Tečka mezi oči

Názory

Očkování funguje, ale o tečku za koronavirem nejde. Slibovat to v reklamní kampani byla chyba. České úřady navíc touto kampaní mířily do značné míry mimo. Část lidí, která se do konce listopadu neočkovala, by se podle průzkumů spíše nechala přesvědčit věcnými argumenty směřujícími k finančním, provozním i rodinným aspektům.

Audio
verze

Řeč čísel je jasná: očkování chrání s vysokou účinností proti hospitalizaci a těžkému průběhu covidu. Na druhé straně vakcíny nejsou stoprocentně účinné, část očkovaných se může nakazit a virus dále šířit. Jinak řečeno, očkování je velmi silné brnění, ale není to skafandr.

Vakcíny fungují tak, jak je před rokem regulační orgány schválily. Základní podmínkou bylo prokázat, že se množství nemocných a vážných případů covidu mezi očkovanými snižuje aspoň o polovinu ve srovnání s těmi účastníky klinických testů, kteří dostali placebo. Měřítkem při schvalování tedy nebyla účinnost proti samotné nákaze virem ani množství bezpříznakových onemocnění. Prioritou totiž bylo přijít rychle s léčivem – bezpečnou látkou, která by pomohla zabránit těm nejhorším projevům covidu, tedy především zápalům plic, a zachránit tak co nejvíce životů a předejít zahlcování nemocnic.

Že vakcíny na covid v tomto směru fungují, je zřejmé. V českých nemocnicích bylo v listopadu ve věkových skupinách nad šedesát let méně hospitalizovaných s plným očkováním, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci. Ochrana proti těžkému covidu, při němž pacienti končí na jednotkách intenzivní péče, je ještě vyšší. Například v kategorii 70 až 74 let bylo během listopadu hospitalizováno na JIP 221 neočkovaných a 191 očkovaných: to na první pohled nevypadá jako velký rozdíl – než si ovšem uvědomíme, že v této věkové kategorii má očkování přes 85 procent lidí. Jinými slovy: většina hospitalizovaných se rekrutuje z pouhých patnácti neočkovaných procent této věkové kategorie, zatímco z mnohem větší skupiny vakcinovaných je to jen menšina.

U mladších lidí, jejichž imunitní systém reaguje na vakcíny silněji, je pak účinnost vakcín ještě vyšší. Například ve věku čtyřicet až čtyřicet čtyři let – v této skupině je očkovaných přes šedesát procent lidí – se na jednotky intenzivní péče dostalo během listopadu devadesát neočkovaných a jen patnáct lidí s očkováním. To v přepočtu odpovídá devadesátiprocentní účinnosti, pokud jde o ochranu před nebezpečným průběhem covidu. (Detailnější informace o účinnosti vakcín najdete v článku začínajícím na straně 44 tištěného vydání nebo na webu zde.)

V Česku se k začátku prosince nechalo naočkovat šedesát procent populace. To je výrazně méně, než vykazovaly země západní Evropy, ale podstatně více než na východě. Jen díky tomu Česká republika – která v počtu takzvaných nadúmrtí, tedy počtu zemřelých nad dlouhodobý průměr, během dvou let pandemie patří mezi odstrašující příklady – nespadla v listopadu do dalšího lockdownu kvůli zkolabovaným nemocnicím. Přestože množství nakažených, pozitivně testovaných, u nás překonalo předchozí vlny, počty vážných případů a úmrtí se začátkem prosince držely na polovině jarních vrcholů. A i tak došlo v nejpostiženějších regionech k zahlcení špitálů a rušení plánované péče: denně umíralo na covid přes sto lidí.

 

Snižuje se

Země, které vakcinační kampaně zvládly lépe než Česká republika a k očkování přesvědčily nejvíce svých obyvatel, na tom byly před příchodem zimy mnohem lépe. V Evropě to platilo o státech, které dosáhly aspoň na sedmdesátiprocentní proočkovanost. Naopak země, kde se nechalo oočkovat ještě mnohem méně obyvatel než v Česku, procházely další vlnou spojenou s přeplněnými nemocnicemi a rekordními počty zemřelých.

Po roce od nasazení vakcín a po více než osmi miliardách celosvětově podaných dávek jsou však zřejmé i limity. Izrael zahájil již v prosinci 2020 extrémně svižnou očkovací kampaň na základě dohody s farmaceutickými firmami, které mimo jiné mohly výměnou za rychlé dodávky sledovat účinnost jejich preparátů. Počty pozitivně testovaných v době, kdy se jiné země potýkaly s variantou koronaviru alfa (dříve nazývanou britská, podle země, kde se objevila), dramaticky klesly, s další variantou delta (dříve indickou) v létě 2021 však opět silně stoupaly. Zjistilo se, že se ochranný účinek vakcín po čtyřech až šesti měsících snížil. Nejvíc u starších lidí – a pokud šlo o to, zda u nakažených propuknou příznaky. Méně klesla účinnost očkovacích látek u mladších lidí a obecně proti vážnému průběhu covidu.

 

V důsledku těchto informací spustil Izrael rozsáhlé očkování posilující, třetí dávkou vakcíny (jednodávkový preparát Janssen nepoužíval). Fungovalo to, což potvrzují i data z jiných zemí, kde posilovací dávku aplikovali hodně, jakou je třeba Británie. Ochrana se dostala dokonce nad úroveň, jaké dosahovala po dvou podaných dávkách: ponechme teď stranou, jak to bude u nové va-rianty viru omikron, o níž nebylo v době uzávěrky tohoto vydání Reportéra k dispozici dostatečné množství informací.

Jisté dnes nicméně je, že se nedá říci – naočkujte se dvěma dávkami a pandemie skončí.

 

Vláda nevěří sobě

Bohužel právě na tvrzení, že se dá vakcínou „udělat tečka za koronavirem“ a proočkovat se z epidemie k normálnímu životu bez omezení, byla v Česku postavena reklamní kampaň vlády a úřadů. A pravděpodobně jde o jeden z dílků do skládačky důvodů, proč se v Česku podařilo plně proočkovat za necelý rok jen šedesát procent lidí. Přehnané tvrzení o tečce totiž v konečném důsledku očkování znevěrohodnilo.

„V tom česká kampaň selhala, protože byla moc pragmatická a slibovala nesplnitelné věci: tečku,“ řekl mi sociolog Daniel Prokop ze společnosti PAQ Research. Podle něj naopak nezmiňovala jiné věci jako například riziko, že u neočkovaného člověka propukne takzvaný dlouhý covid, kdy sice virus porazí, ale bude se potýkat s dlouhodobějšími zdravotními následky. Nebo třeba to, že očkovaný sice může virus dále šířit, ale toto riziko je podstatně nižší.

Daniel Prokop vede od března 2020 projekt Život během pandemie a má díky tomu unikátní vhled do názorů lidí na očkování. Podle jeho odhadu je v Česku asi milion tvrdých odmítačů očkování. Jsou spíš mladšího věku a z nižších příjmových a vzdělanostních tříd. Na covid nevěří nebo jsou přesvědčeni, že se jich vůbec netýká. Pokud očkování stát neoznačí za povinnost a nebude je vymáhat, očkovat se nikdy nenechají. Stejně velká byla skupina pragmatiků, kteří vakcínu neodmítali, ale viděli v ní pro sebe víc nákladů než přínosů. Často prý říkají, že by se na očkování museli registrovat, někam jet, a když by jim pak nebylo dobře, přišli by o příjem za dva tři dny, který by jim chyběl.

Specifickou skupinou bylo tři sta tisíc neočkovaných v nejrizikovější skupině nad šedesát let. I ta je rozdělena půl na půl mezi tvrdé a měkké odmítače. Často mají stejně velké obavy z covidu i z vakcíny, zároveň je mezi nimi hodně starších lidí s omezeným přístupem k informacím. Pro část z nich představovala problém menší dostupnost očkování: nedokázali se sami registrovat nebo zajet do místa, kde se očkuje. Častým jevem bylo prý i to, že životní partner nebo mladší člen domácnosti očkování odmítal a manželovi či manželce nebo staršímu s vyřízením vakcinace nechtěl pomoct.

Z těchto údajů vyplývá, jak moc vedle mířila kampaň nabízející tečku po koronaviru. Ty přesvědčené o smyslu očkování mohla leda zmást – a nyní mohou být zklamaní z toho, že se tečka nekoná. Těm váhajícím naopak nenabídla nic, co by je oslovilo.

K tomu můžeme připočíst dlouhodobě nízkou důvěru k institucím, expertům a vládě, což je obecnější jev ve všech postkomunistických státech: důsledkem je zjevně vysoký počet úmrtí kvůli covidu a nízká proočkovanost v celé střední a východní Evropě. Nejde přitom jen o nedůvěru občanů vůči úřadům, ale i naopak. Experti a vlády s malou důvěrou nemají ani důvěru v sebe sama; obávají se cokoliv razantního nebo nepopulárního navrhnout, prosadit, natož vymáhat. Výsledkem byly chaotické kroky, které řízení pandemie v postkomunistických zemích často provázely.

Sociolog Daniel Prokop poukazuje ještě na jeden jev, který se v Česku s pandemií ukázal. Řada z lidí odmítajících omezení a následně očkování vystupuje jako obránci individuálních svobod. Ale zároveň fungují v systému všeobecného zdravotního pojištění, který plně přenáší náklady jejich individuálního chování na zbytek společnosti. Když přijde na důsledky, platí za jejich častější a delší hospitalizace na JIP ostatní. Očkovaní platí třeba i tím, že se jim musela odkládat plánovaná péče – například operace nemocného kloubu. „To je neřešitelný spor, který bude tuto společnost rozkládat v každé takové krizi,“ uzavírá Daniel Prokop.

Ani v tomto smyslu tedy dvě dávky vakcíny tečkou za koronavirem nebudou. Naopak se budeme možná ještě dlouho potýkat s dopady pandemie na celou společnost.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama