Banglaběž! Snad to, Tomáši, přežiješ!
21. března 2019
Zvětšit
Poprvé v životě jsem v Bangladéši a nejčastěji zatím říkám slovo „idiot“. Nenadávám místním lidem, ti jsou na první dojem v klidu, hodní, přátelští. Nadávám sám sobě: Ty idiote, co sis to zase vymyslel za kravinu!?! Tomáš Poláček začíná seriál reportáží ze své další bizarní výpravy.
Začnu dobrou zprávou: hned prvního dne jsem se tady v Bangladéši skamarádil. Čtyřicátník Richard – vzorný křesťan, adventista – mě bude při té pošahané akci alespoň zpočátku podporovat.
Já poběžím přes Bangladéš, on mi poveze na motorce krosnu, a tak dále.
Byl to on, Richard, kdo mě vyzvedl pár minut po páté ranní na letišti v Dháce; z okolních mešit i z reproduktorů přímo na letišti zrovna muezzini zpívali svou první modlitbu.
Právě Richard se mnou sedl do autobusu směrem na jih, odkud mám svůj nekonečný běh odstartovat.
Koukali jsme na cihelny s vysokými komíny všude kolem silnice, já si zvykal na kombinaci vedra, prachu, a divných pachů. „Před chvílí tu pěkně zavoněl koriandr,“ snažil jsem se na Richarda usmát, ale pak jsem se vrátil do své klasické nálady: „Teď už zase cítím hlavně močůvku.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
