V Caracasu mluvil děda česky ze spaní…

Vyrůstala v ráji na zemi. Tak si alespoň Vanessa Antonia Neumann vybavuje své dětství ve Venezuele. Obklopená bujnou zelení, kde rostly plody manga, avokáda nebo guayaby. „Naše zahrada byla tak hustá, že jsem jako dítě měla pocit, že kdybych tu zeleň před sebou posekala mačetou, hned by na stejném místě všechno vyrostlo zpět,“ vzpomíná.

Její rodný dům se vypínal vysoko nad venezuelským hlavním městem Caracas: občas ho prostupovala ranní mlha vycházející z údolí, kde se metropole rozkládá. Mlha na Vanessu na rozdíl od agresivní zeleně působila konejšivě. „Bylo to takové hřejivě mystické,“ říká dnes.

Dominantní figurou rodinného života byl její děda Hans. Vanessa si s pobavením vzpomíná, jak členy rodiny občas děsily jeho noční můry a nesrozumitelný jazyk, který je doprovázel.

„A děda přitom jen mluvil ze spaní česky,“ říká.

Tehdejší Československo jí přišlo jako vzdálená a především nebezpečná země. Její děda Hans dával při večeřích lekce o teroru a vyprávěl temné historky týkající se komunismu. V roce 1948 totiž utekl před československými komunisty, vedenými Klementem Gottwaldem.

 

Přísný a impozantní

Hans pocházel z bohatší pražské německo-židovské rodiny. Přežil holokaust a po válce věřil, že všechny hrůzy už má za sebou. Brzy ale dospěl k závěru, že se k moci dostávají jiní vrazi, a rozhodl se emigrovat.

Několikrát zažádal o víza pro cestu do USA, vždy ho však odmítli. Pak mu ale známý řekl, že by se svou podnikatelskou náturou měl přesídlit do země skutečně neomezených možností – do Venezuely.

Hans měl přitom v rukávu svůj tajný trumf, který mu nakonec přinesl velké jmění: recept na průmyslová barviva a laky.

Venezuela se v padesátých letech začala, pokud šlo o ekonomiku, probouzet z éry ospalé agrární společnosti. Zemi vládl železnou rukou generál Marcos Pérez Jiménez. Do historie vstoupil jako brutální diktátor pronásledující své politické odpůrce z levicových kruhů, na druhé straně však Venezuela pod jeho vedením prošla obdobím modernizace. Podnikatele, jakým byl Hans, zval generál do země a sliboval, že vytvoří stabilní a bezpečné prostředí pro jejich investice.

Před nástupem Jiméneze v zemi prakticky neexistovala infrastruktura, cesta do vnitrozemí připomínala dobrodružnou expedici ve stylu výprav Indiany Jonese. Za diktátora se však všude po Venezuele začaly budovat silnice a mosty. V Caracasu a dalších městech rostly vysokopodlažní budovy. A právě zde mohl Hans vyzkoušet onen bájný recept na průmyslová barviva, která posloužila coby ochranný nátěr na tyto stavby.

„Děda doslova posílal své barvy do všech koutů země,“ říká Vanessa s lehkou nadsázkou. Hans našel zlatý důl.

Později – už jako zámožný muž – sponzoroval řadu sportovních, sociálních a zdravotních programů. Mimo jiné založil a financoval Institut pro kreslení a design, penězi přispíval na Museo de Bellas Artes a založil i satirické noviny Tal Cual: ty se později stanou jedním z posledních listů vystupujících kriticky směrem k Hugo Chávezovi a jeho nástupci Nicolási Madurovi.

Vanessa si vybavuje, jak do jejich domů chodila řada lidí, kteří jejímu dědovi přišli vzdát hold. Rodinu navštěvovali prezidenti, velvyslanci a diplomaté i američtí politici. V domě se několikrát objevil také Gabriel García Márquez, slavný kolumbijský spisovatel, autor knih Sto roků samoty či Láska za časů cholery.

Hans byl inspirující postavou, ve Vanesse však také vzbuzoval obavy. „Bylo těžké v té rodině vyrůstat. On byl na nás velmi přísný a hodně od nás vyžadoval, museli jsme například pracovat o víkendech, být v kanceláři první a poslední odcházet, být nejmorálnější z morálních a podobně,“ říká a současně dodává: „Jeho nezlomnost a schopnost vyřešit jakýkoli problém bez ohledu na čas a úsilí, které do toho investoval, mi ale vždy imponovaly.“

 

Od blahobytu k záškrtu

Neumannovi žili v zemi, které se tehdy přezdívalo „Velká Venezuela“: sedmdesátá a osmdesátá léta byla do značné míry časem hojnosti. Pro střední a vyšší třídu šlo o léta nekonečných večírků, kde whiskey tekla proudem, mladí jezdili na rande v amerických bourácích, kupovali si značkové zboží a na nákupy létali klidně i do Miami na americké Floridě. Štědrá sociální politika sociálnědemokratického prezidenta Carlose Andrése Péreze, placená z výnosů z prodeje ropy, znamenala pro mnoho Venezuelanů příjemný život.

Vanessa začátkem devadesátých let létala mezi Venezuelou, karibským ostrovem Mustique, kde se nacházelo další sídlo rodiny, a USA, kde studovala. Získala doktorát z politických věd na prestižní newyorské Kolumbijské univerzitě.

Když jí bylo kolem šestadvaceti, její život se na pár let zásadně změnil. Začal totiž její románek s Mickem Jaggerem, slavným muzikantem legendární kapely The Rolling Stones. Rockera znala od dětství, Jagger měl dům hned vedle Neumannů na ostrově Mustique. Vanessa si často jako dítě hrála s jeho dcerou Jade, kterou měl hudebník s nikaragujskou herečkou Biancou Jagger.

O mnoho let později pozval Mick Vanessu na pár večeří, později i na koncerty a následné divoké večírky. Romantický vztah mezi nimi trval čtyři roky.

Vanessa se dnes na toto intenzivní období dívá se smíšenými pocity. „Chodit s ním bylo jako moje druhá doktorandská práce,“ říká a pokračuje: „Mick je brilantní, talentovaný muž, o tom není pochyb.“ Současně však odhaluje odvrácenou tvář závratného života s frontmanem Rolling Stones. „Byla jsem pořád v britském bulváru. Říkali mi Cracker z Caracasu,“ pokračuje. V očích tisku měla být jednou z několika Jaggerových jihoamerických „koček“. „Mick má tak rád adorace lidí kolem a to jsem začala nedávat, na konci to dost bolelo,“ svěřuje se krátce, než přejde k jinému tématu.

O něco později založila Vanessa konzultační firmu pro rizikové oblasti přímo na newyorském Manhattanu. Dávalo to smysl, jednou z takových zemí se začala stávat Venezuela. Někdejší ráj na zemi byl pryč.

Hans Neumann zemřel ještě předtím, než se jeho milovaná Venezuela změnila v noční můru. V roce 1999 spustil prezident Hugo Chávez socialistickou revoluci – jeho zvolení bylo reakcí méně zámožných vrstev na hospodářský pokles v devadesátých letech, část střední třídy ho podpořila, aby tak potrestala korupci mezi demokratickými politiky. Chávez a jeho lidé však vedli Venezuelu k bezprecedentnímu úpadku. Věci se zdramatizovaly především za jeho nástupce Nicoláse Madura, který si u svých kritiků vysloužil přezdívku Tropický Stalin, a to pro svou podobu s někdejším vůdcem sovětských komunistů, která se bohužel neprojevuje zdaleka jen hustým knírem.

Tento bývalý řidič autobusu, kterého si Chávez vybral nejprve za člena své ochranky, později za svého ministra zahraničí a nakonec ho označil za svého nástupce, zahájil skutečné represe. Do odbojných čtvrtí posílal komanda smrti, ekonomiku ničil zarputilou strategií kontroly cen, směnného obchodu a tvrdých dovozových restrikcí. Gangy, partyzáni a generálové ve výslužbě se s jeho svolením začali obohacovat prodejem ropy, zlata, diamantů a dalšími surovinami, kterými je Venezuela obdařena. Maduro zcela zničil instituce vybudované za čtyřicet let demokracie: pod jeho kontrolu se dostal nejvyšší soud, armáda i parlament a další instituce. Svou moc upevňoval navzdory opozici, která se ho snažila odvolat jak parlamentní cestou, tak pouličními protesty.

Země kdysi se pyšnící čtvrtou největší ekonomikou světa je dnes na úrovni zbídačeného Haiti. Z Venezuely uprchlo za poslední léta šest milionů lidí, panuje tam hlad, země zažívá desetihodinové výpadky proudu a vnitrozemí vládnou gangy, partyzáni a bandité. Rozpadl se i zdravotní systém, další z někdejších klenotů venezuelské společnosti. Vrátily se dokonce kdysi vymýcené choroby jako tuberkulóza, záškrt či spalničky.

 

Kokainizace země

Vanessa Neumann svou rodnou zemi dlouho nenavštívila. Skončila by pravděpodobně ve vězení; viceprezidentka Nicoláse Madura Delcy Rodríguez ji ostatně ve státní televizi nazvala zločincem, děvkou a ďáblem. A státní prokuratura vydala na Vanessu zkraje roku 2020 zatykač.

Na politické scéně se o rok dříve objevil mladý politik jménem Juan Guaidó. Dokázal sjednotit rozbitou venezuelskou opozici a vrátil jí důvěryhodnost. Tedy alespoň načas.

Vanessa, stejně jako miliony dalších Venezuelanů, začala mladého politika podporovat. Představoval obnovenou naději, že by opozice mohla po několika marných pokusech režim konečně svrhnout. Guaidó představoval pro Madurův režim největší výzvu. Politik se přímo na ulici prohlásil za prozatímního prezidenta. Slíbil, že do vyrabované země, kde chyběly potraviny a léky, doveze humanitární pomoc. Především ale že zbaví Madura moci a do roka vypíše svobodné volby.

Mezitím Guaidó jmenoval své velvyslance. Jeho prezidentství podpořilo na šedesát zemí včetně USA, EU, Austrálie či Japonska. Guaidó oslovil i Vanessu Neumann a nabídl jí post ambasadorky ve Velké Británii. Ta s nadšením přijala, nikdy se netajila svými politickými ambicemi a chtěla být u pádu Madurova režimu. Po zhruba půl roce však, jak říká, vystřízlivěla. Ani Guaidó totiž neuspěl, a navíc se podle ní zapletl do korupce, podezřelých zákulisních jednání s nejasnou strategií v boji proti Madurovi.

Guaidó například zpočátku odmítal jakýkoli dialog s vládou, pak ale přistoupil na sérii jednání. Vanessa říká, že ji šokovala míra spiklenectví mezi členy vlády a opozice. Rok staré guvernérské volby, kterých se nakonec opozice zúčastnila, označila za zinscenované. „Opozice se jen jako opozice tváří. Oni se totiž s Madurem paktují, ten jim platí, aby si na opozici hráli a on pak mohl světu ukázat, že v jeho zemi existuje demokracie,“ říká mi Vanessa. Tvrdí, že za vším jsou peníze z prodeje kokainu; tato droga přichází do Venezuely z Kolumbie, aby zamířila do Mexika a pak dál do USA.

Vanessa považuje za jeden z nejhorších rysů současné Venezuely „escobarizaci“ země. Situaci přirovnává k brutální kampani nechvalně známého kolumbijského kokainového překupníka Pabla Escobara. Ten praktikoval strategii „plata o plomo“, tedy peníze, nebo kulka. Takto si buď kupoval, nebo se zbavoval svých odpůrců mezi soudci, policisty, politiky a rivaly z konkurenčních kartelů. „Ve Venezuele je bez přehánění Escobarem celá vláda a velká část opozice. Je to hrozné hodnocení současné politické situace, pro mě osobně depresivní, ale je to tak,“ stěžuje si Vanessa.

A odmítá, tak jako kdysi, věnovat Venezuele sto procent svého času, úsilí a energie.

„Možná tak dvacet procent, ale víc ani ťuk, chci taky žít.“

 

Zpátky k češtině

To mimo jiné znamená, že se ve svých padesáti letech rozhodla adoptovat dvě holčičky z Kolumbie, které se teď staly její hlavní životní náplní. Co nejdříve je chce vzít i do České republiky. Co více – ačkoli v rodině naposledy mluvil česky její dědeček a otec považoval češtinu za ztrátu času, protože v té zemi „budou pořád vládnout komunisti“ –, Vanessa chce, aby se dívky naučily rodnou řeč jejích předků.

Nedávno také navštívila Prahu a prošla si památná místa hlavního českého města. Zastavila se i na Staroměstském náměstí a podívala se na balkon, z něhož Klement Gottwald přednesl svůj nechvalně známý projev uprostřed puče, jímž komunisti přebírali moc.

Její dědeček kvůli tomuto projevu ze země utekl. Teď se jeho vnučka vrátila.

 

Autor spolupracuje s Deníkem N i americkými médii. Letos mu vyšla kniha Venezuela: rozklad ráje.