Češka na trase Angola–Hollywood. Bianca Cristovao

Jak dlouho už vystupuješ jako stand-up komička před lidmi?

Poprvé to bylo roku 2014.

 

A kde?

Víš, co je open mic?

 

No tuším. Akce, při které můžou na jevišti vystoupit i obyčejní lidé z publika.

Přesně. Takže tohle byl open mic v zaplivaný hospodě daleko od centra L. A., kde mi musela dodávat kuráž nejlepší kamarádka.

 

Jakým stylem?

Předem jsme se dost opily.

 

A pochválil tě potom někdo?

Rozhodně nepochválil, naopak, ale bylo to tak strašný, že jsem si aspoň mohla říct: horší to bejt nemůže.

 

Teď tě stand-up uživí?

Dneska už docela jo, donedávna rozhodně ne. Léta jsem musela dělat několik prací naráz, i poměrně netradičních. Venčila jsem třeba psy, které ale naštěstí zbožňuju.

 

Za kolik?

Hele, platili docela dobře. Pracovala jsem vlastně pro takový Uber na venčení – pejskaři mě většinou vůbec neznali, nechali jen někde klíče od domu.

 

Co znamená docela dobře?

Za půl hodiny bylo šestnáct a za hodinu pětadvacet dolarů. Člověk se projde venku s hezkým, i když občas trochu překrmeným psem, co víc si přát – ačkoli jeden mi utekl, když jsem telefonovala s kamarádkou. Sprintovala jsem pak centrem L. A. a plasticky si představovala, jak psa někde přejede auto a majitelé mě zažalují za zabití, protože Američani berou své psy jako děti, pak se přinejlepším budu muset vrátit do Česka, ale okolojdoucí ukazovali směr, fandili a po kilometru ho někdo nakonec zastavil.

 

Co ještě jsi dělala?

Třeba stylistku v obchodě. Pomáhala jsem zákaznicím vybírat hadry a to bylo taky fajn, protože občas dostáváš zadarmo oblečení. Potom jsem četla scénáře k filmům a třídila, které z nich má smysl poslat výš, k manažerovi – většina byla příšerná, nikdy dřív mě nenapadlo, jak těžké je dočíst špatný text... Nebo jsem pracovala jako taková produkční asistentka v Hollywoodu, u režiséra Ridleyho Scotta.

 

Potkala jsi ho?

Párkrát jo, ale upřímně řečeno to byla nejdrsnější práce.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

Proč?

Kmitali jsme od rána do večera za minimální mzdu a někdy plnili dost zvláštní úkoly. Šéfové mě třeba posílali strašně daleko pro kafe, i když měli coffee shop hned vedle – musela jsem pro nějaké speciální šest kilometrů daleko. Jindy mi nadřízený řekl, ať vezmu jeho smutnýho psa na terapii, a podobně; materiál pro stand-up.

 

A po práci jsi chodila bavit lidi do klubů?

První dva nebo tři roky hlavně na ty open mics, kde za to nic nedostaneš, občas dokonce sám platíš.

 

Tvůj brácha Ben tvrdí, že jsi velký dříč.

Nevím, jestli to je pozitivum, nebo závislost vhodná na konzultaci s psychiatrem, ale jo. Když s něčím začnu, chci to dodělat.

 

Černoušek Bubu

Já Bena trochu znám a vím, že je taky vtipnej, jako ty. A chytrej. A ukecanej.

No jo. Když my dva spolu mluvíme, je to strašná rychlost – lidi na nás koukají a nechápou, co je to za cizí jazyk.

 

Po kom z rodičů jste víc?

O tátovi toho moc nevím, ale máma je asi nejvtipnější člověk, kterého znám, a neustále si dělá srandu sama ze sebe. Ale slyšela jsem, že smysl pro humor měl i ten táta, rád se smál a asi ještě směje. A jak jsi zmínil, že je Ben hodně inteligentní, tak to bude mít pravděpodobně taky po obou rodičích, protože náš otec se naučil plynule česky, aby tady mohl chodit na univerzitu, a celkově prý mluví sedmi jazyky.

 

Takže se s mámou v osmdesátých letech seznámili jako studenti?

On jako budoucí elektroinženýr, ona studovala historii umění, pak se vzali a snad na šest let odstěhovali do Angoly.

 

Počkej, ale já jsem četl, že jste se oba s Benem narodili v Plzni.

Tam jenom máma jezdila rodit, věřila plzeňskému gynekologovi.

 

Když jsi byla malá, táta ji opustil?

Neopustil, to ona odešla od otce. Musela to mít těžké – sama na dvě malé děti, hrozně mladá, začínala devadesátá léta a v Česku se všechno měnilo... Mámě určitě i tehdy pomáhalo, že si ze všeho dokáže dělat srandu.

 

Jela jsi pak někdy do Afriky?

Do té opravdové ne. Byla jsem jenom na dohled od Evropy, třeba v Maroku, ale plánuju to a těším se. Myslím, že to ve mně něco vyvolá.

 

Za tátou do Angoly se ti nechce?

Vím, co si myslí většina lidí – že když mám otce, měla bych se s ním aspoň trochu poznat, ale já tohle pnutí necítím. Mezi rodiči se chvíli po mém narození něco stalo, je to jejich věc, byli dospělí, jemu nemám nic za zlé, ale takhle to tehdy dopadlo – pro mámu bylo jednodušší vychovávat nás sama v Česku. S otcem jsme si vztah nevybudovali a dneska to je pro mě cizí člověk. Mám tak zoufale málo volného času, že ho chci trávit s lidmi, kteří mi cizí nejsou.

 

Ono to ještě může přijít. Třeba ti napíše.

Už mi i psal, ale jak říkám – nenašla jsem emocionální kapacitu na to, abych začala budovat vztah. Možná to opravdu teprve přijde.

 

Po kom jste s bráchou umělecky nadaní?

Za to může spíš máma, která nás odmala brala na výstavy nebo na koncerty. Jako šestiletá jsem viděla Michaela Jacksona na Letné, dodnes si to vybavuju jako pěknej zážitek. Potom Ozzy Osbourne, Aerosmith, furt něco, a když mi bylo zhruba patnáct, máma začala díky reklamní spolupráci s nějakým časopisem dostávat zadarmo lístky do divadel, kam jsem chodívala třeba třikrát týdně a klidně sama. Buď do Národního, nebo na Vinohradech.

 

Čím jsi jako holka chtěla být?

Ve školce jsem říkala, že herečkou.

 

Uvědomovala sis, že jsi jiná než spolužáci?

Nejdřív ne, ale oni se ke mně trochu jinak chovali. Ve třídě jsem vždycky jako jediná nebyla bílá, Ben to tak měl taky, někdy nám to ostatní dávali sežrat.

 

U tak malých dětí se ale nejspíš nedá mluvit o rasismu.

U nich asi ne, když mi třeba zpívaly popěvky typu Černoušek Bubu má černou hubu, musely to znát od rodičů... Nic příjemného, když ti je pět. Ale našla jsem si kamarádku Elišku Šafaříkovou, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka, a pak jsem si takhle nějakého spřízněnce získala na každém dalším stupni.

 

Ben vzpomíná, jak dostal několikrát od rasistů nařezáno.

Já jako holka naštěstí ne. A na tyhle Benovy potíže si pamatuju, ale mozek naštěstí nejhorší vzpomínky vytěsní.

 

A co myslíš – byla jsi jiná než většina spolužáků?

Rozdíl byl asi v tom, že jsem vždycky snila o životě v cizině a ve čtrnácti si začala dělat internetový průzkum, kde můžu studovat střední školu. V šestnácti jsem potom získala stipendium do Dánska a před maturitou jsem stihla ještě Berlín.

 

Máma tě v tomhle světoběžnictví podporovala?

Jo.

 

Kvůli rasismu?

To ne, ten je skoro všude. Jenom mi říkala, že svět je obrovskej, pestrej a rozšiřování obzorů k nezaplacení.

 

Jazyky tě bavily?

Moc. Na rozdíl od Bena už jsem nepochytila ani základy portugalštiny, ale vždycky jsem chtěla mluvit anglicky – jenomže máma mě od třetí třídy přihlásila na německou školu. Myslela jsem, že je to mezinárodní jazykovka, a když jsem dorazila, všichni na mě mluvili jen německy, kvůli čemuž jsem chvíli byla naštvaná, „mami, kde je angličtina?“ a ona, že prej „asi až příští rok“, ale udělala to chytře, protože anglicky jsem se naučila v podstatě sama.

 

Poznají dnes Američané, že máš akcent?

Některá slova říkám jinak než oni, ale hraju si s tím, přijde mi to vtipný. Asi bych chyby dokázala úplně vymazat, ale ono to zjevně připadá vtipný i ostatním, tak není důvod.

 

 

Hlad v Los Angeles

Tvůj brácha nechtěl být zpěvákem, mnohem radši tančil, ale roku 2009 překvapivě uspěl v soutěži SuperStar. Byla u vás doma hudba důležitá?

Celkem jo. Chodila jsem do hudebky na klavír a na zpěv, ale někdy v deseti vyhrála láska ke sportu.

 

Ben je vynikající tanečník, snowboardista, věnuje se bojovým uměním – co ty?

Já jezdila parkur na koních.

 

Jako Anna Kellnerová.

Jenom bez těch peněz.

 

Takže jsi jezdila někde v Chuchli?

To ne, máma mě vozila na farmu dvě hodiny cesty od Prahy, kde mě přes víkend nechala. Kydala jsem tam hnůj, abych dostala zadarmo jídlo a mohla jezdit na koni.

 

Vyhrála jsi někdy něco?

Jednou dětské mistrovství Prahy v parkuru... Často na koně myslím a určitě se k nim vrátím, jen co budu mít trochu klidu.

 

Tehdy zajeď do Angoly.

Na koních chci znovu jezdit taky, mám toho hodně.

 

Když se Ben proslavil, bylo ti devatenáct. Jak jsi to vnímala?

Chodila jsem tam, fandila, ale nakonec ve mně zbyl pocit, že by to dotáhl daleko i bez soutěže. Nestavěl budoucí kariéru na ní, ale na vlastních schopnostech.

 

A říkala sis, že jednou můžeš sama uspět podobně jako brácha?

Ne. Sama k sobě jsem to nijak nevztahovala.

 

Chodila jsi do hudebky, jezdila na koni – a potom?

Kolem šestnácti začala etapa parties. Ráda jsem tancovala v pražských klubech a hodně kalila.

 

Jak hodně?

No dost, ale zvláštní je, že mě nikdy nikdo nepovažoval za ožralou, což platí dodnes. Pořád toho dokážu vypít hodně, ale nějak záhadně se kontroluju, a když druhý den říkám, jak jsem byla namol, ostatní mi prostě nevěří.

 

Byly pro tvůj život podstatné středoškolské pobyty v Dánsku a Německu?

Zvlášť ten první v Dánsku. Na internetu jsem si našla, že tam existují takové mezistupně mezi střední a vysokou školou, aby si lidi rozmysleli, co vlastně chtějí dělat. Na jedné takové mezinárodní škole jsem získala super stipendium, měla spolužáky z celého světa a učil se tam takzvaný global citizenship – což zjednodušeně znamená to, že když se něco stane například v Sýrii nebo na Ukrajině, měli bychom se tím zabývat stejně, jako by to byl problém v naší vlastní zemi. Což mi do dalšího života připadalo důležitý.

 

A Berlín?

To je – zvlášť z hlediska kultury – úžasné město, ale toho roku tam byla otřesná zima, a nejspíš proto mě napadlo, že se odstěhuju do Kalifornie.

 

Proč Kalifornie? Měla jsi tam nějakého příbuzného?

Nikoho. Jenom jsem se koukla na mapu a tipla si, že tam je tepleji.

 

Nepovídej.

Taky tam je University of Southern California, světoznámá filmová škola s fantastickým kampusem, a tam jsem se dostala na scenáristický kurz.

 

Jak se ti to povedlo?

Zase přes internet – na internetu se dá najít hodně věcí. I tehdy jsem dostala nějaké krátkodobé stipendium, ale je to tak drahá škola, že jsem po pár měsících přestoupila na normální lacinou.

 

Jaké byly ty první měsíce a roky v L. A.?

Chudé. Studovala jsem scenáristiku, tím pádem i všechno další okolo filmu, a nejdřív mi pomáhalo, že byl dolar slabý, snad jenom za šestnáct korun, Amerika pro nás byla docela laciná. Když pak začal zase sílit, občas jsem mívala i hlad – moje kamarádka a spolubydlící Ariel naštěstí dostávala takzvané food stamps dotované státem, a tak se mnou to svoje jídlo šérovala... Každopádně v prvních pár letech jsem se občas sama sebe ptala, jestli stojí za to žít v takhle drahé oblasti, ani trochu jsem si to neužívala a nechápu, jak a proč jsem vydržela – musela jsem být blázen.

 

Dnes jsi v Los Angeles spokojená?

Už ho považuju za své město.

 

Zbavit se všech sítí

Stand-up jako žánr tě zaujal až tam?

Jo. Jako dvacetiletá studentka jsem bydlela v příšerným apartmánu hned vedle malého comedy klubu, kde občas nabízeli lístky zdarma. Jednou jsem si řekla, že se aspoň podívám, co to ten stand-up je, vešla do bezvýznamného klubu někde in the middle of nowhere a od první chvíle jsem byla pohlcená.

 

Čím přesně?

Bavilo mě, že účinkující mají jen mikrofon a jejich cílem je vyvolat jedinou emoci – abychom se upřímně smáli.

 

Vystupuješ dnes jenom v Kalifornii, nebo už po celých Spojených státech?

Po celých Státech. Například před pár měsíci jsem měla štěstí a mohla jet turné s Billem Burrem, což je komik patřící podle mého názoru do světové top trojky.

 

Spolu s kým?

Spolu s Davem Chapellem a dejme tomu Chrisem Rockem. Mezi ně podle mě patří Bill.

 

Jak ses k němu dostala?

Měla jsem show v jednom hollywoodském divadle, ale jen malinkou, třeba pro šedesát lidí. On ten večer vystupoval ve vedlejším velkém sále, tak se přišel kouknout a takhle jednoduše začala spolupráce.

 

Pochopila jsi na turné, v čem spočívá jeho úspěch?

Za prvé samozřejmě v tom, že dělá stand-up neustále a disciplinovaně třicet let, ale pak jsem si odnesla ještě dva postřehy. Za prvé: když v našem žánru někdo opravdu uspěje, znamená to, že skvěle ovládl několik disciplín, přinejmenším hraní a psaní scénářů. Díky tomu může vydělávat velké peníze a takoví lidé se pak většinou odstěhují někam do luxusu v Beverly Hills, začnou sázet na jistotu a nakonec jezdí jenom velká turné pro věrné fanoušky. Takhle ale nepoznáš, jak na tvůj humor reagují ostatní, a právě Bill je celkem výjimečný v tom, že neustále jezdí i po menších klubech a před nové lidi – zkouší si na nich čerstvý materiál a nebojí se neúspěchu, což oceňuju.

 

A za druhé?

Během té tour mě Bill naučil, že musím být milá a zdvořilá, a to vůči všem; kind to other people. Každý den jsme v jiném státě, včera to byl Texas, dnes Oklahoma, zítra budeš v San Francisku, všude plné arény, takže na takové šňůře potkáš milion lidí a často vůbec nevíš, kde jsi. Soustředíš se na vystoupení a nejjednodušší by bylo lidi ignorovat, ale Bill každého pozdraví, každému poděkuje, ke všem se chová s úctou – bez manýrů hollywoodské star.

 

A nejde pak spát do lepšího hotelu než ty?

Vůbec ne, v horším by mě nenechal, celou dobu jsme spolu. Je to můj mentor, ale zároveň už i kamarád.

 

Předpokládám, že většina kalifornských komiků podporuje demokraty. Jak se vám hraje ve spíše republikánských městech nebo státech?

Jasně, L. A. je demokratické, a to včetně mě, ale stačí popojet třeba do Orange County, nemluvě o takové Tulse v Oklahomě nebo o Texasu, a hned je politická nálada jiná. Stejně tam vystupuju hodně ráda a diváci, myslím, mají rádi mě. Jde jen o to, nedělat z těch lidí debily. Spousta komiků si z republikánů dělá terč pro svůj ostrovtip, ale když někoho ponižuješ a ztrapňuješ, těžko ho dostaneš na svoji stranu.

 

Nedávno jsi vystoupila v populární americké televizní show Stephena Colberta. Co to pro tebe znamená?

Pro každého mladého stand-up komika by to byla důležitá meta; jakási stvrzenka na to, že něco opravdu umíš. Po takovém vystoupení už můžeš takzvaně headlinovat, což znamená, že jsi hlavním vystupujícím večera. Najednou je taky jednodušší dostat práci jako scenárista, chodí ti taky víc pozvánek na filmové castingy... Ani moc nevím, jak se to vlastně stalo. Prostě jsem makala osm let a v létě dostala pozvání do New Yorku.

 

Dá se takový televizní výstup srovnat se zastávkou na velkém turné?

Je to jiné. Už proto, že v televizi dopředu hlásíš, co přesně budeš říkat, a z toho pak nemůžeš uhnout. Když ti to v normálním stand-upu nejde, zkusíš změnit téma, ale tuhle šanci v živém televizním přenosu nemáš.

 

Snad by tě nezastřelili.

Ale znovu by mě už nejspíš nepozvali – prostě nervy byly, hodně.

 

Divák to nepoznal.

To je dobře, ale byly.

 

Když jsi studovala scenáristiku a film, povedlo se ti už napsat nějaký aspoň trochu úspěšný scénář?

Jo.

 

A zahrála sis před kamerou?

Taky. Napsala jsem televizní seriál jménem Loving in America, inspirovaný mým životem, takže jsem si v pilotním díle i zahrála. Tahle epizoda pak uspěla třeba na festivalu Tribeca, díky čemuž teď máme podepsanou smlouvu s velkou produkční firmou a se studiem, ale tyhle věci v Americe strašně trvají, tak zatím pořád jen věřím.

 

Čím je vlastně tvůj příběh pro amerického diváka tak zvláštní?

Zvláštní a jedinečný příběh máme všichni, ale jde o to, jak ho vyprávíš, a já snad můžu nabídnout humor. Plus tu poněkud nezvyklou kombinaci, že jsem Češka, holka z východního bloku, a zároveň černoška, což je samo o sobě vtipný.

 

Jestli se začne natáčet, nabídla bys roli bráchovi?

Určitě bych ho zkusila přemluvit – má natrénováno, nedávno si zahrál ve filmu o Žižkovi.

 

Ben je nesmírně úspěšný na sociálních sítích. Jaký vztah k nim máš ty?

Snažím se na nich moc nebýt. Líbí se mi, že když chystá Ben koncert, nepotřebuje žádné reklamy ani plakáty, stačí mu čistě jen sítě a lidi přijdou. Ale on za to platí daň. Musí se jim věnovat denně, je s tím spousta práce. To já se naopak občas vyděsím při pohledu na statistiky, kolik času jsem strávila na telefonu. Když to je třeba pět hodin za den, vynásobím si to týdny, měsíci, roky a dostanu ohromnou množinu času, ve které ale určitě nejsou uloženy žádné vzpomínky, které by mi měly běžet před očima, až budu jednou umírat... Mým cílem je natolik prosadit svoji práci a svoje jméno, abych sociální sítě jednoduše nepotřebovala. Předala bych je někomu, kdo tam napíše, kde mám příští show, ale sama bych na sítích nebyla vůbec. Na Facebooku, na Instagramu, na Twitteru, na TikToku, na ničem. Chci žít v reálu.

 

A co děti?!

Věříš, že se jednou taky přestěhuješ do Beverly Hills?

Tak o tom silně pochybuju. Nevylučuju, že bych na to mohla vydělat, ale nechtělo by se mi žít mezi lidmi, kteří dávají pyšně na odiv své bohatství.

 

Nevylučuješ, že bys na to mohla vydělat. Jsi sebevědomá.

Bez toho bych nezačala dělat stand-up. Devětadevadesát procent lidí, kteří se o to snaží, moc daleko nedojde, rozhodně se tím neuživí. Člověk musí mít trošku ambice a věřit i ve zdánlivě nemožné.

 

Jaký je dnes ve drahém Los Angeles tvůj sociální status?

Střední třída.

 

Vdaná?

Už rozvedená, vydrželi jsme spolu pět let.

 

Manžel nevydržel tvoje stand-upy?

Hele, je to možný. Ale spíš jsme byli moc mladí.

 

A teď máš koho?

Jednoho Brita.

 

Umělce?

Herce.

 

Mohl jsem ho někde vidět?

Ale jo, menší role měl třeba v seriálech House of Cards anebo Homeland.

 

Jak jste se poznali?

Za covidu. Přes jednu americkou sociální síť, která se jmenuje Raya.

 

Takže ty máš i sociální sítě, o kterých jsem nikdy neslyšel?

Tahle je na chození, něco jako Tinder pro umělce. Nejdřív tě tam musí na základě profesního životopisu přijmout, trochu šílenost, ale vyšlo to, takže dobrý.

 

A chceš s ním mít děti?

Ale jo. Jen bych se o ně zatím nemohla starat, takže nevím, jak to bude fungovat.

 

Buď se postará on – nebo může venčit nějaká mladá imigrantka za pětadvacet babek na hodinu.

Dítě? Nebo mi bude venčit přítele? Víš co? Dej mi ještě tak rok...