Proslov

Svoboda je nejúžasnější věc, která může novináře potkat

07 / 02 / 2019

Projev Jaroslava Kmenty, čerstvého nositele Ceny Ferdinanda Peroutky, u příležitosti slavnostního předání tohoto prestižního novinářského ocenění.

Projev Jaroslava Kmenty, čerstvého nositele Ceny Ferdinanda Peroutky, u příležitosti slavnostního předání tohoto prestižního novinářského ocenění.

Česká novinařina si podle mého soudu prochází od roku 2013 jedním z nejtěžších období polistopadové éry. Dramatické vlastnické změny v několika vydavatelstvích vyvolaly krizi v mediálním světě, což později využili někteří politici, lobbisté a podnikatelé, aby si z novinářů udělali své onuce, nebo aby z nich vytvořili jakéhosi třídního nepřítele.

Myslím, že to dělají zištně. Takoví politici a s nimi spojení podnikatelé jsou ve skutečnosti – dovolte mi ten výraz – poseroutkové. Oni se totiž svobodné a nezávislé novinařiny ve skutečnosti bojí. Mají z ní strach, protože žijí v obavě o svůj vliv a moc. Jejich motivace je různá. Jedni mají nahnáno z toho, že by se přišlo na to, co dělali, nebo dělají špatně či dokonce trestuhodně. Jiní se bojí toho, že budou natočeni a znemožněni, když zakopnou o rovnou podlahu, neboť to může ukázat, že na svůj úřad jednoduše nemají.

Ve skutečnosti je to ale strach ze sebe samého. Novináři jsou pro ně zrcadlem, který se „mocní“ snaží rozbít, aby neviděli své hříchy a poklesky. Jejich snažení má tedy za cíl oslabit svobodná média a co nejvíce udusit kritické myšlení ve společnosti. Proto se rozhodli některá média takzvaně znásilnit – tím, že si je koupili. Nebo se rozhodli za bůhvíjaké peníze stvořit nové formáty se všemi možnými druhy pořadů na vymítání ďáblů.

Myslím si, že naším skutečným posláním je – kromě standardní práce – tuto domnělou slabost přetavit v přednost a sílu. Jsem přesvědčen, že jde o to, dovést sebe a média k ještě větší svobodě a nezávislosti, než jaká tu byla před rokem 2013, kdy tento trend, který se zde pokouším přiblížit, začal nabírat obrátky.

Já sám jsem si dal za cíl oprostit se od oligarchů a hledat svobodu pro svou práci jinde. Najít si své místo v takto rozbouřeném mediálním světě je těžké, ale rozhodně stojí za to tuhle cestu podstoupit. A má zkušenost je, že ne všichni chtějí veřejný prostor opanovat, aby měli zajištěné dotace či slávu.

K mému úžasu a nadšení, se tu a tam objeví někdo, kdo rád podpoří rozvoj nezávislých médií, aniž by si od toho sliboval protislužbu nebo politicko-ekonomickou výhodu. V některých momentech – a nejvíc jsem si to uvědomil před pár týdny na Slovensku, kde řeší úplně stejný problém a zjevně ještě tragičtější situaci – jsem se přistihl, že mi taková iniciativa zdola, od obyčejných lidí či malých a středně velkých podnikatelů, v něčem připomíná sbírku na vyhořelé Národní divadlo.

Díky tomu jsem přesvědčen, že to v naší zemi není tak špatné, jak to občas vypadá po každých dalších volbách. Je to kritické, ale lze to ustát. Bez osobní statečnosti celé řady lidí, kteří neohnou hřbet a nebojí se, by to samozřejmě nešlo.

Těm, kteří pochopili nutnost vyvážit nerovnováhu způsobenou silnějším oligarchickým závažím, patří velký dík. Bez nich by tu celá řada z nás – alespoň ne v rolích novinářů – dnes neseděla. Možná bychom dělali jiné profese: učili ve školách, zkoušeli podnikat či někde úředničili. Ale to bychom si dodnes vyčítali, že jsme pro nápravu nic neudělali. A taky bych si s čistým srdcem nemohl nikdy dojít pro tuhle cenu a podívat se vám do očí.

Myslím, že tu jde o udržení svobody a demokracie a ochranu tradičních institucí před nájezdy kdejakých divochů. Ale jde i o to si svobodu a demokracii užít. Mít z ní radost. Umění dělat prospěšnou práci a být přitom svobodný je totiž nejúžasnější věc, která může novináře potkat.

Na závěr si dovolím připomenout slavný výrok Nejvyššího soudu Spojených států amerických: „Tisk má sloužit těm, komu se vládne. Ne těm, kteří vládnou.“

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat