světových ocenění nahrávek klasické hudby Gramophone Awards. Celkem jich přitom mají na svém kontě již šest.

 

Čtyři víc než jeden

Co stojí za jejich úspěchem? Nejtěžší je podle nich udržet si určitý standard. A nemyslet si o sobě víc, než je potřeba, nezbláznit se ze sebe, pracovat se svým egem. Uvědomit si dobré stránky i slabiny, ale současně dřít.

Určitou vůdčí postavou jsou v kvartetu první housle, tedy Veronika. Nicméně když dojde na spory, řeší se demokraticky. „Dohadujeme se, někdy nastávají i vyhrocené situace, ale to jen proto, že chceme ten nejlepší výsledek. Jsou i kvarteta, která mají jednu hlavní postavu, my si ale stále myslíme, že čtyři jsou více než jeden,“ myslí si Peter.

Vzhledem k náročnosti, kterou kvarteto představuje, trvá i dlouho, než se s každým novým členem podaří sehrát. „Vždycky tak do roka zjistíme, jestli se vůbec sehrajeme, nebo ne,“ říká Veronika. Teď už deset let hrají Jarůškovi s houslistou Markem Zwiebelem a klape jim to. Se čtvrtým členem souboru, violistou či violistkou, je to ale obtížnější.

„Teď zrovna někoho zase hledáme. Od odchodu Pavla Nikla v roce 2016, který musel odejít z rodinných důvodů, jsme měli minulou sezonu už třetího violistu, tedy violistku,“ vypráví Peter. Zkusili to za hranicemi Česka a vybrali si violistku čínského původu žijící v USA Luoshu Fang. Jenže nastaly logistické problémy, vízové problémy a – jak dodává Peter – to, co zažili za uplynulých patnáct měsíců, byla noční můra. Ukázalo se totiž, že s violistkou mají i velké rozpory, pokud jde o přístup k hudbě.

Koncertovat nicméně nepřestali. Na letních festivalech jim vypomůže vynikající violista a kamarád Karel Untermüller. Hned v září přitom čeká Pavel Haas Quartet Dvořákova Praha, na kterou se vrací s ojedinělým tříletým projektem. V rámci Komorní řady festivalu postupně zazní všechny smyčcové kvartety Antonína Dvořáka a právě členové Pavel Haas Quartet přijali roli kurátorů a zároveň důležitých protagonistů projektu.

 

Pochyby a mysterium

Co je nejdůležitější pro to, aby kvarteto fungovalo? „Je to mysterium. Ale já věřím ve štěstí. Samozřejmě podobný hudební vkus, zodpovědnost, respekt,“ vypočítává Peter. „Vášeň pro kvarteto,“ doplňuje ho Veronika, zatímco sedíme nedaleko jejich bytu v oblíbené kavárně Kaaba na Vinohradech, která je pro ně takovým druhým obývákem, kde řeší úplně všechno.

Na zkouškách si prý často vytýkají problémy, snaží se vybrušovat výsledný hudební projev. A stěžejní je pro ně partitura, tedy to, jak to daný skladatel přesně zapsal. „V kvartetu hraju přes dvacet let a partitura je pro mě hudební bible. Zjistil jsem, že všichni hudební géniové věděli přesně, co tam jak zapsali. A že to dává smysl,“ popisuje Peter. Drtivá většina i světoznámých sólistů přitom podle něj zápis ignoruje a hrají tam doslova „psí kusy“. A kolikrát ten osobní vklad, charisma jde i na úkor odkazu daného skladatele. V případě sólistů je to, jak dodává, někdy asi nutné, ale když to začnou dělat čtyři lidé? Tak to nefunguje.

Právě na tom ostatně ztroskotala jejich poslední spolupráce s čínskou violistkou. „Na druhou stranu byla to skvělá zkušenost. Já a občas i Veronika pochybujeme o té cestě, jestli je správná. A tento rok mě víc než kdy jindy přesvědčil,“ popisuje Peter.

Potvrzení toho, že jejich práce má smysl, prý někdy přijde z neočekávané strany. Jako se to stalo nedávno ve Skotsku. „Rádio BBC mělo před kostelem, kde jsme vystupovali, přenosový vůz, ve kterém měli režii a dělali zvuk. Zrovna když jsme zkoušeli, do přenosového vozu dorazil jeden pán z obecenstva a říká: Musím vám o Pavel Haas Quartetu něco říct, oni mi zachránili život. Měl jsem deprese, přišel jsem domů a rozhodl jsem se, že si vezmu život. Pustil jsem si ale jejich nahrávku a cítil jsem z ní takovou lásku, že jsem se rozhodl, že tu zůstanu,“ vypráví Veronika.

 

Také si oddechnout

Běžně mívají kolem pětačtyřiceti koncertů za sezonu, někdy tam jsou ještě letní festivaly. Když byla jejich dcera malá, jak říká Veronika, nepořídili si chatu, ale chůvu. Takže mohla malá Anička jezdit s nimi. Teď se snaží veškeré koncerty plánovat v blocích a nejezdit pryč na déle než čtrnáct dní. „My skutečně chceme mít normální rodinný život. Ono to možná vypadá podle našeho životopisu, že máme všechno naplánované, ale nemáme,“ říká Veronika.

„První, co plánujeme na sezonu, jsou prázdniny. Priorita je si oddechnout a potom také cvičit,“ doplňuje ji Peter. „Mohli bychom mít o desítky koncertů víc, pak bychom to ale třeba vydrželi jen pět let a odpadli,“ myslí si Veronika. I proto na některé nabídky říkají ne. „Pořád si to chceme užít, nechceme hrát jak roboti.“

 

Autorka je redaktorkou ČTK.