Nejsou lidi. Chceš si to vyzkoušet?

Post Image

Nejsou lidi. Chceš si to vyzkoušet?

Play icon
34 minut

foto Tomáš Binter

Prořídlé řady číšníků a servírek, seškrtané menu reagující na nedostatek kuchařů, úpěnlivé inzeráty – taková je současná realita v české gastronomii. „Náš obor se musí proměnit, aby se mladí lidé nebáli v něm pracovat,“ komentují profesní špičky mohutný odliv personálu. Co dalšího může postavit restaurace a hospody – sužované po covidových lockdownech také zdražováním energií a surovin – zpátky na nohy? A jak si vedl náš reportér, který si vyzkoušel obsluhovat hosty přímo na place a postavil se také za výčep?

Ráno jsem se tak pečlivě oholil, až se na mě žena zkoumavě podívala, jestli opravdu jedu za prací. Stejně důkladně jsem si ostříhal a vyčistil nehty. Vím, že Martin Jiskra je na tohle pes, stejně jako na dochvilnost. „Když někdo přijde bez omluvy pozdě, cítím z něj cigarety nebo má špinavé ruce, trvá přijímací pohovor tři vteřiny,“ řekl mi před časem při našem prvním setkání.

Teď podobný vstupní pohovor zažiju – byť je nám oběma jasné, že jde o moji premiéru i derniéru zároveň. „Klíčové je, aby naši lidi byli slušní, odpovědní, pracovití a uvěřili tomu, co tady děláme. Zbytek je naučíme,“ vštěpuje mi šéfkuchař Zájezdního hostince U Jiskrů – útulného podniku u silnice mezi Pískem a Strakonicemi, který si dává hodně záležet na své pověsti, ale také bojuje s nedostatkem personálu – před prázdninami lákal na brigádu i teenagery od šestnácti let.

„Jo, a sehnal jste tu vestu?“ zeptá se mě ještě šéf. Projevil totiž přání, abych si pro svůj experiment oblékl rozlišovák s nápisem PRESS – aby hostům bylo jasné, že na tom u Jiskrů ještě nejsou tak zle, aby se po place motalo kdejaké nemehlo. Ukazuju náhradní variantu, triko s nápisem Reportér. „Skvělý. Mišáku, posílám ti tam mladýho,“ zahalasí pak směrem k provoznímu Michaelu Průšovi.

Můžeš hodně pokazit

Dozvídám se, jakým systémem jsou očíslované stoly, že k hostovi se přistupuje zásadně zprava, jak důležité je stůl po odchodu osazenstva co nejrychleji debarasovat čili sklidit a znovu prostřít. Seznamuju se i s dalšími pravidly: nikdy nestát zády ke vchodu, jídelní lístek podávat rozevřený hostovi do ruky (v pořadí od starších dam po děti), nápoje přinášet vždy na tácu a servírovat na podtácek.

Snažím se také pochytit grify, jak udržet na jedné ruce dva i víc talířů, v kuchyni dostávám vysvětlení, kam odkládat špinavé nádobí a jak přitom nepřekážet. „A bacha na lítačky, to je vražednej nástroj, navíc jsou za nima schody,“ varuje mě ještě Michael. Příliš mě neuklidní ani jeho další ponaučení: „Tým je tak silnej, jak silná je jeho nejslabší součást. Můžeš pokazit strašně moc, protože tím zdržuješ všechny ostatní.“

Podpořte Reportér sdílením článku